Umění umět

„Forma. Celou dobu hledám než formu, jak to říct.“ Tímto veršem se otvírá v pořadí šestá sbírka Sylvy Fischerové (1963) Anděl na okně. Čteme dál – a zarazíme se. Jsou to totiž právě forma a způsob, „jak to říct“, které se zdají být v jejích verších docela nehledané. Básnířka o ně nemusí zápasit, forma a způsob jí jdou hladce. Vždy si ví rady, jak svůj materiál zformovat, přitesat, dynamicky rozprostřít správným směrem. Dokáže formulovat, slova ji poslouchají stejně jako metafory, jež se však zároveň solidně podřizují ideové a dramatické kompozici textu. Básnířka si ostatně své umění umět uvědomuje a toto vědomí dokáže (s patřičným zrnkem obeznalé skepse a ironie) přeměnit v reflexi. „Vymýšlet metafory,/ to umím nejlíp,/ obalovat svět do slov,/ aby neupadl.”

Sibiř i Sahara

Svrchu řečené nechť nevyzní hned jako kritika. Jde jen o snahu vyrovnat se s poetickým prostorem, v němž je převážnou měrou vše dobře rozvrženo a zřetězeno, cesty ušlapány a i dávka neladu a neschůdnosti má své vhodně nachystané místo. Často ovšem přistihneme básnířku, jak z mála dělá víc, než aby se přidržela prastaré poučky o ubírání. Třeba hned v druhém textu sbírky: „Všechno si nárokuje všechno/ Sibiř/ Saharu…“ Tohle je ještě výtečně kabešovsky břitké, shůry seslané spojení plné měňavých a nejistých abstraktních obsahů, zároveň i pestře, „obskurně“ (totiž geograficky) konkrétní. Následující vize – „pole kvetoucí řepky/ svítí uprostřed moře“ – ještě stále podmanivě, jakoby v magickém „lysergovém“ přesvícení rozvíjí výchozí dialekticko-absolutistickou tezi. Už tu ale vycítíme i odstín záměrnosti, malebnou zchystanost. Budiž. Jenže třetí obraz, rozvíjející počáteční „nárok všeho na vše“, je už bohapustý myšlenkový ornament, nejspíš záměrně bachratý a přetažený, což ho ale nepozvedá z jeho základní zdobné polohy: „zlatí Buddhové/ plují na myšlenkách jak na létajících kobercích“, přičemž vize poučeně lehkonoze pokračuje od Buddhy – až k Husovi.

Hned zkraje jsme tedy padli na podstatné úskalí poezie Sylvy Fischerové: totiž že hřeší na svou suverenitu, nedovede se vystříhat obrazů a spojení znějících jaksi inspirovaně, solidně a obsažně, avšak postrádajících náboj zdrsnělé bezprostřednosti a překvapivosti. Spíš se tu jde opačným směrem, počáteční inspirovanost snadno sklouzává až k umně nahozeným, elegantně servírovaným klišé: „Nebeská elektrárna, ve které sedí bůh“; „tableta každodennosti“; „zahuštěná polívka smrti“. Tam už se za básnířkou nevydáme, to je psáno až moc podle osnov vyšší odborné školy poezie.

V této poloze možná sbírka nabídne právě to, co konvenčněji založení čtenáři od poezie čekají. Totiž – chytíme-li se samotné autorčiny svrchu citované představy – slova a vize, které zdržují svět od „pádu“, poskytují mu záchrannou síť. Ti, kdo od poezie čekají nečekané, pro něž poetický objev přichází skrz vychýlení z rovnováhy, kdo touží zahlédnout svět právě skrz jeho skrytý, zranitelný, nevypočitatelný pád, musí tu hledat v mezerách.

Bystře psané básně

Nechceme ovšem autorce křivdit, shrňme tedy pozitiva. Anděl na okně přináší básně bystře psané, poučené, schopné a ochotné rozvíjet úvahu, a to jak obrazně, tak abstraktně. Fischerová se nevyhýbá materiálu všedního dne, což je sympatické. Nehledejme tu ovšem civilismus. Básnířka hned svůj materiál imaginativně analyzuje, vplétá ho do sítě obrazně-významových vztahů, uplatňuje vůči němu břitkou logiku, gramatiku (místy ale i kosmetiku?) jazyka a myšlení, snaží se ho přetavit do souhrnných, abstrahujících sentencí. To se také cení. Fischerová se ve svém ohledávání a vytyčování existenciálních souřadnic nezřídka uchyluje k mytickým či náboženským konotacím. I tady působí docela věrohodně, ostatně jde o její profesi, básnířka je akademicky činná v oboru starořecké filosofie a náboženství. Mytické aluze přidávají sbírce na polyfoničnosti, zároveň i na intelektuálnosti; zaznamenáváme je ovšem s vědomím, že je vždy lepší, když se mýtus proklube materiálem sám od sebe, bez přílišné pomoci, možná i beze jména. Když raději vytryskne, než by byl injektován.

I tematicky je Fischerové sbírka korektně vyvážená, provázaná. Motivy intimní, vztahové střídají obecné úvahy nad lidským údělem, konkrétní detaily jsou rovnovážně protínány abstraktními formulacemi. Soudobé se prolíná s bájným. Nechybí dobová společenská kritika, třeba v básni Kolo štěstí. Zrovna tahle rovina však působí nejnešťastněji. Básnířka se sice umí spravedlivě rozdurdit nad „mumrajem“ spotřeby a reklamy, pokusí se o přesah, dosáhne však už jen k běžnému, nijak originálnímu závěru a vyznění. Ovšem věci jsou tu zas řečeny zručně a „prolamovaně“, s přesně nadávkovaným mixem intelektuálního nasazení a odstupu, od dr. Oetkera až po svižné završující přirovnání: „Jak rovina ekliptiky pod patou/ pánaboha.“ Někdy však by bylo lepší trochu neumět, škobrtnout, zabloudit…

To je další pochybnost, vyvolaná Fischerové bystrými, plasticky modelovanými, básnivě vyváženými úvahami: vtáhnou nás dovnitř, zůstává však otázka, jestli kdy nabídnou co opravdu osobitého, palčivě osobního do té míry, že by to jakoby až „nebylo naše“. Fischerová nenajde nic „cestou“, nález před ní nevyvstane, ale je výsledkem předchozích umných manévrů. Básnířka má věci moc pod kontrolou. Výmluvné jsou už vstupní verše mnoha textů, v nichž zpravidla vynese nějakou všeobecnou, „citátovitou“ formulí: „Něco se nedá přežít./ Na něco je lepší umřít.“ Či dokonce: „Místo srdce mám otevřenou ránu.“ Občas jsou ovšem Fischerové verše docela pozoruhodnou směsí téměř scholastického rozvažování – zasazeného do profánního, „banálního“ současna. Některé podobné básně mají svou křehkost a bezprostřednost (Lidský rod), či zas nás analytická „mřížka“ textu odzbrojí svou aseptickou, ironickou čistotu (Iluze). Někdy, třeba v textu Otázka – temné podezření, se „suchá“ úvaha vydá opravdu zajímavým směrem. Báseň zvažuje fascinaci banalitou, ale i touhu banalitu nějak přesáhnout. Přičemž dospěje k závěru: co když svět banality a svět přesahu jsou nakonec jen dvěma janusovskými tvářemi „téhož výsměšného boha“? Fischerová tu ostře artikuluje, snaží se postihnout něco hlubinného, zároveň i cosi, co má všeobecnou platnost, na co dennodenně narážíme. Půdorys úvahy sedí. Jen ve výsledku jako by chyběl ten jediný, kouzelně nekontrolovaný, dravý a – pro čtenáře i autorku – překvapivý, „asymetrický“ řez do nitra. Básnický vhled, jenž pustí žilou doslovnosti úvahy, a přitom přesně ukáže k nevýslovné podstatě.

Kabát

Text, jímž Fischerová ze svého způsobu psaní vybočí, je báseň Kabát. Už jen odlišný tonus vstupní linky leccos napoví: „Vítr těžká osamělost v kopcích voda nezurčí“. Tady najednou najdeme, co nám jinde scházelo. Básnířka tu skutečně hledá a my jsme okamžitými svědky toho hledání. Zkouší techniku, jejíž výsledek je nejistý, a už tím snad pozoruhodný. Náhle nejsme vedeni přes můstky správných metafor, ale začneme se spolu s autorkou pohybovat docela jinak: ve skvrnách, v rozpíjivých přesazích, náhle jsme blíž prameni a jeho nejasnostem, nejistotám mezi zrozením a nezrozením. Linearita, poetické ratio ustupují do pozadí a naopak je nám nabídnuto výtvarné, malířské vpíjení se. Báseň Kabát je „kalk“ nekontrolované mysli, řízený otisk se svou důležitou dialektikou „přesnosti v nepřesném“. Text se nás „pohansky“ nesnaží o ničem přesvědčit, hmatá po věcech trochu zbůhdarma, přitom ale naléhavě a nikoli libovolně. Těkavě se hrne vpřed, stihne však z proudu přímo graficky vytnout podstatnou, instinktivně zachycenou básnickou osu – kabát/ kdo/ obraz –, záhadně konkrétní i mrazivě abstraktní. Myslí se tu bez interpunkce, svět před námi chvíli padá, nedopadne. „TA ŽÍZEŇ minulost přetížená/ fůra sena to nejjemnější odpadá/ raději ránu víry Pane prosím shoď kabát/ z té sochy“.

Snažím se pojmenovat výsledný životní pocit, který ve své sbírce Fischerová navozuje. Ačkoliv její básně jsou vždy explicitním pokusem přiblížit se („čelit“) nějaké pravdě o světě či o člověku, zároveň je nesnadné ústřední pocit zřetelněji vyextrahovat. Jsou tu bůh a dokonce Kristus – ale poněkud mimo víru, jen jako vytyčovací abstraktně-metaforické body. Zavadí se tu na mnoho způsobů o vztahy a city, aniž by však přerostly k okouzlenému „vyznání“, do „vyznání se“ ze vztahu k někomu či něčemu. Navzdory umným formulacím zůstáváme spíš na půl cesty. A vlastně ne – jsou tu i přesná slova, přesné útržky, které právě tento mezistav, tu amalgámovitou všeobecnost reflektují a přitom zevnitř zpětně promítají a vracejí do světa. „Vlažný/ maso v hubě, to je bezkrevná, matematická/ plichta očistce!“ Šikovně řečeno, s trefnou ironií: očistec jako plichta. Ale asi to platí i obráceně: plichta je náš očistec.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.