Polemika s Májem?

Přepečlivě připravený je první svazek Čanových (1946–1997) básní, nazvaný: Básně. Víc než třetinu svazku tvoří doslov, ediční poznámky, různočtení, dodatky. Péči nelze než ocenit, přece však váhám, zda tolik důrazu na to, kde jaký počítačový soubor přináší kolikátou verzi které sbírky, Čanově poezii paradoxně spíš neuškodí. Chudák Čan! „Všechny publikace bez životopisnejch dat. Čan. Nic víc. (…) Můj osobní život je můj osobní život – do toho nikomu nic není. On se jeden vydává víc než na pospas tím, že píše básně,“ praví Čan v dopise příteli, jejž cituje doslov knihy. Editoři svazku tento testament vzápětí „zradí“, s kamarádskou omluvou zemřelému básníkovi. Nic proti tomu, zdá se mi to rozumné. Za Čanovými slovy se však skrývají všelijaké paradoxy. Můžeme tu zavnímat skepsi k současné – nejen české – literatuře (tu Čan explicitně zmiňuje i jinde) a jejímu provozu, touhu promlouvat z okraje a zůstat literárním „soukromníkem“. Takto laděné tvorbě by víc slušela komorní, ne opulentní prezentace: aby básníkovy vylehčené verše, obtěžkané balvanem poznámek, nebyly považovány za něco jiného, než čím jsou. Paradox další: Čanovo tvrzení o osobním soukromí zní, pomyslíme-li třeba na Máchu, jehož deníky jsou dnes propírány víc než sama tvorba, úsměvně. Nedá se nic dělat: zajímá-li nás dílo, bude nás táhnout i básníkův život. Právě ten totiž autor dává svým psaním, třeba nepřímo, v plen. Paradox poslední: O vydání se na pospas tu mluví zrovna Čan, básník hravé stylizace a kdejaké básnické roušky. Jakým vlastně způsobem se Čan ve svých básních dává na pospas?

Mošnička rýmů u sedla

Ačkoliv Čan údajně psal již v šedesátých letech, před svou emigrací do Švýcarska a později Izraele, jsou rané texty považovány za ztracené. Svazek Básně přináší tři sbírky z první půle devadesátých let, Červen (knižně 1997), Balady za šesták a romance po korunce a Zpěvy skoro sokolské (otiskla Revolver Revue v roce 1997). V Baladách najdeme místa trefná (třeba generační reflexi: „Jsme trpaslíci bez Sněhurky“), častěji ale trochu moc rozverně hovorná, pojednávající o pánech v letech a jejich milostpaních a zhruba o tom, že život jaksi uplývá. Zpěvy skoro sokolské shromažďují tak trochu epigramatické drobnice, často jen letmo nahozené. Asi nejdůsažnější Červen vyšel s propagačním dovětkem „polemika s Máchovým Májem“. I v dopise příteli Čan označuje sbírku za „něco jako nový Máj“. Bereme podobná tvrzení cum grano salis, jako zhuštění, nadsázku. Jisté však je, že Máj byl Čanovou životní četbou a Červen je na máchovských ohlasech významně postaven.

Výmluvná je už básníkova proklamace z kraje sbírky: „Můj milý čtenáři/ konečně nadešel čas/ zhasnout onu oslnivou lampu/ moderny/ (…)/ rozžehnem romantiky voskovou svíčku/ tady se bude plakat/ do batistových kapesníčků…“ A dál, poněkud měšťansky: „Tak vzhůru na koně již svítá/ u sedla mošnička rýmů/ od Karla Hynka/ každý jak stříbrný dukát/ nám okouzleně cinká“. Je otázka, o jaký odvrat od současnosti, jakou romantiku (či batistovou ironii) se vlastně jedná. Zda ze všeho nejvíc nejde o hru, nostalgicko-parodický – přece jen – biedermeier, čili vysněný odstín romantismu postmoderně obrácený naruby. A zda můžeme mluvit o máchovské polemice i jen v náznaku. Čanovy ohlasy Máje zpravidla rychle vyústí v persifláž, někdy ne moc jasnou, jindy překvapivě přímočarou: „Hrdličky…/ …cvrčely/ z televizní obrazovky/ je lásky čas je lásky čas“. V Baladě o návratu pekelného psíčka se zas persifláž rozutíká do rozjařeného veršování nejen o Vilémovi a Jarmile, ale kdoví proč i o Kafkovi a Rilkem. „Pan Kafka/ je tu s knihovnickou štaflí/ na kterou pan Rilke hbitě šplhá/ za ním pan Kafka se svou rašplí“… Veršování a jeho starý „kramářsko-flašinetářský“ svod: nabalovat na rýmy další slova a sloky, zdaleka ne všechny nezbytné. Čanovy texty často zostra začnou, ke konci jim však nejednou dojde dech, vágně vyšumí. Občas verše připomenou bujará studentská skládání pro potěchu přátel. Na čemž není nic zlého, jen k tomu netřeba olbřímí kritický aparát.

Srovnávat nesrovnatelné

Zkusme ale vzít ironickou konfrontaci s Májem přece jen na chvíli za slovo, i když budeme srovnávat nesrovnatelné. Možná poodhalíme něco o Čanově výrazové stylizaci, jejíž parodicko-melancholické motivy mohou být evidentní, její podstata a charakter však trochu unikají. Čteme-li Máj, cítíme, jak způsob vyjádření kypí tím, co má být sděleno. Vyjadřovací forma nese sdělení, tvoří je i mu podléhá, oboje v nedělitených vlnách; přesto cítíme, že kdesi v hloubi je prvotní určitý pocit, stav ducha, celistvý existenciální vjem, jenž chce být vyříkán. I přes archaičnost veršů stále živě vnímáme sytou smyslovost, skrz morytát o Vilémovi a Jarmile zahlédáme základní existenciální kontury, s nimiž se (ostatně spolu s Máchou) identifikujeme. Zpoza temně oxymórického ladění textu nás zasahuje obecný nepokoj, neukotvenost lidské situace ve světě. Mácha se vyjadřuje autentickými dobovými prostředky, které zároveň posouvá a přesahuje – rovněž autenticky. Prostředky však zůstávají prostředky; Mácha po nich sahá spontánně, byť důsledně, tak jak potřebuje: od sugestivní malby prostředí a atmosféry, přes všemožné významuplné rytmizace, tautologie, opakování, uhrančivě repetované rýmy až po pověstné oxymórické metafory či básnické vyznání (v pasáži o truchlencích), které je zároveň proklamací básníkovy niterné filosofie.

Čan si počíná – vlastně docela naopak. V úvodu proklamuje (jistěže ironicky, ale zároveň pro sebe závazně) své nostalgické čelem vzad, přičemž ale svou nostalgii vymezí především formálně. Jeho odklon od „moderny“ se uskuteční v omezení se na „romantické“ či lépe starosvětské výrazové prostředky, vázanou řeč, rétorické gesto, konvenčně stavěné (byť vtipně variované) příměry a metaforiku, případně snad až tón a dikci kupletu. Především prostředky samy se – paradoxně v řádu odmítnuté postmoderny – stanou básníkovým sdělením. Nebudou tedy už máchovsky kypět a transcendovat, ale budou předem daným úběžníkem básníkova vidění. Stav ducha je hned zkraje delegován na parodii a stylizaci, jež ho nese, ale dál neprohlubuje, neartikuluje.

Zlý pes a zákaz koupání

V Čanově odmítnutí „moderny“ necítím jen (ironickou) nostalgii, ale i kus tvrdošíjnosti, snad dějinně příznačné: Okázale odmítnout novodobou ohlávku – a ta se ještě úžeji stáhne. Jsme stále v pasti postmoderny: co dřív bylo osudové, se dnes – osudově? – stává hrátkou, hříčkou. Hrdličky cvrčí z televize, místo „morytátu“ lásky zbyla letmá pouliční scénka s dámou a psíčkem. Ba „lásky čas“ se tu mihne co „trpaslík“... Tam, kde rytmus původně povstával z nitra, z prožívání a myšlenek, se teď autor jen věčně dorovnává k vlažnému vnějškovému mustru formy, jež měla utěšit. A utěší někdy? Jen když básník zas narazí na rytmické spodní proudy, než by spoléhal na další kouzlivé rýmy a formální piruety. Když zůstane dostatečně střídmý, příkrý, básnicky lakonický: „Dalekáť cesta marné volání/ a všude tabulky/ pozor zlý pes/ a zákaz koupání“.

Ale není to vše nakonec samozřejmé? Významný fyzik a matematik v Tel Avivu jistě nechtěl být novým Máchou. Kým ale byl, když v geografickém a jazykovém odloučení spřádal své máchovské variace? Snad hravým nostalgikem, jenž se zkrátka potřebuje vyznat ze své nostalgie, načrtnout si ji na okraj listu, nechat skrz její síto chvíli nesoustavně proudit fragmenty vzpomínek na lásky, Petřín či vršovické údolí se „zoufalcem Bohdalcem“ na obzoru. A učinil tak vlídně zadumaným, jindy rozverným, zabíhavě hravým či zas vláčně teskným, každopádně osobním kuriózním způsobem.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.