Mýty sedmihradské totality

Nakladatelství Havran vydává již druhé dílo předního představitele současné sedmihradské maďarské prózy Ádáma Bodora s názvem Okrsek Sinistra. Stejně jako v románu Návštěva arcibiskupa (viz A2 č. 27/2007) nás autor zavádí do kruté, leč oslnivě krásné krajiny v sedmihradských horách, v níž se nachází rezervace Sinistra, zóna obehnaná ostnatým drátem a plaňkovým plotem, jejíž obyvatelé žijí v úzkém sepětí s přírodou, živí se lesními plody, žaludy a bobulemi jako zvěř a jsou označeni psími známkami, které musí povinně nosit na krku.

Magická diktatura

V rezervaci panuje tvrdá diktatura, která se začne výrazně radikalizovat po příjezdu nové velitelky horských myslivců Cocy Mavrodinové, „bezbarvé noční můry“ se studenýma očima. Coca si brzy vytvoří z vybraných vesničanů sbor tzv. šedých houserů, oděných do uniforem, a zcela je tak zbaví identity. Obyvatelé žijí pod tlakem tíživého napětí, z kterého se jen občas vyprošťují konzumací denaturovaného lihu filtrovaného přes lesní plody. Coca s pomocí svých nohsledů kontroluje každý podezřelý pohyb v rezervaci, ostřížím zrakem sleduje zejména šířící se epidemii ptačí horečky, kterou do kraje přináší pták brkoslav. Kdo je označen za nemocného, ať už právem či neprávem, se rázem ocitá v naprosté izolaci, ztrácí šanci na důstojný život a nemá právo ani na slušný pohřeb. Coca zruší pravidelné očkování a nemocné začne shromažďovat v dřevěném srubu v lese, kde jsou jí zcela odkázáni na milost.

Její pozornost hned po příjezdu upoutá protagonista a vypravěč příběhu, Andrej Bodor, s kterým si od začátku pohrává, hrozí mu, že ho vykáže z rezervace, ale přitom si z něho chce udělat svou pravou ruku. Ví o jeho tajných plánech a drží ho v pasti. Andrej, muž s falešným jménem a prázdnou osobní složkou, se stává jejím oblíbencem, poslušně plnícím jakékoli rozkazy. Tajemný muž bez identity se pohybuje kdesi na prahu bytí a nebytí, pracuje a živoří, v tiché rezignaci podléhá všudypřítomnému rozkladu a tlaku totalitní moci. Smyslem jeho života je vidina setkání s adoptivním synem, který někde v rezervaci pobývá, a naděje, že s ním bude moci utéct. Společně s ostatními žije v jakémsi podivném, postmoderním koncentračním táboře, zasazeném do magické krajiny. Je svědkem a zároveň jedním z hlavních aktérů ponižování lidské důstojnosti, jež se odehrává v atmosféře jakéhosi bezčasí a nehybnosti. Postavy románu postupně podléhají devastaci, která je rafinovaně zobrazována zřetězenými obrazy různých forem fyzického zániku. Peřeje smrti číhají na každém rohu, nečekaně se v románu vynořují mezi poetickými popisy přírodních scenerií, během nichž se jakoby zastaví čas i tempo vyprávění a čtenáře nepříjemně vyděsí, zachvacují však i flóru a faunu knihy. V Bodorových textech obecně platí, že přírodní motivy v próze nemají pouze estetickou funkci, ale jsou i stavebními prvky díla. Důležití jsou zde zejména ptáci, kteří jsou v příběhu nositeli různých významů.

Strohá vášeň

Komunikace mezi hrdiny je omezena na to nejnutnější, v rezervaci platí nepsaný zákon „ber všechno s kamennou tváří“, prožívat a ukazovat emoce není žádoucí. Důležité informace se sdělují šiframi nebo vzkazy na cárech papírů, náznaky, zámlkami. To podstatné o hrdinech se nedozvídáme z dialogů, ale z jejich činů. Úsporný narativní styl, oproštěný od vnitřních monologů a charakteristik, způsobuje, že je čtenář chováním postav stále více zaskočen. Zlo v Sinistře se totiž rozmáhá nenápadně, neslyšně, šíří se skrytě, pod slupkou každodennosti.

V ponuré atmosféře románu mezi hrdiny několikrát zaplane vášeň, která čtenáře doslova unese svou archetypální silou. Stejně jako v Návštěvě arcibiskupa zde ženy hrají roli poskytovatelek tělesné rozkoše. Nemají sice možnost volby, jdou k tomu, ke komu jsou přiděleny, muži je mohou dědit, půjčovat si je, obdržet darem jako bonus od vrchní moci, ale přesto v nich ženy stále mohou vzbuzovat city, jež jsou v Návštěvě arcibiskupa už vypleněny.

Temperamentní sběračka plodů Elvíra, provoněná senem a lískovými oříšky, okouzlí Andreje nejen svým dráždivým půvabem, ale také bezelstností, upřímností a dobrotou. Elvíra je bezesporu nejdojímavější postavou románu, jež sice mlčky přijímá věci tak, jak jsou, protože ví, že nemá smysl odporovat, uvnitř ale zůstává plnohodnotným člověkem. Stejně jako Natálie Vidrová v Ná­vštěvě arcibiskupa přijde o vlasy i chloupky po celém těle a i ona se stane obětí sobectví a zloby. Smutný osud čeká i další postavy a jediný happy end se koná ve vztahu osmileté Bebe a starého Gézy Hutiry; ten však vyvolává spíše dojem patologického semknutí.

Okrsek Sinistra je pochmurné, ale velmi sugestivní dílo, které lze jen těžko odložit. Mísí v sobě syrové kouzlo mýtů, prvky magického realismu a existenciální tíži člověka, který prošel několika totalitními diktaturami.

Autorka je hungaristka.