Místo slov zvukové vibrace

Staří manželé již téměř neopouštějí byt. Jen občas si vyjdou na balkon a zachumláni do teplé deky přihlížejí dění za zdmi svého obydlí. V bytě mají vše důležité po ruce. Oba již docela ztratili potřebu vycházet ven do světa a nevyhledávají ani žádné kontakty s dalšími lidmi. Stařec vnímá návštěvu vlastních dcer jako rušivý vpád cizích vetřelců, během něhož předstírá, že spí, aby mu „nehrozilo nebezpečí, že bude osloven“. Styky s vnější realitou ho ruší v pozvolném procesu jakéhosi zvnitřňování, v němž se potřeba očekávání a uznávání od publika redukuje na absolutní nulu, a v procesu pomalého otupování schopnosti vnímat dění kolem sebe. „Stařec den ode dne vnímal ze svého prostředí stále méně, a čím méně toho vnímal, tím více měl pocit, že se blíží bytí.“ Každodenní život starců se skládá z drobných úkonů, které sice nutně potřebujeme k životu, ale v běžném shonu jim věnujeme jen minimální pozornost. V novele tvoří popis takové dílčí situace někdy i celou kapitolu. Z plnění nezbytných potřeb se zde stává téměř posvátný rituál, který hrdiny v daný moment zcela pohltí a jen díky němu plně prožívají přítomnost a vplouvají do okamžiku.

Maximální koncentrace na jediný fyzický úkon paradoxně umocňuje proces, ve kterém se staří manželé postupně více zbavují tělesných pout a noří se do svého duševního světa. Čím více tělesně strádají, ubývají a zapáchají, tím více se osvěžuje jejich duch a více se koncentrují na mikrosvět jednotlivých dějů. Farkas zde detailně popisuje jak postup tělesného trouchnivění, tak také psychické procesy, které ho doprovázejí. Básnickým stylem jsou zde zachycovány konkrétní jevy, fyzické úkony, myšlenky či emoce. Ať už se jedná o chvíli, kdy stařec pohrouženě pozoruje přes sklo balkonových dveří holé větvoví stromů nebo jak po skleněné tabuli leze černý brouček, či okamžiky, kdy se stařena „s chutí natáhne na vlnách, které proudí dovnitř nepatrnými, neviditelnými vrátky, a celý její organismus se oddá jemnému chvění“. Farkas zde plasticky popisuje postupný ponor do světa tohoto „chvění“, v němž se pozvolna boří hranice ega, verbalita postupně mizí a je nahrazována zvukovými vibracemi. Epičnost života se ztrácí a uvolňuje prostor mystériu okamžiku.

Pobývání mezi bytím a nebytím

Starci se pokorně odevzdávají tichému, hřejivému proudu, skrytému kdesi na dně našeho nevědomí. Příběhem prolíná potřeba přiblížit se tomuto niternému prostoru, potřeba spočinutí, touha po teple a světle. „Nakolik to jen šlo, natáhl se na skleněnou tabuli a snažil se zaujmout takovou polohu, aby teplé světlo dopadalo na co možná největší plochu jeho těla.“

Stařena je každodennímu světu o poznání vzdálenější. Její vědomí již neodděluje jeden den od druhého, „čas jí protéká jako řeka“. Stařec se do jejího prostoru mezi bytím a nebytím musí každým dnem vypravovat a učit se novému, neverbálnímu jazykovému systému, aby mohl se stařenou udržovat komunikaci a zároveň aby ji posledními nitkami udržoval ve spojení s tímto světem. Každou vteřinu ji má na očích a pozorně sleduje všechny její projevy. Scéna, v níž stařena málem opustí tento svět, ale muž ji volá zpátky tak dlouho, dokud se nevrátí, patří k nejsilnějším momentům četby: „Stařec ji neochvějně oslovoval dál, opakoval její jméno, vždyť udrží stařenu jenom tak a tak dlouho, dokud ji může volat, pojmenovávat. Kdyby ji nepřetržitě nevolal, věděl, že by sklouzla na druhou stranu, byla by tam přetažena, a tam se nejdříve rozkládá jméno, dříve než krev, dech nebo buňky.“

Kniha Osm minut (Nyolc perc 2007) vyniká působivými popisy fyzických a duševních procesů, které se s námi a v nás dějí v poslední fázi života. Anatomické a místy naturalistické detaily fyzického rozpadu splývají do kompaktního celku s metaforickými reflexemi vnitřních procesů, jež zrcadlí tajemný přechod do jiného světa.

Autorka je hungaristka.