V povídkové knize sedmihradského autora Ádáma Bodora nalezneme jeho osvědčené rekvizity: krajinu rumunských Karpat, absurdní strach i dusno neviditelné totality.
Povídkový výbor Návrat k sově (Vissza a füles-bagolyhoz, 1997) je podobně jako v případě Bodorových románů Návštěva arcibiskupa (viz A2 č. 27/2007) a Okrsek Sinistra (A2 č. 12/2008) zasazen do ponuré, přesto podmanivé divoké krajiny, připomínající autorovo rodné Sedmihradsko.
Bodorovy úsporné sondy se odehrávají opět v atmosféře jakéhosi bezčasí, jejich hrdinové jsou obvykle různí řemeslníci z venkova či blíže neurčení jedinci žijící v izolaci. Ať už autor popisuje uhlíře, horníky, lesníky či prodavače dřeváků, nemůžeme zde čekat žádné realistické obrázky z podhorského venkova. I v těchto krátkých prózách lze vycítit prvky jeho stylu, který bývá často přirovnáván k „magickému realismu“. Přesto však nedosahují účinku delších textů, v nichž má Bodor více prostoru pro rozvinutí své specifické kompozice, kde se na povrchu neděje nic zvláštního, ale čtenář je od začátku udržován v napětí, aniž by místy věděl proč. To důležité je zde ukryto v náznacích, jež však nelze vždy uspokojivě rozšifrovat. Čtenář se musí často spokojit pouze s mlhavou předtuchou, že zpoza kontur příběhu prosvítá ještě jiná, mnohem děsivější realita.
Pod tlakem
Autorovu rafinovanou hru s motivy, napětím a tajemstvím sledujeme zejména u delších povídek, jako jsou Pocestní a Úsek. První z nich popisuje příchod dvou pocestných do místní krčmy – jeden z nich neustále opakuje své jméno a ptá se: „Vy mě neznáte?“ Výčepní a jeho rodina ani jednoho z mužů nepoznávají, v povídce však postupně houstne napětí, které je indikováno zejména v popisných pasážích zobrazujících mimiku a pohled výčepního.
Povídku Úsek lze považovat za jakousi předzvěst románu Okrsek Sinistra, dějový rámec tvoří cesta Gizelly Weiszové na úsek, kde má mít na starosti zaměstnance; postupně se dozvídáme, že zaměstnanec bude jen jeden, a otázkou je, kdo má vlastně koho hlídat. Autor zde precizně pracuje s prostorem. Gizella cestuje nejprve autem, poté vlakem do průsmyku Borgova, z konečné zastávky pak pokračuje pěšky do horského kráteru, kde na ni kromě „žlutolícího muže s prořídlým vousem“, jenž jí naznačí, že už se znají, čekají více než provizorní podmínky. Exteriéry zde tvoří drsná, ponurá podzimní krajina, cesty jsou zapadané tlejícím listím či pokryté peřím mrtvých ptáků. Příběh je od začátku prosycen zlověstnou předtuchou, v povídce však nedojde k jediné závažné kolizi. Text je obestřen řadou otázek, domýšlet si můžeme pouze z toho, co lze vycítit mezi řádky, a i zde jsou indicie velmi implicitní. I tady se stejně jako v obou autorových románech setkáváme s anonymními, živořícími lidskými existencemi, které stojí mimo společnost, přesto žijí pod jakýmsi neviditelným tlakem.
Kafka v totalitě
Ve výboru probleskuje Bodorovo ústřední téma totality, není zde však dotaženo do metaforické podoby, jako je tomu ve zmiňovaných románech. Totalita je zde obvykle zpřítomněna okrajovými detaily, zdánlivě nedůležitou odbočkou, přítomností určitého motivu či bezejmenného člověka, o němž nikdo neví, co na místě pohledává. Nejkonkrétněji se autor dotýká svého klíčového tématu v povídce Eufrat nad Babylonem, která svým rámcem připomíná román Györgye Dragomána Bílý král (viz A2 č. 49/2008). Bodor zde bez jakéhokoli vysvětlování či vnitřních monologů a s velkou dávkou strohosti popisuje události z jednoho dne, v němž dojde v životě malého chlapce ke dvěma zlomovým událostem – tři muži v černé tatře mu odvezou otce a zároveň mu dcera jednoho z nich chvíli poté dovoluje, aby jí sáhl na ňadro. Ústřední linie se nechronologicky prolíná s dalšími příhodami a rozhovory. Hrůza stěžejní události je zde umocňována obrazy připomínajícími sekvence různých forem smrti v Okrsku Sinistra: „Havrani vířili na nebi, kroužili stále výše, potom na místě zanechali kroužící hlídku a odtáhli směrem k městu. Tam na mokřadu se vznášel kůň Jenő Korbulye, kterého nadporučík Nopritz zadržel a vzápětí i popravil, ležel tam s hřbetem zanořeným v bažině, s ohlodanými žebry čnícími k nebi.“
Stejně jako ve svých delších prózách zde Bodor kombinuje neutrální, věcný popis s groteskou, přechází od konkrétního k abstraktnímu a vysoce básnické popisy krajiny prolíná se suchým stylem a kafkovsky absurdními scénami, v nichž se hrdinové stávají obětí jakéhosi nepochopitelného, skrytého systému, proti kterému nic nezmohou. Přestože některé z povídek působí spíše jako drobné literární pokusy, již kvůli několika výrazným textům stojí kniha tohoto výjimečného autora za povšimnutí.
Autorka je hungaristka.
Ádám Bodor: Návrat k sově. Přeložil Tomáš Vašut. Dauphin, Podlesí 2009, 192 stran.