Hvězdná hodina tzv. autentické literatury, tvořené deníky, vzpomínkami a zápisky, už v naší dekádě pominula – její proud se změnil jen ve vytrvalý pramínek. K němu lze zařadit i novou knihu Jaroslava Putíka Zlatý pták.
Putík (1923), kterému bylo za normalizace znemožněno publikovat, vydal z této oblasti po roce 1989 soubory deníkových záznamů Odysea po česku (1992) a Odchod ze Zámku (1998), roku 2003 mu vychází Bláznův polštář, do něhož shrnul své aforismy, mikropovídky, glosy, bonmoty a výpisky z četby; stejný charakter má i jeho nové dílo. Titul odkazuje k poslednímu číslu knihy, jež zobrazuje setkání s pohádkovým přeludem, symbolizujícím vzácnost až zázračnost výjimečných chvil v životě a představujícím zvláštní milost. Záměrem autora je tedy zachycovat prchavou perlivost krátkých okamžiků, esenci zkušené zralosti i dokazovat prozaickou umnost na malé ploše – sám se vyznává z lásky k „minutovým románům“ Petera Altenberga i deníkům Vasilije Rozanova.
Tanec s Picassem
Ve většině svých krátkých záznamů se Putík opírá o pozorování (a často je též uvozuje výrazy „pozoruji“, „sleduji“ nebo „viděl jsem“), předestírá drobné příhody, jež v sobě nesou literární potenciál, úlomek příběhu, nenápadný či skrytý děj – dialog dvojice v parku, náhodná setkání, zapomenutá kytice na schodech. V denním i nočním (útržky snů) se ukrývá materiál, jehož si stačí jen všimnout, zmocnit se ho a zaznamenat. Putíka zvlášť přitahují motivy neobvyklé, absurdní či bizarní. Kromě epických momentů autor přináší i množství lapidárních komentářů a nápadů.
Zároveň ale zjevně nepíše pro domo sua, má na mysli publikum: důsledně dbá o plnou srozumitelnost, vysvětluje, zjednodušuje. Zdá se, že u Putíka se projevuje deficit aktuální komunikace se čtenářem, například formou běžných publicistických projevů typu sloupku nebo fejetonu. V jejich uplatňování mu možná spíš než absence vhodné tribuny brání jakási distance k současnosti, v níž se rozhodně necítí jako ryba ve vodě – kniha je prosáklá nostalgií. Doba a poměry vyvolávají skepsi a rozčarování; proto se Putík rád uchyluje i k dávným historkám, které vyplavuje paměť, třeba o varšavském banketu před dávnými lety, kde se mu dostalo kuriózní pocty zatančit si s Picassem. Jinde sentimentálně vzpomíná na dávno zaniklé čtvrteční fronty před knihkupectvími, asociující i radikálně jiné a nenávratné postavení literatury a spisovatele ve společnosti. Autor je navíc zakotven v dosti tradičním, až konzervativním pohledu na svět, který dnešku přestává rozumět a na politickou korektnost se nastavovat nehodlá. Zřetelný je tu neúprosný faktor věku, zaměřený na stáří i plynutí času: „Vše pohlcuje všežravý čas. ČAS, který má jediný cíl: zamést všechny stopy.“
Zdání nadbytečnosti
Velká část Putíkových miniatur ale bohužel připomíná vymetání nejspodnější zásuvky. Mnohdy vnějškově vyjadřuje dojem či postřeh, který stojí za rozehrání či hlubší zpracování, leč autorovi postačí závěr na způsob „marno se v tom nimrat“. Některé projevy patří spíš k nezávaznému klábosení a měly v něm zůstat („lidé, kteří nikam nespěchají, jsou boží“), některé poznámky se opakují (o Češích, z nichž se prý stávají obrové a obryně) či jsou zcela banální (zjištění, že v Domě knihy je hodně knih). Pointy buď chybějí úplně nebo jsou téměř bezzubé. A některé fragmenty už byly použity jinde a autor je pouze recykluje („Kdo alespoň jedenkrát nevrátil vypůjčenou knihu, ať nemluví o lásce k literatuře“ – identicky začíná Putíkova povídka Zelený lučištník ze sbírky Pohyblivé písky).
Zlatého ptáka tedy z hlediska celku Putíkovy tvorby těžko označit jinak než jako knihu nadbytečnou. Snad tuto charakteristiku přijme autor s pochopením – konstatuje totiž, že „opravdová kritika vyžaduje jistou dávku krutosti, ba sadismu. Hodné kritiky máme rádi, ale nevážíme si jich.“ Ani to není příliš originální, zato zcela výstižné.
Autor je literární historik a kritik.
Jaroslav Putík: Zlatý pták. Torst, Praha 2007, 132 stran.