Pokud se letos publikované ohlasy na udělení výročních knižních cen Magnesia Litera nevymknou dosavadním zvyklostem, dočkáme se pouze stručně anotovaných výsledkových listin, několika opožděných recenzí o nominovaných knihách, postřehů glosujících více či méně vydařený průběh slavnostního večera a insinuací Vladimíra Novotného, že porota Magnesie Litery tají jména svých členů. Příjemně by mne překvapilo, kdyby se vedle těchto obligátních rituálů letos konečně rozvinula fundovaná kritická debata o podstatnějších věcech: totiž o uměleckých a myšlenkových kvalitách nominovaných děl.
Sympatie nestačí
Hned v první větě statutu Magnesie Litery (ten je, stejně jako seznam členů poroty, přístupný na jejích webových stránkách) se můžeme dočíst, že posláním výročních cen je „podpora a popularizace kvalitních knih“. Knihy v té či oné kategorii nominuje vždy příslušná oborová porota (výjimkou jsou nominace v kategorii Objev roku, které může navrhovat každá ze sedmi porot), rozhodnutí o nominacích tedy bývá výsledkem diskuse, v níž se pochopitelně každý z pěti porotců na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí snaží prosadit díla, o jejichž vynikajících hodnotách je přesvědčen. Konečná nominace tří knih je výsledkem názorového konsensu většiny poroty, sporné případy se řeší hlasováním. Z pohledu na definitivní seznam nominací nelze odvozovat argumenty, jež porotu dovedly k volbě, obecně však platí, že tyto argumenty se opírají výhradně o vkus a úsudek porotců, kteří vynesením verdiktu na sebe berou riziko estetického soudu. O něm je samozřejmě možné i žádoucí kriticky diskutovat; pouhé tvrzení, že ta či ona nenominovaná kniha je „evidentně“ lepší než některá z knih nominovaných, je ovšem dobré leda tak na odreagování agresivních pocitů ze zklamaného očekávání.
Každá z oborových porot letos hodnotila několik desítek přihlášených knih: například v oboru prózy šlo o bezmála padesát titulů. Je to bezesporu jedinečná příležitost sumárně přehlédnout reprezentativní vzorek literární tvorby vydané v uplynulém roce (každý porotce má právo rozšířit jej o knihy, které nebyly do soutěže přihlášeny) a vybrat z něj texty, které vyčnívají nad průměr. Není to snadný úkol: křiklavě diletujících pokusů o vytvoření slovesného díla, na jejichž nekvalitě se všichni porotci mohli okamžitě shodnout, bylo mezi přihlášenými prózami poskrovnu. Většina hodnocených románů, novel a povídkových sbírek nepostrádala elementární stylistickou zručnost ani povědomí o efektech, které na čtenáře zabírají. Tak například Michal Viewegh (Andělé všedního dne) i Jaroslav Rudiš (Potichu) zaujmou roztomilostí, s níž imitují postupy Murakamiho, Kundery a dalších světáků. O tom, že Jiří Kratochvil je českým Borgesem, si snad už žádný čtenář bezmála nekonečného seriálu aluzivních a narativně kličkujících Brněnských povídek netroufne zapochybovat. Pointou bizarního rébusu nebo fantaskní šarády se vyčerpává i četba povídek Emila Hrušky (Muž dvou rakví) či Miloše Urbana (Mrtvý holky). Z několika románových konfrontací „malého“ lidského života a „velkých“ dějin nechtěně vyniká krystalický kýč Jiřího Šulce (Dva proti říši). Dokumentární elokvence s nádechem grafomanie je společná tematicky spřízněným románům Oty Filipa (Osmý čili nedokončený životopis) a Jiřího Slavíčka (Hvězdy pod Libínem); druhý z autorů je na rozdíl od prvního sympatický insitní upřímností svého projevu. Přinejmenším v některém ohledu sympatické jsou i další knihy – například Fotbalové deníky Jiřího Hájíčka či Malá cvičení v bezohlednosti Drahomíry Pithartové pro své, až s naivní přímočarostí vyjádřené zoufalství z prázdnoty, kterou otevírá soužití s nejbližším člověkem. Schopnost probouzet dílčí sympatie, a tím méně řemeslnou zručnost či schopnost imitace velkého vzoru však nelze pokládat za postačující důvod k nominaci.
Nad průměrem
Tím je neotřelá výraznost autorova jazyka, myšlení a stylu. O tom, že současná česká próza na tom snad není úplně špatně, svědčí, že podobné charakteristiky padaly při jednání poroty například nad povídkovými sbírkami Stanislava Berana (Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa) a Lubomíra Martínka (Olej do ohně), vzpomínkami na dětství Olgy Walló (Kráčel po nestejně napjatých lanech) a Elišky Vlasákové (Jedním okem) i zralými beletristickými debuty Markéty Pilátové (Žluté oči vedou domů), Petry Soukupové (K moři) a Jiřího Sádla (Prázdná země).
Magnesia Litera je výroční cenou za kvalitní knihy, není tedy zdvořilostním oceněním autorů „se jménem“, ale ani vlídně vstřícným povzbuzením pro nadějné začátečníky. Pokud se mezi nominacemi letos objevil relativně vyšší počet neetablovaných autorů, není to proto, že by je porotci chtěli vyzdvihnout na úkor spisovatelů zavedenějších, ale prostě proto, že podle jejich názoru právě tito autoři v roce 2007 vydali nadprůměrně osobité a pozoruhodné texty.
Autor je literární kritik a člen poroty Magnesie Litery 2008.