Noc před prázdnou tribunou

Udělejme si hned na začátku jasno. Znovuobjevení Vladimíra Holana, které zhruba před deseti lety na chvíli vrátilo básníka do literárního provozu, je dávno pryč. Jeho jméno, jak se zdá, již cele zdomácnělo na Parnasu české literatury a mění se postupně v bustu mrtvého klasika. Na druhé straně však texty, které byly v posledních desetiletích Holanovi věnovány, rozhodně neobsahují vyčerpávající analýzy jeho díla, natož aby se pokoušely o jeho znovuuchopení – například přehodnocením u nás tradičních, strukturalistických hledisek. Zápas o Holana je tak v porovnání s turnajem angažovanosti či žebříčky nejlepších básníků roku jen utkáním ve skoro zapomenutém sportu.

Od začátku tisíciletí u nás vyšlo celkem pět knih s výhradně holanovskou tematikou – Existencionalita (2003) Zdeňka Kožmína, Holanovské nápovědy (2004) Jiřího Opelíka, sborník příspěvků z kongresu světové literárněvědné bohemistiky Vladimír Holan a jeho souputníci (2006), Holaniana (2010) editora Vladimíra Justla a monografie z pera Vladimíra Křivánka Vladimír Holan básník (2010). Přitom záměr přinést ucelený pohled na Holanovo dílo má pouze ona dlouho očekávaná monografie. Ta však selhává především tím, že pouze shrnuje již známé a obecně akceptované poznatky, aniž je nějak aktualizovala (viz A2 č. 6/2011). V ostatních případech se texty buď cíleně věnují jednotlivostem, anebo neměly potřebný rozsah či záběr. Nejlépe z tohoto pohledu nakonec vyznívají Opelíkovy Holanovské nápovědy, které byly původně napsány jako úvod k německému vydání (sic!) Holanova kompletního díla.

Posila ze zahraničí

Ústy sportovních komentátorů by se dalo říci, že do této sestavy nyní dorazila posila ze zahraničí – monografie francouzského bohemisty Xaviera Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Vladimír Holan, le bibliothécaire de Dieu, 2009), kterou v překladu Lucie Koryntové vydalo nakladatelství Akropolis. Nelze sice v tomto případě očekávat, že by jeden hráč opět naplnil prázdné tribuny, na druhé straně ale viditelně pozdvihl úroveň hry.

Galmiche přichází s poněkud odlišnou koncepcí interpretace, jež za hlavní osu vývoje nevolí chronologii, ale spíše proměny a návaznosti v jednotlivých žánrech a tématech Holanova díla. Už základní identifikace žánrů dává tušit, že práce půjde ve svém zkoumání do hloubky. Tradiční analytický start u juvenilních sbírek Blouznivý vějíř a Vanutí začíná brzkým odklonem od avantgardy. Testování možností neosymbolismu pak Holana podle Galmiche přivádí k „orfické poezii“. Tendence známá především díky Apollinairovi vnímá básníka jen jako rezonanční desku, skrze kterou prochází Slovo. Francouzský bohemista však v tomto ohledu srovnává orfismus Holanův s tvorbou jeho velkého inspirátora a poetického blížence R. M. Rilka. Krom jiného Galmiche přichází k tomu, že „Holan Rilka určitým způsobem překračuje v tom, do jaké míry verš cizeluje: (…) odděluje slova od jejich sémantického obsahu a běžných konotací“. Již na konci třicátých let do Holanovy tvorby vstupují dva nové a silné žánrové pilíře, Galmiche je definuje jako „dokument“ a „rozpravnou poezii“. Oba ve své podstatě epické žánry přitom (a v té době nejen u Holana) vyrůstají ze stejného základu – ze snahy opět účinně mluvit o osudech lidí a aktuálních dějinných zvratech.

Holan tady bude trčet

Všechny zkušenosti s jednotlivými žánry a jejich možnostmi pak podle Galmiche Holan přetaví do svého „velkého formátu“, syntetizující formy, kterou reprezentuje opus magnum – Noc s Hamletem. K celku však ještě jeden důležitý aspekt chybí, a tím je poezie prostupující celou básníkovu tvorbu. Od veršů sbírky Bez názvu, vznikajících na přelomu třicátých a čtyřicátých let, až po poslední sbírky Na sotnách a Sbohem?, psané v letech šedesátých a sedmdesátých. Tuto podstatnou podobu Holanova díla interpretoval Galmiche jako určitou formu deníkové poezie, postihující jak subjektivní vzruchy, tak i nadobecné gnómické pravdy v precizované podobě. Hlavně tuto část monografie lze v českém prostředí považovat za mimořádně inspirativní. Většina tuzemských literárněvědných publikací, které se Holanovu dílu věnují, totiž vidí jeho těžiště někde vprostřed jeho tvorby. Když pomineme zmiňovanou Kožmínovu Existencionalitu, vypadá to, jako by Holan po Noci s Hamletem přestal českou kritiku zajímat, a hlubší analýzu jeho pozdní poezie tak u nás budeme hledat marně.

Jak píše básník Ivan Diviš v Teorii spolehlivosti: „To dílo bude v Čechách trčet padesát let, než se najde člověk, který by se ho dokázal zmocnit.“

Autor je básník.