Za drakem do Skotské vysočiny

Za humny je drak. Nikoliv však ve smyslu nacionálně paranoidního volání do zbraně, kvůli hájení luhů vezdejších. Právě naopak, drak je v tomto případě metaforou mystického poznání, které kdesi čeká na každého, kdo se rozhodne vydat na cestu. Ta může vést k nalezení pevné duchovní rovnováhy, ale také končit nevratnými změnami subjektivní optiky. Záleží na odvaze každého cestovatele.

Způsobů, jak se s takovým drakem na své cestě potkat, je samozřejmě hned několik. Někteří volí cestu klasickou, mnohokrát prověřenou. Nazvěme ji rytířskou. Před dýmající saní tací gerojové mávají mečem či kopím. Je pro ně tedy výzvou, kterou je třeba pokořit. Jiní, v tradici racionalistické, chtějí o tajemném tvorovi zjistit co nejvíce. Strukturalisticky jej rozebrat, pořídit jeho rentgenové snímky, zanést údaje do učebnic a odnést si patřičná ocenění za odhalení tajů a záhad přírody. Meč doma nechávají také novodobí mystici, kteří stejně jako jejich předchůdci tvrdí, že jediný způsob, jak draka pochopit, je drakem se stát. Bivakují proto v okolí sluje a meditují o tom, jak se naučit létat. Ve volném čase se pak pokoušejí plivat oheň. Poslední a nejpočetnější skupinou jsou ale turisté. Ti chytře vyčkají, až draka některý z hrdinů zabije, a pak se vydají pořídit si fotku s jeho mršinou.

Cesta návratu

Ve všech těchto případech se však občas může vyskytnout zvláštní jedinec obdařený literárním nadáním. Lze si jednoduše představit, jak rozmanitou stopu po sobě tito cestovatelé zanechávali a zanechávají – rytířské eposy, přísné cestopisy přírodovědné či sociologické, rozverné i tragické, cestopisy zážitkové a ledacos dalšího. Silnou a dlouhou tradici v pokusech o zprostředkování dračí problematiky má samozřejmě i poezie. O zprávu z cesty za humna české kotliny se pokusil také český básník a prozaik Slavomír Kudláček. Výsledkem je „zpráva ze skotské Severozápadní vysočiny a Ostrovů“, která vyšla letos v nakladatelství Dauphin pod názvem Hora bez vrcholu. Cílem cesty tedy byla oblast příznačná, v níž by se výskyt pomyslné dračí sluje dal jednoznačně očekávat.

Z úvodního oddílu poslední Kudláčkovy básnické sbírky lze usoudit, že podnětem k opuštění rodných luhů a hájů byl zřejmě jakýsi akt rozpadu v intimní rovině. To, co dosud mělo sílu dostředivou, najednou nabralo tah odstředivý: „Daleko nedohodím kyvadlem, jehož odhození je úkol, kterému nerozumím, ale od něhož nemám na vybranou.“ Básníkova cesta za hranice se však zároveň stává symbolickým návratem k sobě samému a také k sobě novému, nesvázanému minulými vazbami. „Odejít. To je vzkaz od domova.“ K takovému čtení vybízí ostatně i příznačný název oddílu Cesta, která se ukázala být návratem.

Kudláček je ale autor poučený a ví, že poezie je háklivá na míru autoterapeutického přístupu. Na své cestě raději ohledává krajinu okolní než vnitřní. Raději bere do rukou dalekohled než drobnohled. Častěji nahlíží do mapy než do románu sbaleného na cestu. Odpovídají tomu i názvy jednotlivých čísel, které zhusta využívají místních názvů, tak jako básně Ostrov Eigg, Bay of Laig, Poštovní schránka v Cleadale. Právě poslední zmíněná báseň vcelku trefně postihuje obtíže, které s sebou taková cestovatelská poezie nese: „Stmívá se déle než jinde./ Napsal bych,/ ale nemám slova./ Tady je všechno jinak.“ I proto lze v Kudláčkově knize spatřit částečnou proměnu perspektivy a také básnického výrazu. V předchozí sbírce Schůzce v lomu (2009) nebylo pro Kudláčka obtížné krátkou maximou zaútočit pod povrch věcí. Dalo by se říct, že pravidla i hřiště měl už dostatečně osahané. Hora bez vrcholu však autora nejčastěji zastihuje v roli pozorovatele – jako by samotná krajina měla odhalovat svá tajemství jen na základě citlivého, ale zároveň odosobněného popisu: „Každý den/ lodě z Mallaigu a Obanu/ vyplouvají k ostrovním horám,/ na kterých vlají obojky mlh./ Právě teď. Jako kus odtud/ autobusy a vlaky.“

Vnitřní asimilace

Při čtení takové cestovatelské poezie se nabízí srovnání například se sbírkou Milana Libigera Na jedno u Šivů (2010), která vznikla z cest po Indii. Krajině jistě neméně mystické, než jsou skotské Highlands. Libiger ovšem do Indie přivezl svou valašskou hlavu se svým valašským zrakem. Sdělnost a přesahy u něj vytvářejí právě střety mystických i zcela všednodenních východních kulis s odlišnou tradicí. Kudláčkova Hora bez vrcholu je experimentem spíše opačným – pokusem o to být vnitřně asimilován, být tímto novým světem přijat a stát se aspoň na krátkou chvíli jeho nedílnou součástí. Někdy jako by to bylo na dosah: „Pustina restartovala/ divoký způsob chápání./ Pak bylo možné rozumět/ řeči stébel a pramínků/ a cítit jelena v úžlabině/ hodiny potom, co odešel.“ Častěji ale zůstává okolní svět netečný, bez možnosti dorozumění: „Nejsem už třetí měsíc schopný/ uklidit ze stolu pár škeblí./ Nic nedělám, o ničem nepřemýšlím./ Raději sedím a pohrávám si s mapou/ a zvukem slov jako Ardnamurchan/ Rúbh an Dúnain, Sgeir Mhór./ Ticho a na stole pár škeblí.“

Přestože je Kudláčkovo psaní po technické stránce argumentačně prakticky neprůstřelné, kvalitativní hodnocení jeho poslední sbírky je poněkud problematické. Otázkou totiž zůstává, co po všech těch dramatických pohlednicích a útržcích z cest po daleké krajině zůstane pro čtenáře. Cestovatelské hledání draka je nepochybně důležité pro cestovatele samého i pro jeho družinu, našel ale Kudláček mezi skotskými skalisky něco, co by přivezl ostatním domů? Určitě je to pár velmi zdařilých veršů a také jeden autorem neplánovaný apel: Cestujme a pišme, dokud ještě můžeme. Nemusí to trvat dlouho.

Autor je básník.