Ještě nikdy neměly americké prezidentské primárky tak velkou domácí i zahraniční sledovanost jako při letošních volbách. Přitažlivost stranického předkola prezidentského souboje zajišťuje pikantní střet Američana afrického původu s političkou-ženou. Nestřetávají se dvě politické osobnosti – Hillary Clintonová a Barack Obama – nýbrž dva zástupci menšin, které jsou obecně považovány za dlouhodobě sociálně využívané, omezované, diskriminované. Spojené státy a s nimi zbytek světa tak sledují v přímém přenosu mediálně zhmotnělý sociální konflikt současného západního světa, jenž na americkém území dosahuje jakési zvláštní příkladnosti. Do centra zájmu se dostává úsilí menšin o uznání – v tomto případě o uznání skrze symbol prezidentsví nejmocnějšího státu světa.
Jde pochopitelně o umělou konstrukci. Hillary Clintonová reprezentuje ženský svět jen vzdáleně, protože po celou svou kariéru se prosazovala ryze mužskými zbraněmi, jinak by neuspěla v boji o Senát ani v ochraně Bílého domu, v němž vládl její manžel. Dokonce i ve chvíli, kdy se veřejně odhalila upatlaná nevěra Billa Clintona, zachovala Hillary věrnost americkému mužskému modelu posvátné rodiny a zůstala tak přimknuta k politické moci hlavního proudu. A tak je to u ní se vším. Vytváří mužský mainstream a zároveň se jím definuje.
Ani Barack Obama není typický Američan afrického původu (African American). Splňuje sice předpoklad uskutečněného amerického snu, protože vyrostl z nižších vrstev do vyšší, ba dokonce nejvyšší střední vrstvy, a v tomto smyslu je dobrým „americkým vzorem“ pro ostatní Afroameričany – ale kolik z nich má šanci vystudovat přestižní univerzitu? Obama nepluje mužským středem jako Hillary, dokáže být provokativní a vymezit se vůči hlavnímu proudu (v otázce války, daní, lobbismu atd.), ale nikdy v Senátu nevystupoval jako zástupce menšiny.
Celou Obamovu politickou dráhu ve Washingtonu charakterizuje odmítavý postoj k vymezování Afroameričanů jako omezované menšiny. Není to chytrý pokus, jak vykolejit většinový rozum, který právě v definici menšiny a jejím odlišení od většinové pozice vidí východisko všeho, protože to, co žádá většina od menšiny – a díky nekonečnému opakování i menšina od většiny –, je nakonec přizpůsobení se standardům a hodnotám většiny. Obama nechce tímto trikem vyřadit „rozum bílého muže“, aby udělal ze sociální nerovnosti ras budoucí americké téma, ale chce tím předem vyřadit kritiky, kteří tvrdí, že jako Američan tmavé pleti v roli prezidenta nepřípustně převrátí všeamerický důraz na společné hodnoty a bude dávat přednost tomu, co je mu „přirozené“, co je mu „vlastní“.
Obama neříká, že tato rasová přirozenost či zařazení nemá žádnou skutečnou esenci, protože je produktem dlouhodobého působení mechanismů politicko-ekonomické moci, a nikoli osudovým darem přírody. Jeho postoj je paradoxní. Aby se jako Afroameričan mohl stát součástí politicko-ekonomické moci, odmítá o tomto vymezení mluvit, čímž z předsudky a stereotypy zaneseného mocenského mechanismu dělá jakýsi čistý panenský stroj. Aby se prezidentem mohl stát potomek otroků, musí zřejmě přijmout obecné mocenské i myšlenkové struktury, které se podílely na předchozím a stále ještě existujícím hodnotovém a sociálním dělení občanů. Menšina je tolerovatelná pouze tehdy, stane-li se třeba jen gestem součástí „hlavního proudu“.
Hillary Clintonová a Barack Obama přesto v americkém prostředí fungují jako postavy přinášející (potenciálně) fundamentální změny. Na první pohled jde o výsledek mediálního představování, v němž „ženskost“ u Clintonové a „barevnost“ u Obamy hraje důležitější roli než programové podrobnosti, navzdory tomu, že nekonečné a často velmi prázdné diskuse o programu zaplňují větší část politického televizního vysílání amerických zpravodajských kanálů. Nositelem politické zvěsti se stává forma, nikoli obsah, což je také hlavní argument kritiků (přibyla k nim i vnímavá paní Hillary) Baracka Obamy, tohoto „výřečného mluvky“.
Čeští pozorovatelé, zvyklí na výprazdněnost místní politické scény, by si mohli říct: nic nového pod sluncem. Jenže Obama se od českých politiků v jedné věci liší. Barack Obama je tím, kdo strhává lidi, umí, jak říkají američtí komentátoři, vytvořit movement. Oslovuje afrického taxikáře i intelektuálního snoba, vtahuje je do politiky a dělá z ní opět nejvyšší veřejný zájem. Nedělá to programem, zvládne to samo jeho osobní charisma; nejpřesněji a jednoduše řečeno: to, že je, zdá se být jiný – než Bush, McCain, Clintonová... Zatím.
Středoevropský skeptický pohled musí nutně dodat – to je populismus! Nepochybně ano. Ale populismus úplně jiného druhu, než na jaký jsme na kontinentu zvyklí. Populismus hnutí, jehož úběžníkem není fanatická oddanost vnějšímu vůdci. Populismus vlastního vnitřního pohybu, o který se hraje mnohem víc než o výsledky voleb.
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.