Vědci bez aury posvátnosti

Na první pohled to vypadá jako jednoduchý klíč k úspěchu: vezmeme dvě známé historické osobnosti, zjistíme si o nich nějaká fakta, jejich životní příběhy umně přikrášlíme a provážeme – samozřejmě s přiměřenou dávkou humoru a ironie – a výsledkem je bestseller, který byl listem New York Times označen v srpnu 2007 za druhou nejprodávanější knihu roku 2006. Navíc nejde ani o love story, o srdceryvnou intimní zpověď, dokonce ani o historický román – hranice mezi historickými fakty a fikcí je zde k nepoznání. V čem tedy vězí úspěch a zároveň kvalita opěvovaného románu Daniela Kehlmanna Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005)?

Zrod moderní vědy

Odpověď je jednoduchá – román je čtivý, což především znamená, že má záživný děj, nepřerušovaný autorovými sebezpytnými úvahami, je srozumitelný pro různé sociální i národnostní skupiny, je také svým způsobem populárně poučný (reálie z oblasti vědy). Znovu se ukazuje, že je dobré být ve správný čas na správném místě – v době postmoderního experimentování s beletristickou formou se opět objevil román s vědeckou tematikou, zároveň román historický a dobrodružný, pro někoho dokonce i román pikareskní či burleskní.

Daniel Kehlmann má za sebou na svůj věk (nar. 1975) úspěšnou spisovatelskou dráhu a řadu ocenění. Debutoval románem Beerholmsova představa (Beerholms Vorstellung, 1997), následovaly povídky a novely, a jeho předposlední román Já a Kaminski (Ich und Kaminski, 2003) přijali čtenáři zejména v německy mluvících zemích s nadšením – hlavním hrdinou je povrchní kariérista, který se snaží před svou smrtí napsat biografii slavného malíře, svého opaku, a stát se tak na poslední chvíli slavným.

Právě zrcadlení, protiklad je zásadním motivem románu Vyměřování světa, zatím nejúspěšnějšího autorova díla. Tématem knihy je zrod moderní vědy na přelomu 18. a 19. století, tedy v období německé klasiky, za éry života německých velikánů, např. Kanta, Goetha nebo Schillera. Román je vlastně fiktivní dvojitou biografií dvou velikánů německé vědy, matematika Carla Friedricha Gausse (1777–1855) a přírodovědce Alexandera von Humboldta (1769–1859). Děj začíná v roce 1828, kdy „kníže matematiky“ Gauss rozmrzele přijíždí na Humboldtovo pozvání do Berlína na vědecký kongres. Od té doby si oba zestárlí, slavní a svým způsobem i podivínští vědci dopisují o svých projektech a pokusech, frekvence psaní se postupně zrychluje a oba osudy se s blížícím se koncem života obou hrdinů rychleji prolínají.

Cestování a matematika

V tomto dějovém rámci se čtenář seznamuje s chronologicky a paralelně vyprávěnými osudy obou vědců, od jejich dětství přes slavná vědecká pojednání a objevy až po stáří, kdy se poprvé setkají a dějový rámec se uzavírá. Jeden o druhém ví z doslechu, čím jsou starší, tím více se k sobě nevědomky přibližují, ač jsou zcela rozdílné povahy. Humboldt je houževnatý cestovatel, průzkumník pralesů Jižní Ameriky, praktik bez ženy. Nerudný Gauss trpí řadou neduhů, bez manželky a milenky žít nedokáže, cestuje prostory svého nitra v touze objasnit podstatu světa pomocí matematických a fyzikálních vzorců. Jeden se dívá na hvězdné nebe v neprobádaných oblastech, druhý dalekohledem na dvorku svého domu v Německu. Oba společně jsou však vyměřovači zeměkoule, oběma učarovaly hvězdy, oba jsou posedlí touhou po poznání.

Rytmus vyprávění je určen rychlým sledem matematických a geografických objevů – zde má výhodu takto vzdělaný čtenář, laik je trochu ochuzen, protože nechápe funkci různých přístrojů a význam matematických funkcí, v zásadě to ale nevadí. Na rozdíl od biografie nejde o rekonstrukci dat, činů, cest; na to román rezignuje a předkládá přehledné „výseky“ životních příběhů, pojmenované podle hlavních motivů kapitol (např. Cesta, Moře, Nebe). Napodobuje a zároveň do určité míry paroduje strohost vědeckých textů. Krátké, úsporné věty a nepřímá řeč zdůrazňují autorův odstup od historického tématu, prolínání dějů zvláště v závěru knihy vede k vtipné dynamice. Například Humboldt píše Gaussovi z cesty po Rusku dopis a v tomtéž okamžiku mu Gauss v dalším odstavci knihy odpovídá, aniž by mohl být dopis z Ruska tak rychle doručen.

Vypravěč se přibližuje k oběma postavám díky nepřímé řeči bez uvozovek, Gausse popisuje více niterně, Humboldta spíše zvenku. Obě postavy jsou redukovány na podivínské, ale sympatické vědce, což přináší komický a ironický efekt – např. Gauss vyskočí o svatební noci z postele, aby si zapsal vzorec, který ho napadl, později zapomene na narození svého syna. Humboldtovi jsou ženy zcela cizí, ale je schopen téměř bez emocí sestoupit do sopečného jícnu nebo chodit mezi krokodýly. Gauss vymýšlí matematické funkce již jako malé dítě, Humboldt sedí zpříma a pronáší řečnické formality i u smrtelného lože své švagrové. Zatímco oba vyměřují svět pomocí čísel a přístrojů a obohacují tak lidské poznání, uniká jim většina radostí i starostí běžných smrtelníků.

Co Jungmann a Dobrovský?

Ironické odlehčení velikánů německé vědy bylo dozajista autorovou trefou do černého. Nicméně zde vyvstává i otázka po vědcově mravnosti a přínosu jeho práce. Ne nadarmo se dovolává mladý Humboldt Kanta, aby pak, ač Němec, pracoval pro Napoleona a později byl nucen přehlížet nevolnictví v carském Rusku, aby se zde mohl věnovat výzkumům. Gauss zase potřebuje peníze, a tak cestuje po Německu a vyměřuje pozemky, lhostejno, u jakého chlebodárce. Humboldt ve stáří pochybuje o tom, že jím objevený kanál na Orinoku přinese lidstvu nějaký pokrok, ve který tak věřil.

Co tomuto románu vytknout? Českému čtenáři unikne jistě mnohé z německých reálií a popisované historické postavy pro něj možná nebudou tak blízké. Že se nevyzná ve funkci různých měřicích přístrojů a v matematice, je jeho chyba. Vytýkat dílu napodobování nemá smysl, i když paralely s Márquezovými romány jsou zcela evidentní. Leckdo se může šklíbit, že jde o mainstreamový bestseller, nicméně už jen skutečnost, že se kniha dá číst vícero způsoby a že je zábavná i poučná zároveň, svědčí o jejích kvalitách. Jednoho napadá otázka, proč už nějaký spisovatel neudělal něco podobného v Čechách – sarkastický román se silným příběhem o nedotknutelných velikánech české kultury od Komenského, Dobrovského, Jungmanna přes Palackého a Němcovou až po Masaryka či Čapka by se jistě setkal s velkým ohlasem.

Autor je germanista a bohemista.