Opakovaně slýcháme tvrzení, že Česko je ateistickou zemí. Někteří toto sdělení vnímají pozitivně a pro představitele církví a náboženských společností je to zase obvykle důkaz morální a kulturní krize našeho národa. Jen zřídkakdy se setkáme s hlubšími analýzami daného problému.
Ateismus můžeme definovat jako popírání existence Boha (v případě monoteismu) či bohů (u polyteistických forem náboženství). Nemusí tedy vždy nutně znamenat také odmítání náboženství a jeho projevů. Ne všechna náboženství totiž můžeme označit jako teistická. Zvláště mezi některými novými náboženskými hnutími se spíše než o Bohu mluví o existenci určité transcendentní energie, síly či nějakého neosobního principu. Poměrně známý je již také fakt, že například některé sofistikované formy buddhismu chápou bohy (i jiné duchovní bytosti) pouze jako projekce lidské mysli.
Osobní odpovědnost?
Ateismus může mít různou intelektuální kvalitu či úroveň. Nepochybně si budu vážit ateistického přesvědčení člověka, který k němu dospěl na základě vlastního usilovného myšlenkového zápasu, který byl třeba i provázen ztrátou iluzí, pochybnostmi či přechodnými depresemi. Naopak bych se měl na pozoru před dnes velmi častým konformním přejímáním povrchního ateismu spolu s konzumním materialismem, u jejichž zrodu stála zřejmě jen tupost a lenost. Opravdový ateista se potřebuje vůči různým představám Boha nějak vymezit, a musí je tudíž dobře znát. Pozor tedy na záměnu ateismu a náboženské ignorance.
Stoupenci ateismu někdy tvrdí, že je určen pouze pro silné jedince, kteří dokážou přijmout odpovědnost sami za sebe. Taková prohlášení jsou ovšem vždy spíše efektní než pravdivá. Pokud je někdo vychováván v ateistické rodině, nebude pro něj asi příliš těžké takové přesvědčení přijmout za své. Pokud ale někdo vyrůstá v rodině bigotních katolíků či třeba v muslimské zemi, bude pro něj případná cesta k ateismu mnohem komplikovanější.
Z pozice náboženství zase slýcháme často tvrzení, že ateismus vede jedince i společnost jako celek k mravnímu úpadku. Morálka však není žádný univerzálně platný kodex a v mnoha ohledech se mění v závislosti na proměnách společnosti v čase a prostoru. Etické principy naší současné euroamerické civilizace navíc nestojí jen na náboženském základě židovsko-křesťanském, ale zrovna tak na řeckořímské kultuře, renesančním humanismu či osvícenství. K mravnímu úpadku spíše vede nevzdělanost a povrchní přístup k životu, který s náboženským vyznáním vůbec nemusí souviset. Sekulární liberální společnost, která ateismus umožňuje a toleruje, jistě nabízí velký prostor i pro celou řadu patologických jevů. Ty však nepochybně existují i v konzervativních a hluboce religiózních společenstvích, jen možná nejsou na první pohled tolik vidět.
Agnostici a ti bez vyznání
Četná tvrzení o ateistickém zaměření společnosti v ČR vycházejí především z celostátního průzkumu náboženského vyznání obyvatelstva, který naposledy provedl Český statistický úřad roku 2001 a předtím v roce 1991 v rámci sčítání lidu. Z porovnání dat získaných v těchto dvou sčítáních je skutečně zřejmý masivní úbytek věřících u tří největších církví v ČR, tedy u Církve římskokatolické, Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické. U malých křesťanských církví se však dá zaregistrovat naopak mírný nárůst stoupenců. Zatímco tento nárůst se však týká stovek a tisíců věřících, pokles u velkých církví se odehrává v řádech desetitisíců a statisíců (u katolíků pak více než o milion) věřících.
Téměř dvě stě tisíc obyvatel také při posledním zjišťování náboženské příslušnosti vyplnilo kolonku „ostatní a nepřesně určené“. I u nás žijí stovky a tisíce stoupenců a příznivců islámu, buddhismu, indických učení i různých méně známých náboženských tradic. Některé z nich (např. Ústředí muslimských obcí, Buddhismus Diamantové cesty či hnutí Haré Kršna) dokonce byly v posledních letech zařazeny do seznamu státem uznaných církví a náboženských společností, byť jim v rámci jakéhosi prvního stupně registrace ještě nebyla přiznána plná práva, což v praxi znamená, že například nemohou působit ve školství.
U zhruba devíti set tisíc osob nebyla náboženská příslušnost zjištěna, což fakticky znamená, že se respondenti z různých důvodů odmítli k této záležitosti vyjádřit. Opravdu markantní je však vzrůst počtu lidí v kolonce „bez vyznání“, v níž se počátkem devadesátých let vyskytovalo necelých čtyřicet procent populace, zatímco o deset let později to bylo již téměř šedesát procent. Těchto více než šest milionů občanů však rozhodně nejsou jenom ateisté. Jeden z méně známých průzkumů ostatně uvádí, že deklarovaných ateistů je v české populaci pouze devět procent. Největší část skupiny osob „bez vyznání“ zřejmě budou tvořit lidé, kterým jsou náboženství naprosto lhostejná a fakticky se o ně vůbec nezajímají.
Často se zapomíná, že mezi námi žijí také tzv. agnostici, kteří při vědomí limitů lidského poznání nemohou s čistým svědomím jednoznačně odpovědět na otázku, zda Bůh existuje či nikoli. Je možné, že do této kategorie spadá značná část populace, která je v různých průzkumech řazena právě k ateistům. Ne každý je totiž ochoten veřejně deklarovat svou nejistotu a přiznat fakt, že se v tak zásadní věci není schopen rozhodnout.
Individualizovaná víra
Do skupiny osob „bez vyznání“ však též mohou patřit tisíce lidí, kterým nevyhovují žádné církevní a náboženské instituce, ale o náboženství a spiritualitu se často velmi živě zajímají. Stále větší část lidí ve světě i u nás si sama aktivně vyhledává informace o různých náboženských tradicích a směrech. Tito jedinci si pak vytvářejí na základě vlastních zkušeností své osobité náboženské přesvědčení a představy. Tento fenomén bývá někdy označován jako vznik individualizovaného náboženství a v budoucnu bude zřejmě nabývat především v euroamerickém prostoru na významu. Těžko však dosáhne masových rozměrů, neboť vyžaduje poměrně vysoký stupeň intelektuálního potenciálu a kulturního přehledu.
Spíše lze tedy očekávat vytváření určitých neformálních skupin a spirituálních proudů, které bude spojovat poměrně volně vymezená ideová platforma. Už dnes jsou takovými proudy především tzv. esoterika či hnutí New Age. Stačí se jen podívat, kolik titulů knih či internetových stránek a diskusí existuje u nás i ve světě pod těmito hlavičkami a jak výrazně jich poslední dobou přibývá.
Při návratu k úvodní otázce tohoto článku můžeme konstatovat, že česká společnost není ateistická, ale ve své většině je spíše k náboženství lhostejná. Během historie Češi mnohokrát nebyli nábožensky konformní a mnohdy se dostávali do postavení rebelů. Stačí připomenout husitství, jednotu bratrskou či vznik Církve československé (husitské) po první světové válce. Rozhodně tedy nebyli k náboženským věcem lhostejní a často naopak tvrdě prosazovali své vlastní pojetí. Na počátku devadesátých let 20. století to ostatně i v Čechách vypadalo na vzrůstající zájem o křesťanství i jiná náboženství (velmi „módní“ se např. v této době stala židovská kultura a náboženství). Toto období, způsobené určitou vyprahlostí po všem spirituálním, však velmi rychle skončilo. Rozmach konzumu a povrchní zábavní kultury u nás zřejmě změnil hodnotovou orientaci mnohem výrazněji než kdekoli jinde v Evropě.
Autor je religionista.