Přízrak svobody

Ve sféře obchodních vztahů vládne určitý způsob svobody a rovnosti – svobody prodat, co kdo chce, za předpokladu, že se najde kupec; a svobody koupit, co kdo chce, za předpokladu, že je kupující schopen zaplatit. Jen v tomto smyslu vládne také rovnost, totiž rovnost vlastníků zboží a peněz. V této rovnosti nejde o kvantitu, nýbrž o společenskou formu. Za cent samozřejmě není možné koupit totéž co za dolar, v peněžní komunikaci ale nerozhoduje kvantita, nýbrž kvalita. Při koupi a prodeji neexistují žádní páni ani poddaní, žádné rozkazy ani poslušnost, nýbrž jen svobodné a sobě rovné právní osoby. Je jedno, jestli se obchodu účastní muž nebo žena, černoch nebo běloch – zákazník je za každých okolností vítán. Sféra koupě a prodeje je sférou vzájemného respektu. Tam, kde dochází k výměně peněz za zboží a obráceně, neexistuje žádné násilí. Občanský úsměv je úsměvem obchodníka.

Obchodní úsměv

Marxův sarkasmus se vztahuje ke sféře obchodu a ta je jen malou částí moderního společenského života. Výměna zboží a jeho cirkulace má i jinou sféru předpokladů, totiž kapitalistickou produkci, finanční prostor podnikové ekonomie nebo „abstraktní práce“. Tady platí jiné zákony, tedy zákon oběhu zboží, tady mrzne obchodní úsměv a stahuje se do cynické grimasy otrokáře nebo bachaře. Mladý Marx psal, že dělník v práci „není u sebe, nýbrž mimo sebe“. Svoboda v produkci zboží je nepatrná; chybí v obsahu, smyslu a způsobu rozhodování o tom, co a jak se bude vyrábět. Ani vlastníci kapitálu a manažeři tuto svobodu nemají, protože jim ve svobodném rozhodování brání tlak konkurence. Proto je výroba postavená na principech rozkazu a poslušnosti. Tam, kde je režim podnikového hospodářství obzvlášť „účinný“, nesmějí se jít dělníci ani samostatně vyčůrat. Tuto produktivní krutost neobyčejně miluje právě neoliberalismus.

Svoboda, rovnost, cirkulace (zboží a peněz) a diktatura podnikové produkce si protiřečí jen zdánlivě. Čistě formálně jsou dělníci ve výrobě nesvobodní právě proto, že jako majitelé zboží na trhu nabídli k prodeji svoji svobodu, totiž svoji pracovní sílu. Samozřejmě, že tato svoboda, kterou pracovní síla prodává, je výsledkem donucení; jedná se tedy o nesvobodné rozhodnutí. Tak byly historicky v rámci modernizace vytvořeny podmínky, ve kterých neexistuje jiná možnost, jak se udržet naživu. Buďto se musí pracovní síla koupit a využívat pro samoúčelné zhodnocení kapitálu, nebo se musí vlastní pracovní síla prodat a nechat se pro tento samoúčel použít. Dokud ještě existovali nezávislí producenti (sedlák, řemeslník) a neexistoval žádný univerzální trh, tak se velká část sociálních vztahů odehrávala v jiných formách. Vzestup univerzálního obchodu má za následek likvidaci nezávislých producentů. Pracovní trh existuje jen proto, že na sebe lidská pracovní síla vzala podobu zboží, a tak je s ní a se všemi jejími hodnotami, stejně jako se zbožím obchodováno. Sféra svobody existuje jen proto, že se v produkci vytvořila sféra nesvobody.

Kód pohlaví

Tento problém přechází i do oblasti osobních vztahů, kde je zboží konzumováno, tedy do intimních sociálních vztahů. Je zde na první pohled mnoho činností a životních momentů, které nevycházejí z „výroby“ (výchova dětí, láska atd.). Tyto aspekty přísluší materiál­ně, sociopsychicky a kulturně-symbolicky v pro­­cesu modernizace ženám, které jsou sociálně podhodnocené. Jedná se o momenty společenského života, jež nemají žádnou přímou finanční hodnotu, jsou tedy z hlediska zhodnocení kapitálu druhořadé a méněcenné. Toto „odštěpení“ se nevztahuje jen na ohraničenou sekundární sféru, nýbrž prostupuje celý společenský životní styl. A tak jsou ženy ve výrobě hůře placené a dostávají se jen zřídka do vedoucích funkcí. V osobních vztazích vládne určitý kód pohlaví, který implikuje ženám podřízený a závislý poměr. V moderní době se tento jev projevuje různým způsobem. Podobně rasisticky formulovanému podřízení bylo lidstvo podrobeno již v osvícenské době.

Zdá se, že ve sféře cirkulace obchodu se „vláda člověka nad člověkem“ již vyřešila. Tyto nalinkované oblasti svobody a rovnosti se nedotýkají jen struktur závislosti, nýbrž tvoří v bezprostředním smyslu funkci samoúčelného zhodnocení kapitálu. Univerzální obchod totiž neslouží k výměně zboží mezi nezávislými producenty a k jejich vzájemnému osvobození od potřeb, nýbrž je jen průchozím stadiem vlastního kapitálu. V obchodě se „realizuje“ abstraktní hodnota, kterou jsou peníze, a právě na tom stojí funkce zdánlivě svobodné obchodní výměny. Původní finanční kapitál, který se ve výrobě změnil ve zboží, se vrací zpět obohacený o profit v podobě peněz. Právě tím se projevuje samo­účelnost kapitálu. Jde totiž o to z peněz udělat ještě víc peněz a tak hromadit „abstraktní bohatství“ v nekonečném pokroku. Svoboda a rovnost cirkulace není nic jiného než soukolí, kterým se „realizuje“ kapitál.

Občanská svoboda

Moderní občanská svoboda má zvláštní charakter: je identická s vyšší abstraktní a anonymní formou poddanství. Osvobozením od této formy „svobody“ by byla sociální emancipace. Modernizace jistým způsobem zařadila lidstvo do jednotné uniformy subjektu peněz. Ve skutečnosti ale nejsou potřeby, kulturní zájmy a osobní cíle individuí nikdy stejné. Jsou jen podřízeny stejné rovnosti zboží. Emancipace by, jak řekl Theodor Adorno, zajistila lidem „konečně možnost být v míru nerovní“. Pojem rovnost získal falešný nimbus v době osvícenství díky argumentačnímu triku měšťácké ideologie. Význam pojmu nerovnost byl přesunut z roviny jednoduché individuální rozdílnosti lidí do roviny podřízenosti jednoho člověka vůči druhému. Nerovnost, která je jen výrazem individuální zvláštnosti, vypadala díky tomuto obratu jako výraz závislosti. A naopak: to, co je ve skutečnosti výrazem pro uniformní nátlak, totiž rovnost, mohlo náhle vypadat jako výraz pro vysvobození ze závislosti. Máme zde co činit s typickým případem moderní ideologie, kterou popisuje Orwell. Ve skutečnosti nemá nerovnost nic společného s ovládáním a rovnost nic se sebeurčením. Spíše obráceně: rovnost je v moderní době ovládáním.

Výsledkem je permanentní rozpor v moderní ideologii. Na jedné straně je sféra obchodní cirkulace z celkové souvislosti kapitalistické produkce vyjmutá a vyzdvižená do pozice ideálu. Na druhé straně je faktická diktatura produkce vysvětlována jako nepřekročitelný přírodní zákon. Jedna strana se musí proti druhé stále zrcadlit.

A právě na základě tohoto zrcadlení se upevňuje společenský řád. Svoboda a rovnost představují přesně to, co Adorno nazval „oslepující souvislostí“.

Svoboda a nesvoboda

Levice toto oslepení zdědila s celým souvisejícím výrazovým aparátem po době osvícenství. Především utopisté, demokratičtí a liberální socialisté, anarchisté a disidenti z dřívějších socialistických zemí se osvobodili k ideálům svobody a rovnosti, ale nerozeznali ohraničenost těchto pojmů sférou obchodní cirkulace a nepochopili také vnitřní spojitost svobody a nesvobody v moderní době.

V současné době společenská kritika zaostává a víceméně se zabývá ideály obchodní cirkulace. Má to strukturální příčinu. Světová krize třetí industriální revoluce vytlačuje vzrůstající počet lidí z vlastní produkce a násilím z nich vytváří agenty kapitalistické cirkulace. Tito levní pracovníci ve službách všeho druhu prožívají „svobodu a rovnost“ paradoxním způsobem: pociťují ji jako jařmo sekundární práce. Diktatura produkce se rozpíná s rozšiřujícím se okruhem činnosti až k ubohým podnikatelům. Svoboda a nesvoboda se zde bezprostředně spojují, a proto musí být jejich zjevný paradox o to více ideologicky zpracováván do pojmů cirkulačních ideálů. Jak si jednotlivci zajišťují svůj dalekosáhlý cirkulační „humánní kapitál“, vrací se zpět na konci socialismu utopismus výměnného obchodu v jeho neomaloměšťácké verzi. Ve společnosti, ve které všichni chtějí všem permanentně něco „prodat“, se sociál­ní vztahy změnily v univerzální bazar. Rostoucí krize je vnímána prizmatem cirkulační existence. Inteligence samotných prodavačů násilně interpretuje problémy třetí industriální revoluce, podle mustru cirkulačního obrazu, v němž „vlastník zboží potká jiného vlastníka“.

Ti, kdo svou společenskou závislost kriticky nereflektují, si myslí, že žijí jako „na sobě nezávislá“ individua a že si mohou darovat svoji „přízeň“, navzájem si něco „dopřát“ a ne si mezi sebou pouze konkurovat. Vytvářejí dojem, jako by nebyl problém v rovině společenské produkce a v životním stylu, ale v rovině individuálně představitelné „patologie“, kterou lze vyléčit prostřednictvím pedagogických a terapeutických opatření. Škleb prodavače je zde idealisticky stylizován, jako by už nebyl vytvářen konkurencí. Společenská transformace, která by se nedotkla podstatných produkčních a životních způsobů současné utopistické konstrukce, je zcela iluzorní. Jako celek mají tyto myšlenky na kosmetickou nápravu kořeny v idea­lizované sféře cirkulace, a kromě toho se noví maloměšťáčtí utopisté sami považují za lékaře u pacientovy postele.

Utopie cirkulace

V mnoha zemích se šíří idea obchodních spolků, které se uzavírají do výměnných řetězců a představují tak jakousi hobby ekonomii. Praktikuji ve velkém měřítku totéž, co zklamalo během poslední argentinské krize. Ještě neduživější je zřejmě pokus francouzského etnologa Marcela Mausse v jeho díle Dar. Jde o věčnou výměnu podle mustru archaické společnosti, která je zdánlivě oproštěná od konkurence a proměněná ve společnost, v níž dochází k neustálé výměně darů, tedy ve společnost žijící v permanentních Vánocích. Tyto vztahy jsou utopistické, postrádají měřítka společenských produktivních sil a vysoce organizovaných sociálních vztahů. Bylo by směšné očekávat, že by jedno abstraktní individuum řeklo druhému: „Daruj mně ledvinu k transplantaci a já ti, když budeš hodný, daruji kombajn na obilí.“ Nejde ale o to vzájemně si něco „dopřávat“, ale chce to uplatňovat společenskou potenci smysluplně a ne destruktivně.

Utopie cirkulace ale hledá řešení jen v rovině individuálních vztahů. Je to jako vodit koně za ocas. Místo dosažení společenského zvratu v produkci zboží a změně způsobu života, která by vyloučila cirkulaci zboží a s tím spjatou konkurenci, chce tato utopie izolovaný subjekt cirkulace dotáhnout do vyšší formy. V ní se má konkurence sama „morálně zničit“. Sociální emancipace by podle těchto utopistů měla být výsledkem domněle „uskutečněné“ utopie svobody a rovnosti cirkulačního subjektu v malých skupinách. Praktickou solidaritou v psychoterapeutickém idealismu, který je jen terorem a vzájemnou sociální kontrolou (podle vzoru religiózních sekt), se ale nemůže nic zásadního změnit. Tento neomaloměšťácký utopismus cirkulačního humánního kapitalismu je – jako všechny dřívější utopie – odsouzen k zániku.

Autor je filosof.

Z němčiny přeložil Jindřich Souček.