O studentech Slezské univerzity v Opavě se vyprávěla jedna nepříliš lichotivá anekdota. Experti na školství při OSN dělají celosvětový průzkum, kdeže studují nejnadanější studenti. Nejprve navštíví Cambridge, vyberou si premianta kruhu a zeptají se, za jak dlouho se naučí japonsky. Ten se zamyslí a prohlásí, že za dva měsíce. Dále jedou na Sorbonnu, vyberou si premianta a položí mu stejnou otázku. Ten se zamyslí a prohlásí, že kdyby se opravdu snažil, tak se japonsky naučí za měsíc. Nakonec experti přijedou do Opavy, zastaví prvního studenta Slezské univerzity a ptají se, za jak dlouho by se japonsky naučil on. Ten se jen zeptá, zda na to existují skripta, a když je odpověď kladná, řekne, že za noc. Tím jsem chtěl jen demonstrovat, že opavské studentstvo mělo času dostatek, a proto mohlo pravidelně navštěvovat programy zdejších klubů. Ne že by jich bylo mnoho, ale co chybělo na kvantitě, doháněli majitelé těchto chrámů nočních radovánek kvalitou.
Zřejmě nejlegendárnějším opavským klubem je Jam. Pravda je, že měnil název i majitele, takže někdy ztratil člověk trochu orientaci, ale to nikomu vlastně nevadilo. Nikdy nezapomenu na odér této sklepní provozovny, který byl kombinací plísně, vyčpělého piva a slečny Huany, křestním jménem Mary. Vzpomínám často také na divoké večírky, kdy jsme například až do rozbřesku popíjeli s Tonym Ducháčkem po koncertu Garáže a provozák Lůďa, který ve své kšiltovce snad chodil i spát, hořekoval nad věčně ucpanými toaletami. Ale zlaté časy Jamu skončily ve chvíli, když nový majitel přejmenoval podnik na Aqualung a fresky vikinských lodí na stěnách byly vystřídány rybičkami a mořskými hvězdicemi. Tahle převratná změna se stala někdy kolem roku 2001 a trvalo několik let, než ten psychodelický kýč konečně někdo zavrhl. V současné době klub zase žije svým rockovým životem a částečně se vrátil i k původnímu názvu. Takže až přijedete do Opavy a budete mít náladu na příjemný klubový nářez, určitě zajděte do Music baru ex. Jam blízko Bezručova náměstí.
Ale Jam nebyl jediným podnikem, kam se dalo vyrazit za hudbou. Michal Köpping často vzpomíná na klub Classic, který dokázal překvapovat naprosto paradoxními kombinacemi. Nelze než citovat: „Classic patřil k místům, kam mohl člověk zajít na ponurý koncert DG307, a pokud po jeho skončení vydržel dvacet minut, zaplatil znova vstupné a otočil své vnitřní nastavení o 180 stupňů, mohl si dopřát čistokrevnou diskotéku v obložení mladičkých dívek, které ve všech směrech naplňovaly běžnou definici univerzálních objektů chtíče.“
Tato neuvěřitelná atrakce se nacházela na sídlišti Kateřinky, stejně jako obdobně dekadentní klub Dancing, ale ani jeden z těchto podniků nestojí za delší zmínku. Zato bych rozhodně nechtěl zapomenout na zcela unikátní počin, jakým bylo založení klubu Hangár. Vyléčený notorický alkoholik Lojza, provozovatel kultovní opavské putyky Třináctka, dostal nápad založit rockový klub, který by se mohl honosit přívlastkem největší. A když poblíž nádraží Opava-Východ skutečně podnik otevřel, všichni museli uznat, že nekecal. Co však čert a opavští důchodci nechtěli: Hangár sice pojal do svých útrob kolem dvou set návštěvníků a za parket, zvíci házenkářského hřiště, se rozhodně stydět nemusel, ale byl příliš blízko panelové zástavby, jejíž obyvatelé nechtěli z nějakého nepochopitelného důvodu akceptovat hlučnost bavící se mládeže a živé či reprodukované hudby. Proto páni radní po necelém roce fungování k nelibosti studentů a hudbymilovných teenagerů Lojzův klub zavřeli. Čímž Lojzu uvedli do krachu, z něhož se již nevymotal, a když mu dluhy a vymahači přerostli přes hlavu, utekl do zahraničí. Poslední pohlednici poslal z Angoly.
Další restauračně-kulturní zařízení, které stejně jako Jam překlenulo propast času, je Mrkev na Dolním náměstí. Přestože kapacitně ani atmosférou nepřekonává průměr, stojí za návštěvu. Kromě tohoto klubu jistě zaslouží zmínku i kavárny U Přemka v areálu Domu umění a U Evžena v Beethovenově ulici, kde se pravidelně pořádají koncerty, převážně jazzové hudby.
Posledním opavským klubem, který bych vzpomenul, je Střelnice. Jako před lety, tak i dnes se tu konají studentské párty a o víkendech zde můžete slyšet snad vše od tvrdého rocku Horkýže Slíže přes Kryštofa až po karlovarský hip-hop.
Přestože opavské kluby a především Jam, jenž „býval nejčastěji vyplněn kouřem, přes který šlo někdy jen těžko rozpoznat pohlaví lidí sedících u vedlejšího stolu“, ze svého srdce vytěsním jen stěží, pár desítek kilometrů na východ od Opavy leží neopominutelná skutečná klubová Mekka.
Skama, synku? Ze Stodolní!
Tehdy o pár let mladší Milan Rus a Jan Milý se zrovna vypotáceli koncem devadesátých let z undergroundového Pavouka, aniž mohli tušit, že tady, v „ostravském Bronxu, kam stěží zabloudí policejní hlídka“, vznikne brzy nejvyhlášenější klubová zóna České republiky. Ano, řeč je o Stodolní ulici a o první vlaštovce, kterou bezesporu byl výše zmiňovaný klub Pavouk, jenž „fungoval jako místo setkání nekomerčních umělců a studentů a se současnými podniky na této ulici neměl nic společného“. Oba tvrdí: „Kluby zde následně vznikaly a zanikaly a často mohl člověk v jednom týdnu najít svůj oblíbený podnik, aby příští týden zjistil, že ty stejné dveře vedou někam úplně jinam. Každopádně mezi stálice Stodolní patří E99, Sky club, Desperado nebo Ponorka.“ Dnes jsou to hlavně Modrá Nudle, Hellax, Pecivál a především Pták v hrsti. Já osobně bych upozornil ještě na U Krokodýlího ocasu nebo Boomerang.
O Stodolní by se dalo psát donekonečna, ale Ostrava nemá pouze jednu ulici, i když právě díky tomuto místu zanikla celá řada opravdu dobrých klubů.
Jarek, Baníček a zase ta Stodolní
Jedním z těch, které přežily nadvládu Stodolní, je nezapomenutelný Parník, kde mívá moravskoslezský polobůh Nohavica pravidelné, několik měsíců předem vyprodané koncerty. Toto místo má svoji typickou atmosféru a samozřejmě i repertoár, který se žánrově s tím ve Stodolní naprosto míjí.
Přestože se v Ostravě hrával výborný fotbal (ještě že to Matuševič ve Spartě tak voře), výborný hokej a krom jiného i dobré divadlo, hlavním turistickým magnetem zůstává jedna kluby prošpikovaná ulice. Pravidelná návštěvnice této lokality Vlaďka Válková tvrdí, že je Stodolní zrovna rozkopaná a připravují se zde různé změny, jako například červené koberce před vchody. To však není vše. Některé změny nejsou zase tak příjemné. Zde musím opět citovat Michala Köppinga: „Nelze zapomenout na prvních pár nádherných sezón, kdy na sebe byli všichni příjemní a milí, bary natřískané, dívky skvostné a chlapci s odhalenými hrudníky tančili již před půlnocí na stolech i židlích. Tehdy tam člověk nepotkával zájezdové autobusy plné opilých Poláků, hledajících kohokoliv, s kým by se mohli porvat.“
Co dodat, Ostrava není jen Stodolní, ale bez ní by byla jako Praha bez Hradu, a sám jsem velice zvědav, čeho se tam ještě dočkáme.
Nezapomeň na Svini!
Havířovští patrioti by určitě důrazně připomněli, že při výčtu severomoravských klubů nesmím zapomenout na vyhlášenou Modrou Svini, která na přelomu tisíciletí patřila ke skvostům klubových scén. Za zmínku rozhodně stojí legendární koncert kapely Kryštof, na který přišlo do Svině přes 500 lidí. Bohužel nedlouho poté proběhla v klubu rozsáhlá protidrogová razie, při které bylo zadrženo mnoho návštěvníků i personálu. Modrá Svině se přejmenovala na Permon a ztrátou názvu ztratila i věhlas.
Kromě Havířova bychom nalezli velice zajímavý klub i v Krnově, kde se provozovatel Martin Hradečný snažil, seč mu síly stačily. Historie zdejšího Kofola Music Clubu s kapacitou 300 míst sahá až do roku 1992, kdy se jmenoval Rocker a hrávaly tam opravdu drsné partičky, jako například Krabathor.
Mezi poměrně vyhlášené kluby v moravskoslezském regionu patří například ještě českotěšínský Jazz Klub, Finger v Petrovicích u Karviné nebo velice zajímavý frýdeckomístecký Stoun.
Možná, že jsem opomněl něčí oblíbená doupata, ale klubů bylo a je tolik, že jsem vybral alespoň ty nejznámější. Takže, ať už jste odkudkoli, nechť je vám můj článek alespoň drobným vodítkem ve světě moravskoslezských hudebních klubů.
Autor je středoškolský učitel.