K výstavě Exotismy ve výtvarném umění XX. století
Nebývá zvykem, aby autoři výstavy polemizovali s kritickou recenzí. Tomáš Winter však svou svéráznou kritikou projektu Českého muzea výtvarných umění v Praze Exotismy ve výtvarném umění XX. století v Čechách a na Moravě v A2 č. 4/2008 nastolil jiný problém, než je jeho kvalitativní úroveň, totiž problém vztahu teorie a dějin umění jako vědecké disciplíny a tvorby výstav výtvarných děl jako součásti zprostředkování umění a duchovní kultury vůbec široké veřejnosti.
Snaha o diváckou přístupnost
Obligátní, nebo alespoň převažující forma výstav výtvarného umění bývá věnována prezentaci děl vybraného autora, skupiny autorů, popř. uměleckého hnutí určitého období, kopírujíc tak v zásadě knižní či časopiseckou formu uměleckohistorických pojednání. Avšak nejde-li o výstavy týkající se mimořádně významných či populárních autorů (Antonín Slavíček, Josef Lada apod.) nebo hnutí, potvrzují takové akce obvykle spíše jen všeobecně známý jev – stupeň zájmu širší veřejnosti o výtvarné umění zůstává pozadu za jinými druhy umělecké tvorby. Autorský tým, který vznikl již při přípravě výstavy Foklorismy v českém výtvarném umění XX. století (2004, ČMVU v Praze, GVU v Chebu, GVU v Hodoníně a MJAK v Uherském Brodě), se ve svých projektech pokouší najít k dějinám umění XX. století především nový, divácky atraktivní klíč, který by umožnil pohlédnout na umění z jiného, netradičního úhlu pohledu a v nových, leckdy nečekaných souvislostech. Autorky se ve svém úsilí přivést do galerií za uměním širší veřejnost a zprostředkovat jí nenásilnou formou emotivní zážitek i nové poznání, inspirovaly úspěchem některých tradičněji koncipovaných tematických výstav (např. výstav mapujících vývoj krajinomalby), ovšem na základě nových témat atraktivních pro současnost. Rozhodly se přitom oslovit publikum nejen v Praze, ale i v dalších regionálních centrech. Vzhledem ke své dlouholeté galerijní praxi si byly vědomy enormní složitosti přípravy takovýchto netradičních projektů (pátrání po reprezentativním materiálu dokládajícím předkládané hypotézy, komplikované zajišťování zápůjček z různých zdrojů pro všechny reprízy výstavy, četné transporty děl ad.), během níž spolyká největší díl času pouhá organizační a praktická stránka věci, která ostatně vždy zabírá většinu času galerijního provozu. Přesto je lákala a také bavila samotná cesta za poznáním, ale hlavně možnost prezentovat krásná, svébytná a leckdy takřka neznámá díla v nově koncipovaných estetických celcích a předvést je právě takto veřejnosti (například kolekce ohlasů primitivismu v umění šedesátých let apod.).
Chybějí prameny a literatura
Celý proces ideových i praktických příprav samozřejmě provázely vlny sebekritické skepse předjímající možnou kritickou odezvu. Výstavy, zejména poslední z nich, se však těšily značnému zájmu veřejnosti (v relacích Českého muzea výtvarných umění vysoká návštěvnost, tiskové reference, rozhlasové relace ad.). Kurátoři se samozřejmě velmi rádi opírají o existující publikace k příslušnému tématu. Nemohou tak ovšem činit v oblastech, v nichž naše teoretická a historická literatura dosud není v ucelenější podobě k dispozici. Autorky se snažily využít a citovat alespoň část z nepříliš početné a roztříštěné nabídky dílčích zmínek o exotismech a shrnout informaci o tématu v katalogu výstavy. Jsou si při svých riskantních pokusech vědomy možnosti různých omylů a přiznávají každému dalšímu následovníkovi právo na odlišný pohled na zkoumanou problematiku. Není však posláním galerií suplovat badatelskou činnost a přicházet s předem propracovanými sofistikovanými teoriemi, které se, jak věříme, rodí v akademické obci. Kdybychom však měly čekat na takovéto výstupy z vědecké činnosti, nebylo by bývalo možné uspořádat ani jednu z našich tematických výstav a neplnily bychom naše základní poslání oslovovat a získávat pro umělecké zážitky co nejširší vrstvy zájemců.
Dvě různé cesty
Není ostatně v dějinách umění ojedinělým případem, že výstava, která může třeba jen nadhazovat nové pohledy, předběhne akademické bádání a exponuje určitou problematiku dříve, než je teoreticky zpracována a publikována. Od teoretiků bychom v takové situaci očekávaly, že místo kritického odsudku „z výšin veřejnosti doposud skrytých teorií“ uvítají, že předmět, jímž se ve svých kabinetech zabývají, našel jistou formu zveřejnění, která vyvolala neočekávaný zájem a zamyšlení mimo jiné nad tím, z čeho takovýto zájem vzniká a v čem jsou jeho společenské kořeny. V tomto smyslu jsou naše tematické výstavy a jejich katalogy – průvodce výstavami, které uvádějí diváky do problematiky a nemají speciální vědecké ambice, adresovány rovněž akademické obci jako podnět pro její práci. Těšíme se na její výstupy, které budou jistě konfrontovány s nejnovějšími poznatky zahraničních odborníků a jsme připraveny na ně v galerijní práci navazovat.
Autorky jsou historičky umění a kurátorky.
Text redakčně upraven.