Rukopis královédvorský

Tato sezona je pro divadlo Husa na provázku sezonou výjimečnou. Celý rok si totiž festivalem Divadlo v pohybu připomíná čtyřicáté výročí svého založení. Slavnosti kulminovaly 15. března, tedy v den, kdy se roku 1968 odehrála první provázkovská premiéra, a nejinak než premiérou novou – inscenací Rukopisu. K režii byla přizvána poslední žijící z trojlístku zakládajících režisérů divadla, Eva Tálská. Symbolický je i fakt, že autorem myšlenky inscenovat nejslavnější falza českých literárních dějin je Bořivoj Srba, který se právě před čtyřiceti lety stal „duchovním otcem“ projektu nového divadla. Tálská se do divadla vrací po dvou letech, od příchodu Vladimíra Morávka režírovala především v Polárce, brněnském divadle pro děti. Základní konstanty její práce ovšem zůstávají nezměněny: opět sahá po nepravidelném textu a režíruje básnickou montáž, ve které může plně rozehrát své poetické, obrazivé vidění světa.

Širokoúhlý film

Jeviště je proti obvyklému rozmístění postaveno našikmo jako velmi široká aréna, zdaleka přesahuje zorné pole diváka, a ten pak má především ve scénách bitev dojem, jako by se na jevišti odehrával širokoúhlý historický film, jehož je přímou součástí. Postavy nepozorovaně přicházejí a mizejí v mnoha směrech, takže nikdy nelze obsáhnout dění na jevišti celé a je nutné vybírat si, kam zaměřit svou pozornost. Dojem dějinné fresky se tak Tálské daří vzbudit velmi jednoduše: pouhým uspořádáním prostoru.

Naléhavou, dramatickou atmosféru pak režisérce pomáhá evokovat především hudba Miloše Štědroně. Ten z Rukopisu vytvořil jakýsi melodram: recitující či zpívající postavy neustále doprovázejí dvě violoncella, housle, trubka a bicí. Hudební složku inscenace pak ještě dotvářejí sami herci vyluzující nejrůznější zvuky od ržání koní po bitevní vřavu. Muzikolog Štědroň se nechal inspirovat starými hudebními postupy a přednes postav se tak často mění ve fónický zpěv, místy připomínající modlitbu. Nejsuverénněji se na tomto poli pohybuje chór Starých žen, vypravěček celého příběhu, který v čele s Andreou Buršovou navazuje na tradici výrazné muzikální vybavenosti souboru.

Tálská sice zkušeně pracuje s temporytmem inscenace, přesto se Rukopisu královédvorskému nedostává toho, co bývá na jejích poetických inscenacích nejpoutavější – schopnosti převtělovat metaforičnost básní do metafor jevištních, prudké obraznosti a uvolněné hry s fantazií. Nenajdeme zde ani žádné psychologické složitosti – postavy, jež se střídají v interpretaci textu, jsou rozděleny do tří snadno charakterizovatelných skupin: Muži jsou sveřepí, Dívky nevinně půvabné a Staré ženy rmutně vědoucí. Režii pak nepomáhá ani výprava Jany Zbořilové, která je tak stylově čistá, až nudí. Dívky jsou samozřejmě oděny do bezpříznakových bílých halen a bílých sukní, dlouhé vlasy mají rozpuštěné a předávají si růži, která i z první řady vypadá jako umělá, čímž celé dění dehonestuje do podoby produkce základní umělecké školy. V kontrastu k Dívkám jsou pak Staré ženy celé v černém a vlasy schovávají pod tmavými šátky.

...s výrazným zvukem

Zvuková složka nakonec inscenaci dominuje, až se divák neubrání dojmu, že přihlíží jen občasným pohybem po scéně (válčící vojska kráčejí s napřaženým kopím proti sobě a pak bez větší akce kolem sebe jen projdou) ilustrované recitaci. Přednes textu je ovšem natolik sugestivní, koncentrovaný a ukázněný, že na hodinovou inscenaci stojí za to zajít i jen kvůli důkazu, že Hanka s Lindou nebyli pouze podvodníci, jak je máme zafixované ze středoškolských hodin literatury.

Nejvzrušivěji, ale také nejproblematičtěji se tak na celé inscenaci vlastně jeví otázka dramaturgického výběru jednotlivých textů. Vedle několika krátkých lyrických zpěvů se Tálská soustředí hlavně na dvě stěžejní epické básně – Záboje a Jaroslava. Záboj líčí údajné povstání Čechů na počátku 9. století proti vojskům Karla Velikého, která vtrhla do Čech, aby zde šířila křesťanství. Jaroslav je pak zasazen do již křesťanských poklidných Čech poloviny 13. století, kdy na Evropu zaútočili divocí Tataři, kteří pak byli slavně zastaveni až pod moravským Hostýnem bájným Jaroslavem ze Šternberka. Obě básně oslavují udatné, hrdinné Čechy, kteří se musí silou bránit dobyvačným nájezdům jak ze západu, tak z východu. Tálská se nesnaží dění na scéně aktualizovat, přesto v řadě rozhovorů před premiérou uvedla, že aktuálnost Rukopisu královédvorského vnímá „především v boji křesťanské Evropy proti Východu“ a inscenací chce stejně jako obrozenští badatelé „podpořit národ v jeho snaze vymknout se z ničení jiným národem“. Takto zjednodušené vidění víc než dost zavání xenofobií. Když si pak jeden představí, jak by se mohlo v inscenaci přitlačit na národoveckou pilu, může být za nevzrušivě akademický výsledek vlastně ještě rád.

Autorka je studentka bohemistiky a divadelní vědy na FF Masarykovy univerzity v Brně.