Nehledal světské zábavy

Poslední doba je štědrá na tituly zabývající se historií české katolické literatury. Po knižním rozhovoru s Jaroslavem Medem a knize vzpomínek na Jana Čepa přichází na řadu Josef Florian (1873–1941). Zakladateli staroříšské edice Dobré dílo byla před nedávnem věnována kniha Andreje Stankoviče (Josef Florian a Stará Říše, 2008) a Jitky Bednářové (Josef Florian a jeho francouzští autoři, 2006; viz A2 č. 30/2007) a vyšla také vzpomínková kniha jeho syna Václava Vladař a služka (2004). Loni vydaný rozhovor s Florianovými syny Janem a Gabrielem Být dlužen za duši je nominovaný na cenu Magnesia Litera za publicistiku.

Kniha v sobě pozoruhodným způsobem kříží několik žánrů. Zatímco obvykle se setkáváme s rozhovorem vedeným přímo s člověkem, o němž se mluví, nebo se souvislými vzpomínkami na něj, jež zaznamenává někdo z jeho okolí, nacházíme v tomto případě skloubení obou typů: publicista Aleš Palán rozmlouvá s Florianovými syny, pamětníky a účastníky Dobrého díla, Janem (1921–2007) a Gabrielem (1924). Jan je malíř a řezbář, Gabriel překladatel, hudebník a – podobně jako jeho otec – astrolog a astronom; na konci knihy vystupují do popředí nejen jako vypravěči, ale jako součást vyprávění (Gabrielova záliba v meteoritech a archeologii a pozice zneuznaného soukromého badatele). Oba bratři se mezi sebou občas přou, čímž se podávaný obraz zplastičťuje a do jisté míry se tak zamezuje budování plochého „kanonického“ mýtu.

Florian mýtu zbavený

Tématem knihy není Josef Florian sám, ani jeho Dobré dílo. Ne že bychom se o Florianovi nic nedozvěděli: naopak, oba jeho synové doplňují stávající znalosti mnoha novými informacemi. Poměrně výraznou roli zde hrají ty, které jsou více či méně kritické, nebo jen prosté mytizačních snah (ačkoli oba autoři odmítají kritiku z výše zmíněné knihy jejich bratra Václava). Florianovi, který „nehledal světské zábavy, nýbrž prospěch ze studia a věd“, vyčítají nedostatek „selského rozumu“: odtud jeho přílišná víra v zázraky a proroctví, hledání pokladů siderickým kyvadlem atd., a zmiňují také jeho ne vždy ohleduplné chování k lidem i určitou sebestřednost. Přece je však Florian jen jednou z mnoha postav a jeho Dobré dílo jedním z mnoha motivů v knize obsažených; obé v knize funguje spíše jako kompoziční prostředek, který celku dává smysl, respektive který tento celek – rod s jeho vzpomínkami a historií a s nimi svázanými scénami – sceluje a osmyslňuje. Snad je to i nenápadné, ale logické vyústění Florianova nazírání priorit: zmizet za svým dílem, vše mu podřídit, a sám zůstat pokorný a mimo vši pozemskou slávu.

Tématem se více stává rod, fungování Florianova okruhu a rodiny jako výřez z širších dějin (chudoba, nezaměstnanost první republiky, válka, komunismus). Explicitní zmínky o Dobrém díle se omezují na každodenní, technické průvodní jevy: jak Florianovy děti pomáhají knížky vázat; jak nadepisují obálky; jak na saních vezou balíky s vytištěnými knížkami na poštu k odeslání.

Žánr literární historie

Text doplňují po straně tištěné úryvky nejrůznějších textů, ať už samotného Floriana nebo prací lidí okolo něho či pozdějších literárních historiků (L. Vrána, J. Med, B. Fučík, A. Stankovič, M. C. Putna), které se vztahují k tématu hlavního textu a mnohdy nesou sdělení relevantnější pro skutečnou literární historii než hlavní text, který ohledává spíše jevy vnější.

V negativním světle se ve vzpomínkách objeví například Jakub Deml: místo básníka potkáváme ješitného pamfletika, bývalého spolupracovníka; ze stejného, tedy čistě lidského, empirického pohledu vyrůstá i kritický pohled na Florianovu sestru Antonii, ekonomickou páteř Dobrého díla. Kuriózně působí i nepříliš laskavý pohled na Jana Čepa, jemuž Florian učaroval a který Starou Říši opustil na Florianovu radu poté, co jej právě Antonie chtěla mermomocí získat za manžela. S výraznými výhradami se v textu objevuje zásadní postava Dobrého díla i Florianova života, Léon Bloy, na jehož mysticismus autoři aplikují zcela racionální měřítka. Hodnocení patrně souvisí i se skepsí Florianových synů vůči otcovým autoritám; stejně je tomu v případě další spolupracovnice Dobrého díla, V. Erlebachové. Kladně se v textu objeví Reynek, Březina, Durych a poměrně nejednoznačně Jan Zahradníček. Celek textu se blíží skazu, specifickému vyprávěcímu žánru, který poutá pozornost sám na sebe: ale zdá se, že právě odtud pramení obecná obliba memoárů a rozhovorů.

Autor je bohemista.