Yalomova cesta z tragické situace

Dějiny psychoterapie můžeme vnímat také jako obrovské dobrodružství. Na počátku stojí gigantická postava Sigmunda Freuda, který jako první přichází se skutečně psychologickou interpretací chování, prožívání a dosud esoterického materiálu snů a vytváří ucelenou koncepci příčin lidské psychopatologie. Svou ústřední tezí, že „člověk není pánem ve svém domě“, dovršuje koperníkovsko–darwinovský obrat od antropocentrismu. Následující desítky let je historie oboru totožná s dějinami odpadlictví od psychoanalýzy (takové hereze nesly i existenční riziko, protože neodvolatelné anatéma mohlo znamenat pro renegáta vyloučení z odborné komunity a totální bojkot) – v řadě případů odpadlíci (Jung, Adler, Frankl, Fromm, Perls, Boss) zakládají novou významnou školu. Jung obrací zájem od pansexualismu k spirituálním dimenzím člověka a objevuje obrovskou platnost symbolů a archetypů, Adler zkoumá lidskou osobnost v rozkmitu mezi komplexem méněcennosti a touhou po sebeprosazení, Frankl se věnuje otázkám smyslu života a štěstí, Fromm korespondencím jednotlivce a společnosti. Od počátku padesátých let ale roste potřeba zcela změnit paradigma psychoterapie. V psychodynamických modelech je totiž jedinec vláčen energií pudových sil či je obětí dávných událostí z dětství: psychoanalytici vytvořili nespočet konstruktů, do kterých se jen dosazují proměnné.

Bylo stále zjevnější, že redukcionistické zúžení pojetí psychiky může mít pro individuum devastující a traumatizující dopady – v bludišti schémat a vzorců ztrácí možnost být sebou samým, stává se hračkou v rukou experta, který si osobuje právo explikovat jeho duševní pochody. Alternativu k psychoanalýze tvořila dlouho pouze terapie behaviorální (vycházející z matrice stimul – reakce), jejíž přístup se omezoval na „objektivně pozorovatelná fakta“ a v praxi pouze hodlal opravovat „chybné učení“ a ve své nejstriktnější formě neměl daleko k psychoterapeutickému fašismu.

Nástup humanistické psychoterapie po roce 1950 položil důraz na jedinečné potřeby člověka, jeho pozitivní stránky, osobní růst, holistickou perspektivu, sebeprožívání i polohu „tady a teď“. Osobnost terapeuta už neměla být vševědoucím expertem, nýbrž pastýřem, průvodcem, partnerem, vyžaduje se jeho autenticita a akceptování klienta. Rozvíjí se vzájemnost a svépomoc, královskou disciplínou se stává psychoterapie skupinová a komunitní. Psychoterapie hledá nové horizonty a inspirace – ve filosofii, východním myšlení a meditaci, v LSD a kosmickém vědomí. Jedním z relativně nových směrů je i existenciální psychoterapie.

Podmínky existence

Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom ve své fundamentální práci stanovuje jako klíčový bod lidské situace v našem bytí „konflikt, který pramení z konfrontace člověka s podmínkami existence“. Yalom (inspirovaný Kierkegaardem, Heideggerem, Sartrem, ale také Franzem Kafkou) vyděluje čtyři základní aspekty našeho pobývání ve světě: smrt, svobodu, osamělost, ztrátu smyslu. Jsou to zároveň fenomény, které některé psychoterapeutické školy soustavně a programově přehlížejí, domnívajíce se, že tím pacientovi pomáhají. Yalom ukazuje, že tím naopak člověku brání setkat se s možnostmi svého rozvoje a rozběhnout léčebný proces. Setkání se smrtí je základní a určující lidská zkušenost – přijetí smrti člověka osvobozuje a zachraňuje, její popírání cestou úniků a obran ho oslabuje a patologizuje. Autor se zabývá neobyčejným významem smrti pro svět dětí, které k ní mají velice úzký vztah, záhy se s ní konfrontují (mimochodem ukázky dětských výpovědí o smrti shromážděné autorem obsahují nádherné, průzračně lyrické pasáže). „Smrt nám připomíná, že život nelze odkládat“; tváří v tvář smrti se člověk dovede radikálně proměnit (vzpomeňme evangelijního lotra po levici).

Svoboda souvisí s možností vytvářet svůj vlastní život, je propojená s odpovědností, jednou z nejzávažnějších výzev lidské existence. Člověk musí nést důsledky svých rozhodnutí, a rozhodnutí představuje nesmírně bolestný akt, neboť v člověku obnažuje jeho nezakořeněnost, poukazuje ke světu, v němž jsou možnosti limitované. Proto používáme desítky strategií a technik, jak se rozhodnutí vyhnout či jej oddálit; cesta vpřed v naší životní pouti vede jen přes svobodné, autentické a důsažné rozhodnutí.

Existenciální osamělost („nepřekonatelná propast mezi člověkem a kýmkoli druhým… odloučení mezi člověkem a světem“) nemůže odstranit žádný vztah sám o sobě, ale pouze „láska bez vlastních potřeb“, jež je způsobem komunikace člověka se světem. Podobně ohrožuje lidskou bytost i ztráta smyslu („jak může člověk, který potřebuje smysl, tento smysl najít ve vesmíru, jenž žádný smysl nemá?“). Yalom neodmítá religiozitu a individuální spiritualitu (pokud nejsou jen výrazem patologie či náhražkou), ale preferuje smysl sekulární. Podle Yaloma si každý musí nalézt vlastní východisko v proudu života (altruismus, „zanícení pro věc“, tvořivost, životní hédonismus, seberealizace, sebetranscendence). Smysl je také pevně spojen s hodnotou, bez vědomí hodnot nelze pravého smyslu dosáhnout. Toužíme po harmonii, trvalosti, společenství a řádu, ale čelíme jejich narušování, omezování, rozkladu i ztrátě. Naše situace je tragická, ale ne bezvýchodná.

Hned v úvodu přichází Yalom s kontroverzní myšlenkou, že Freudovy terapeutické myšlenky nebyly dány jeho metodou, ale prostě osobní citovou angažovaností a účastí s pacienty. Hlavní léčebný faktor je tedy podle Yaloma vztah, proto léčitelé duší nevystačí s teoretickými předpoklady a rutinou, ale musí se stát citlivou a vnímavou osobností, stále otevřenou růstu, dialogu, respektu, láskyplné schopnosti vyladit se bez předsudků na pacienta, jeho jedinečný vnitřní svět a potřeby. Yalom a jeho škola také na rozdíl od psychoanalýzy, jejíž řeč vytváří komunikační opevnění a bariéry, užívá přirozený a srozumitelný jazyk, umožňující přímý kontakt s druhým. Jeho dílo propojuje synchronní i diachronní poznání o jednotlivých problémech, výsledky klinických výzkumů i praktické zkušenosti. Přes velkou čtivost Yalomova kniha i celá existenciální psychoterapie není nijak snadná a nekomplikovaná, v souladu se svým cílem pronikat ke kořenům a podstatám.

Autor je literární historik a kritik.