Na ztracené vartě

Když Václav Klaus na počátku devadesátých let nechal českého maloměšťáka nasát vůni peněz a pobídl ho k tomu, aby se hnal přes mrtvoly ke korytům, stal se jedním z jeho protivníků, a tím pádem i terčem útoků, Petr Pithart. Vnímal v něm správně osobnost, jež je představitelem a zastáncem skrupulí – fakt, že Pithart v době svého premiérství zdokumentoval a ohlásil korupci, toho byl potvrzením a přitěžující okolností zároveň. I proto se stal předmětem posměchu a ostouzení. Bylo mu vytýkáno kdeco, od starého členství v KSČ až po údajnou měkkost, váhavost a nedůslednost. Nikdy jsem však neviděl lepšího a důraznějšího oponenta Václava Klause než právě Pitharta v televizním duelu na Nově tuším na jaře 1996 – vzdoroval namyšlenému suverénovi natolik pevně, až nervózní hodnostář ztrácel glanc, kontrolu i slušnost (a v tehdejších fištejnovských Lidovkách museli průběh i vyznění debaty rozhorleně překroutit hned v několika komentářích).

Právník historikem

Rozhovor se znalým, citlivým a bystře reagujícím Martinem T. Zikmundem má biografický půdorys, směřuje od dětství přes šedesátá léta a disent až k polistopadové politické kariéře a končí v současnosti. Pithart se tu profiluje jako příslušník zvláštní „mezigenerace“, která nebyla zatížená érou stalinismu a hodila se do role „prostředníků“, kteří už nechtěli socialismus reformovat, ale převést společnost jinam. Bojovala o vzdělání, pídila se po dějinných souvislostech, nazíraných už v nepředpojatém kontextu (a Pithart je spíše než právník bytostný historik, jeho svět jsou dějinné průsečíky, syntézy, ukazatele, silokřivky, z nichž usiluje porozumět přítomnosti a projektovat budoucnost), snažila se o přesah do Evropy. Pithart ovšem v nezralém věku do KSČ vstoupil – vysvětluje to touhou zařadit se v rozpolcené straně k progresivnímu křídlu, účastnit se dobrodružství ideového zápasu. Nepochybně zde působily i dobové mechanismy, vždyť vstoupit do strany znamenalo zůstat ve hře – někdy se mohlo zdát, že dějiny se už nebudou odehrávat mimo komunistickou stranu, a morální imperativ tu ztrácel zřetelnost. I mnozí lidé, kteří ke komunismu duchovně nenáleželi, mohli situaci řešit pithartovsky, aniž by stáli o privilegia. Morální rigorismus tu odkazuje pouze k redukcionismu, ke kapitulaci před složitostí lidských životů. (Důsledky etické konfuznosti jsou ostatně paradoxní – kdyby se Milan Kundera přiznal, že vskutku udal západního agenta, psalo by se o tom ještě za tři sta let, takto je vše zapomenuto po šesti týdnech. Moderní společnost je tak tolerantní, až neumí odpouštět.)

Pithartovi z toho zůstal odpor k ideologizaci – odmítá ideologii právě ve jménu hodnot a mravnosti, neboť ideologii může dodat hodnotu jedině mravnost, jen ta ji může uvést na lidskou míru. Rok 1968 tedy přesně analyzuje z hlediska věrohodnosti a charakteru a rozpoznává chatrné, vlastně nicotné základy procesu, který neumožňoval utvořit cokoli trvalého; jako jediný výsledek obrodného procesu neúprosně vyděluje toliko naladění všeobecné euforie.

Tíha a důležitost otázek

Polistopadové období, kdy stál v čele české vlády, dnes Pithart posuzuje věcně a střízlivě. Politický subjekt, který reprezentoval, tehdy doplatil i na turbulentní vývoj „slovenské otázky“ – bylo čím dál zřejmější, že preferuje voluntarismus před realismem a dostává se do nebezpečných vod. Pokud by Občanské hnutí zůstalo u moci, mohlo svým nerozumným důrazem na „společný stát za každou cenu“ a lpěním na referendu (který Bůh ze stroje ho tehdy mohl vyhlásit? A přistoupili by slovenští partneři pro svou část republiky na diferencovanější otázku než např. „Jste Slováci?“) patrně vyvolat chaos. K těmto otázkám se už Pithart vrací klidně a vyrovnaně, bez tehdejší federalistické zatrpklosti.

Z rozhovoru dobře vystupuje Pithartův habitus člověka zaníceně hloubavého a rozvážného, který si ne vždy umí poradit s emocemi, a působí tedy plaše, někdy je neobratný, ale vždy poctivý; občas zdánlivě přemoudřelý, příliš nabádavý a školometský, ale vpravdě zápasící o myšlenku; snášenlivý, ale v podstatném neústupný. Za zdáním přílišné opatrnosti, jež mu byla občas vyčítána, se skrývá úzkostlivá starost, nesená péčí o spravedlnost a vyváženost. I když načas ustoupil v politice do pozadí, dokázal se vrátit a věnoval se trpělivě kultivaci politické kultury v Senátu. Dělal, co je mu vlastní: obhajoval, formuloval, vysvětloval, usouvztažňoval, reflektoval. Domnívá se, „že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi“, a že „opravdový ­intelektuál tíhne k otázkám, na něž není odpovědí“; chce se tedy protázat k podstatě věci a otevřít ji pro ostatní.

Klidná obzíravost

Psychiatr, etik lékařství a publicista Petr Příhoda šel dlouho jinudy – rychle se dostal ke katolicismu, o režimu si nikdy nedělal iluze a v českých dějinách a myšlení si vždy hledal osobnosti a proudy blízké jeho naturelu. S Pithartem se setkává v obdivu k Peroutkovi a první republice, ve skepsi k radikalismu a kritice excesů a šovinismu, v důrazu na promyšlený program a hledání konsensu. Oba se tak vlastní cestou dostali k liberálnímu (u Příhody více konfesijnímu) konzervatismu, tj. v českém prostředí na ztracenou vartu. Zleva nedůvěřivé nepřijetí, zprava fanaticky se blýskající oči Jochů a Semínů.

Interview s Příhodou bohužel vznikalo v do­­bě jeho vážné nemoci, kdy na rozvinutější úvahy zřejmě nebyly síly ani chuť. Ale jistá lakoničnost možná vyjadřuje i zralé poznání, které netouží vše obsáhnout a lámat věci přes koleno. Dialog doplňuje řada Příhodových textů z poslední dekády, odrážejících jeho publicistický sklon a ideál – věcnost, klidná obzíravost, antifundamentalistická umírněnost, víra, že demokracie je diskuse, a především vůle neúnavně argumentovat. Esenciální je pro Příhodu důstojnost a noblesa. To ho také odlišuje od pravicových mluvčích druhu Bohumila Doležala, u kterých často převládá plochý apriorismus, samoúčelná kousavost, diskvalifikace protivníků, jednostranná simplifikace. S Pithartem, s nímž napsal kontroverzní esej o českých dějinách, v politice „souzní zcela“, oceňuje na něm intelektuální vytrvalost a lidskou bezelstnost, „občas zaváhal, ale když se rozhodl, jel do toho jako tank a byl ochoten k obětem“. Jeho obrana lidovců je pochopitelná, vstřícnost k Čunkovi již méně. Na mnohé se zde žel nedostane: jakpak psychiatr Příhoda smiřoval nesmiřitelné – psychoanalýzu a katolicismus? Příhoda se někdy drží trochu zpátky, není z těch, co atakují meze, dokáže ale výstižně shrnout problém a jasně vyjádřit svůj postoj bez agresivity a s empatií i respektem k názorovému odpůrci.

Pithart a Příhoda zanechali v polistopadovém „budování státu“ výraznou stopu a obě knihy rozhovorů to potvrzují. Nejsem si ale vůbec jist, mají­li a budou­li mít mnoho následovníků – jejich zkušenosti, mravní integrita a intelektuální výbava se bohužel stále zjevněji stávají součástí úplně jiné doby než té naší.

Autor je literární kritik.