Chybí komplexní pohled na exil

V archivu Ústavu pro studium totalitních režimů uchováváte mimo jiné i materiály někdejší československé rozvědky. Co se z nich dá zjistit o fungování československého exilu?

Hrubým odhadem se dá říci, že se tématu exilu nebo činností lidí, kteří odešli z Československa, dotýká zhruba jedna třetina všech dokumentů někdejší I. správy SNB. Důležitou součástí Archivu bezpečnostních složek, na kterou by se nemělo zapomínat, jsou i dokumenty Zpravodajské služby Generálního štábu, která až do současné doby trochu unikala pozornosti. Když jsme tento archiv přebrali, ke svému velkému překvapení jsme zjistili, že vojenská rozvědka nebyla o nic lepší než první správa StB a intenzivně se zajímala o činnost exilu. Pokud se tedy někdo chce zabývat činností represivního režimu vůči lidem v emigraci, neměl by ani tuto část archivu opominout.

Mohou tyto materiály přinést něco nového pro poznání činnosti exilu či vzájemných vztahů mezi jeho různými skupinami a jednotlivci?

Je tam spousta zajímavého. Zrovna tady na stole mám všechny rozhlasové projevy Pavla Tigrida v Rádiu Svobodná Evropa v letech 1951 až 1952. To jsou dokumenty, které se nikde jinde nedochovaly, ani v archivu rozhlasové stanice Svobodná Evropa, ani v soukromém archivu Pavla Tigrida. Jediným pramenem, v němž se otiskly, jsou svazky ministerstva vnitra, které jeho projevy velmi pečlivě nahrávalo a přepsalo. Podobných dokumentů je více. Rozvědka například unesla hodně lidí především z Rakouska a také z Německa. Přivážela je i s jejich archivy, které se pak v podstatě staly součástí archivu zpravodajské služby, v některých případech i kontrarozvědky.

Dokumenty bezpečnostních složek dobře odhalují strach a vůbec nazírání komunistických vůdců na exil. Zjistíme, jak exil rozdělovali, co se jim zdálo nebezpečné a co považovali spíš za okrajové nebo druhotné. Zcela jednoznačně se dá říci, že cokoliv, co exil dělal a mělo to vazby do Československa – to znamená například časopisy, které se sem posílaly, rozhlasové vysílání Svobodná Evropa a další stanice –, se Státní bezpečnost snažila nějak monitorovat a odhalovat. Pokud někde v Austrálii vycházely krajanské noviny, které si tam četli jen krajané, tak to bylo režimu víceméně jedno.

Dokumenty prokazují, že tajné služby totalitního režimu fungují jako politická policie, a to včetně zpravodajských služeb zaměřených do zahraničí. Není pravda, co razí například Karel Pacner, že rozvědka byla jakási šlechta v StB. Byla to normální totalitní policie a většina jejích příslušníků navíc předtím, než šla k rozvědce, sloužila na kontrarozvědných správách StB.

Na které exilové skupiny byla pozornost bezpečnostních složek zaměřena nejvíce?

Po únoru 1948 to byly zpravodajské skupiny organizované bývalými zpravodajskými důstojníky, kteří odešli na Západ. Jednalo se především o britskou CIO, francouzskou rozvědku, kde byl vedoucím operativy Radomír Luža, syn generála Luži, vysílání zahraničních rozhlasových stanic, jako byla Bílá legie, rakouské vysílání ze Salcburku, které řídil Bořivoj Čelovský, vznik Rady svobodného Československa, kde Státní bezpečnost měla nějaké agenty, ale podle dokumentů, které máme, se zdá, že spolupracovali s vědomím amerických služeb. Od vzniku Rádia Svobodná Evropa se nepřítelem číslo jedna stala tato rozhlasová stanice. Po odchodu Pavla Tigrida a vzniku časopisu Svědectví se toto periodikum stalo cílem mnoha dezinformačních útoků a dokonce se zachovaly dokumenty z roku 1967, kdy vedení ÚV KSČ a rozvědka hodnotí časopis jako naprosto nejdůležitější cíl ve Francii. Podobně důležitou roli přisuzovala rozvědka Listům Jiřího Pelikána. Tento časopis začal Pelikán vydávat počátkem sedmdesátých let v Římě. Na rozdíl od Svědectví měl výrazně více důvěrných informací z Československa a jeho propojení s domovem bylo užší. I náklad a počet výtisků, které se pak dostaly zpět do Československa, byl výrazně vyšší než u Svědectví.

Jaké byly podle dokumentů vzájemné vztahy mezi různými skupinami exilu? Nakolik byly úspěšné různé rozkladné akce, které Státní bezpečnost podnikala?

Rivalita je samozřejmě ve všech exilech. Lidé, kteří ve společnosti hráli nějakou důležitou roli, se najednou dostávají do prostředí, kde je ta jejich role malá. Míst, kde mohou využít svůj vliv nebo získat peníze, je málo a nenaplněných ambicí mnoho. Vztahy v exilu byly problematické jak v padesátých letech, tak i v další exilové vlně po roce 1968 i po roce 1977 po vzniku Charty, kdy bylo v rámci akce Asanace donuceno k vystěhování několik set lidí. Důležité aktivity, jako bylo rozhlasové vysílání, Svědectví a Listy, které byly podporovány z různých amerických fondů, však nebyly narušeny. Lidé, kteří tyto aktivity vedli, si velmi dobře uvědomovali, že nepřítel je někde jinde. Tigrid věděl, že to nejsou osmašedesátníci, a Pelikán věděl, že nepřítel není Tigrid. Nepřítelem jim byli komunisté, kteří v Československu vládli, a špičky emigrace byly schopné se o tom spolu dobře domluvit a spolupracovat.

Rivality, ke kterým docházelo například ve Švýcarsku nebo v Austrálii, neměly v podstatě na činnost exilu velký dopad. Komunistická rozvědka rozbroje velmi podporovala zasíláním různých anonymních dopisů, informačních brožurek, vydáváním časopisu Nový proud. Nikdy ale žádný velký úspěch neslavila. Občas se jí podařilo někoho přesvědčit, aby se vrátil do Československa a vystoupil v televizi a podobně.

Do jaké míry rozvědka věděla o tom, co se v exilu doopravdy děje nebo chystá? Byly její informační zdroje kvalitní?

To je těžké posoudit. Museli bychom nejprve znát celý rozsah činnosti exilu a zjišťovat, do jaké míry jej StB byla schopná monitorovat. Je třeba si přitom uvědomit, že velká část činnosti exilu byla veřejná, včetně podpory politických vězňů nebo lidí vyhozených z práce, dále tiskové konference, kampaně, demonstrace. To, co se snažil exil utajovat, byly cesty, kterými se dostávaly informace ven, a kanály, jimiž se dostávala do Československa rozmnožovací technika, časopisy, knihy a podobně. Tady Státní bezpečnost určité výsledky měla. Několik lidí kvůli činnosti agentů Státní bezpečnosti v řadách exilu skončilo ve vězení. Přerušit ty cesty se ale StB nikdy úplně nepodařilo.

Platí přitom, že o spojeních, která fungovala velmi dobře, se v archivech dozvíme jen málo. Naopak o tom, co StB dokázala kontrolovat, jsou hromady dokumentů. Pro náš ústav je proto důležité, abychom mohli natáčet rozhovory s pamětníky, znali jejich činnost a potom mohli jít do archivu a zjistit, kolik z toho byla Státní bezpečnost schopna monitorovat. Hrubým odhadem tak 25–30 procent informačních toků mohlo být pod kontrolou, ale velmi se to proměňovalo.

Tyto rozhovory již nahráváte?

Dělá to jiná část Ústavu pro studium totalitních režimů, než je ta, v níž pracuji já. Natáčejí rozhovory, pořádají semináře a něco by v tomto směru měl dělat i Ústav pro soudobé dějiny. Je tam ale problém, že lidé, kteří se zabývají oral history, do archivů většinou moc nechodí. Kladou pak otázky, které nejsou přesně zaměřené, a narátoři odpovídají příliš obecně, jako to dělali již v předchozích desítkách rozhovorů. V Československém dokumentačním středisku Viléma Prečana nebo v rozhovorech s Ivanem Medkem, Milanem Horáčkem, Milanem Kubesem či Janem Pelcem, tedy s těmi, kteří se velmi aktivně podíleli na pašování dokumentů, lze získat mnoho informací o rozsahu aktivit exilu.

Kolik lidí tedy v současné době využívá nebo zpracovává archivy u vás uložené?

Dokumenty bývalé rozvědky jsou v badatelně v Havelkově ulici v Praze přístupné až na malé výjimky teprve od začátku února, takže je brzy na nějaké statistiky. Navštívily je určitě desítky badatelů. Problém je ale v tom, že se nikdo nevěnuje podrobnému výzkumu soustavně. V Olomouci je Centrum pro exilová studia, které ovšem, pokud vím, naše archivy příliš nevyužívá. Jsou projekty, které zaštiťuje Dokumentační středisko, a mají se týkat právě exilu, ale je zde nebezpečí, že jedna část historiků a badatelů bude dělat historii exilu podle archivů Státní bezpečnosti a komunistické rozvědky a druzí budou tyto zdroje ignorovat. Pak může například dojít k tomu, že role agenta Václava Rejholce, který měl naprostou důvěru Pavla Tigrida a který přispěl k zatčení Otty Odjeta, Václava Havla a Jiřího Lederera, bude vypadat jako velmi důležitá, protože o dalších kanálech se Státní bezpečnost nedověděla. Nebo se naopak stalo, že Centrum pro exilová studia v Olomouci vydalo oslavnou studii o londýnském VONS a jeho pokladníkovi Pavlu Moritzovi, což byl špičkový agent StB. K takovému nesmyslu mohlo dojít jen proto, že nechodí studovat do archivu. Chybí tu komplexní pohled na exil a jeho dějiny.