Druhý díl encyklopedie věnované nonkonformním podobám hudby svou kvalitou citelně zaostává za dílem prvním. To, že byla kniha nominována na cenu Magnesia Litera v oblasti odborné literatury, se jeví jako profesionální přehmat poroty.
Hudební publicisté Zdeněk a Petr Slabí jsou jedni z nejaktivnějších porevolučních popularizátorů a propagátorů rozličných podob avantgardní hudby, kterou si definovali jako „jinou“. Ona jinakost má v jejich pojetí poměrně široké rozpětí a může znamenat prakticky cokoliv, co se nějakým způsobem vymyká běžnému průměru – od art rocku, jazz rocku, free jazzu nebo soudobé vážné hudby až k divnému popu, minimalismu či noise.
Na devíti stech stranách prvního dílu Světa jiné hudby (Volvox globator 2002) autoři představili opravdu úctyhodný encyklopedický průřez novátorskou, experimentální, novou či avantgardní hudbou, jejíž vznik se dal zhruba umístit mezi konec šedesátých let a přelom tisíciletí. Svazek shromažďoval zavedená jména, na něž byl částečně vytvořen nový pohled, i – to především – méně známé tvůrce. Pozitivy prvního dílu byla rozmanitost a reprezentativnost autorského výběru, propracovanost a pestře rozvržené stylové spektrum. Toto zdání završenosti bylo mimo jiné dané tím, že k jeho sestavení mohli oba autoři vybírat z vlastního, již vydaného materiálu, publikovaného v časopisech prakticky od počátku devadesátých let.
Časy se mění
Jenže časy se mění. Během osmi let, která od sebe oba svazky dělí, se v obecném postoji k „jiné“ hudbě událo mnoho důležitého. Především došlo k podstatným změnám mediálního prostředí a informovanosti iniciovaných zájemců: s masovým rozšířením internetu, se vznikem komunitních hudebních webů, jako je MySpace a Last.fm, nebo internetových magazínů, jejichž publicistická úroveň přesahuje encyklopedii nejen informovaností, ale i stylistickou kvalitou a fundovaností (například dustedmagazine.com, bagatellen.com nebo pitchforkmedia.com), se zvýšila nejen dostupnost hudby, ale i obecná povědomost o ní. Celkem běžně dostupné jsou i specializované zahraniční hudební časopisy, navíc se „jiné“ hudbě věnují i časopisy české; zejména His Voice,
který by si po sedmi letech své existence zasloužil samostatné heslo, protože pro propagaci okrajových žánrů v českém prostředí dělá v současné době jednoznačně nejvíce, a to na dost vysoké úrovni.
Dalo by se očekávat, že autoři budou v druhém dílu tyto změny reflektovat a vynasnaží se na zvýšenou konkurenci reagovat postižením aktuálních hudebních tendencí a proměn scény nebo portrétováním nově se objevivších hudebníků, definujících současné přístupy k již zavedeným žánrům. To však bohužel neplatí a namísto toho nám předkládají bezkoncepční směsici článků, profilů a rozhovorů, které již vyšly v téměř nezměněné podobě v tisku. Výběr interpretů budí spíše dojem jakýchsi dodatků na okraj prvního dílu, jímž se evidentně jejich tvůrčí potenciál vyčerpal.
Náhoda, klišé, ledabylost
Na úkor většího množství soudobé vážné hudby marginálního charakteru nebo odvozeného bigbítu zde mohla být zastoupena například mnohem relevantnější severská scéna, která podstatným způsobem definuje podobu evropské experimentální hudby (alespoň improvizační postjazzoví Supersilent se objevit mohli). Nejsou zde informace o nové noisové vlně (Jazkamer, Fe-Mail), drone metalu (Sunn O)))) a nenajdeme zde ani Christiana Fennesze, který má ve vývoji přístupu ke hře na kytaru podobně převratné místo jako Derek Bailey nebo Keith Rowe. Takový výčet by samozřejmě nebyl podstatný, kdyby byl v autorském výběru přítomný nějaký zastřešující postoj, kterým by byla definována koncepce knihy. Ta však chybí, v předmluvě a doslovu se setkáme spíše s negativním vymezováním a jako metoda sestavení knihy se tak vnucuje pouze náhoda a ledabylost.
U hesel máme často dojem, že se celé pasáže opakují a jazyk, kterým jsou psány, se zacykluje a vyčerpává. Navíc není prostý stylistických klišé a pravidelně se opakující slova jako gejšlení, nahloučený nebo hlukařina začnou po nějaké době otravovat. Oproti prvnímu dílu zde ve většině případů také není bibliografický soupis českých článků o jednotlivých hudebnících, což je dovedeno ad absurdum uváděním textů obou autorů, které mají většinou identický název s heslem, k němuž jsou připojeny.
Dá se říci, že dnes je podobná encyklopedie anachronismem, protože v ní zmiňovaná „jiná“ hudba se už víceméně stala běžnou součástí našich životů. V doslovu se dozvídáme, že Svět jiné hudby má být trilogie, ovšem třetí díl se v současné podobě jeví jako zbytečnost. Reprezentativní encyklopedii (jakkoliv je založená na individuálním autorském výběru) prostě nelze vytvořit tak, že se nashromáždí všechny články dvou autorů napsané během šesti let a pak se vydají v jedné objemné knize.
Zdeněk K. Slabý, Petr Slabý: Svět jiné hudby 2. Volvox globator, Praha 2007, 690 stran.