Plátno opatrně protržené 

Zatímco jedna vlna autorů dnes na prahu třicítky vydává své první básnické knížky (Brabec, Špaček, Soukup, Fišmeister, Koten, Václavíková – všichni narození zhruba v půli sedmdesátých let), jen o pár zanedbatelných roků starší Jaromír Typlt (1973) jako by patřil k úplně jiné generaci. Typlt má dnes už jeden literární život za sebou. Prvotinu Koncerto grosso, jíž „přísahal“ na neosurrealismus, vydal v roce 1990, když mu bylo pouhých sedmnáct. O chvíli později už měl na kontě reprezentativní výbor Ztracené peklo (1994) a Ortenovou cenou se tak trochu loučil s literární scénou. Po více než deseti letech se zdrženlivě připomíná novou knihou, nazvanou Stisk.

Svazek přináší roztodivné, příležitostně vzniklé, všelijak přepracovávané texty, tištěné původně po časopisech, bibliofilsky, jako doprovod k obrazovým publikacím, případně coby „nástěnné svitky“. Najdeme tu dvě delší prózy (V tu ránu, Michal přes noc), dvě fragmentární básnické skladby (Kabinou vzhůru, Zajetí), k tomu pár jednotlivých básní, ale i provokativní „esej“ Omamneto, jakousi niternou snovou reakci na tvorbu skladatele Petra Kofroně. Jako návrat působí Stisk váhavě, autor spíš posbíral, co se za dekádu nashromáždilo, a složil z toho celek v naději, že kusy aspoň trochu výrazově či tematicky splynou dohromady. To se místy povedlo. Některé motivy se vskutku silněji rozrezonovaly, v jiné rovině zas ducha knihy tmelí a ozřejmuje dynamická grafická úprava veršů.

Předmýtus jménem Sterš

Zdrženlivost však – lze o ní u „bouřliváka“ Typlta mluvit? Nová kniha sice už nenabízí obrazně verbální tryskání, naopak, jako by se autor místy uchyloval k opačnému, až „beckettovsky“ analytickému, abstrahujícímu pólu. Vnitřní náboj textů je však stále eruptivní a kypivý, někdy spíš naslepo vystřelující, sám sebe předbíhající. Snahu po vypjatosti a expresivitě místy provází i mnohomluvnost, nezdržovaný verbální tok. Básník se rád vrhá do slovní hry, která však, aspoň na mě, působí násilně, průhledně. „Mně budete vyčítat, co jsem kde vyčet!“; „Unikalo mu to tu, i když nebylo úniku“; „Pomíjí jako pominutý“. Ve skladbě Zajetí narazíme na motiv jedů (snad těch rimbaudovsky rozrušujících smysly?), což ale hned znamená vyčerpávající, a tedy nepřekvapivou sérii variací: jed, dej, ujde, jedu, jede (co oslovení), jede (ve významu „pohybuje se“), jede (jako „jeden“ bez „n“), jednotlivý, jednoduše, sjedou se… Až po nedořečené, oproštěné: „Na to vezmi“. Podobné jazykové hry spíš tarasí, než nabízejí nové cesty. Jsou moc předvídatelné na to, aby něco nového prozradily. A zvyšují dojem, vyvstávající nad mnoha pasážemi Stisku: že autor zkrátka trochu plýtvá slovy.

Snad nejzajímavější je úvodní kosmogonicko-mytický text V tu ránu. Zase: mnoho slov, málo řečeného. Jde sice o uvolněnou, spontánně navršenou vizi, nezdá se ale, že rozmytost tu něčemu výrazně pomáhá. Za verbální „smrští“ se ovšem rýsuje podivuhodný „předmýtus“, jehož středem je jistý Sterš: snad bytost, snad pouhý tvar o sobě či jen předobraz všech tvarů. Cosi naplněné mytickým pískem nebo se v písek myticky rozpadající; všeobsažný zrnitý počátek, možná ale i všeho zbavený konec, „posedlý sypkostí“. Kdo, co je Sterš? Počáteční plnost, prvotní výboj, jakási praidentita, schopná se ovšem též jen – a hned je to řečeno s charakteristickým, typltovsky silovým slovním vtipem – prachsprostě všedně „sesypat“… Snad je Sterš jen verbálně-imaginativní „žert“ s vesmírem? Je zbytečné ustalovat tu nějaký pevnější význam; kouzlo prózy tkví právě v její dravé unikavosti. Básník nespekuluje, nechává se intuitivně nést vpřed, rád by se dal sám sebou překvapit, paradoxně ale svým sebevědomým výrazem působí i tak, že ho stran imaginace či jazyka nepřekvapí nic.

Autor své „vyprávění“ všelijak rozrušuje, občas do textu nechá vpadnout hovorový jazyk, jindy expresivní akci překroutí do groteskního momentu. Pohybujeme se v abstraktním prostoru, kde chybí nahoře a dole, před a po, kam však jsou kromě velkolepě kosmogonických aktů vtlačeny i naturalistické pasáže vzdáleně upomínající na nehostinnou Postmortálii Ladislava Klímy. Kdykoli fyzičnost převáží nad verbálností, text okamžitě zvyšuje svou přitažlivost. Spolu s tím tu najdeme dávku siláctví, histrionství; vágnost zápolí s expresí a častým výsledkem je sice hravá, leč vyprázdněně působící přepjatost. „Před příštím se řítilo příští přes příští…“ Typltovy texty jsou směsí hry, slovní ekvilibristiky, naléhavých momentů i naivních propadů, pokusů o titánský vhled do hlubin i střízlivý odstup, zkušebně trousené magie, vzápětí opatrně znevažované.

Často padneme na lehký, mrštně enigmatický styl: „Od toho okamžiku je další okamžik tak daleko, že by za tu dobu vypršela i lhůta, která nebyla stanovena. A okamžiky následující se od sebe ještě vzdalují, vždy o jednu celou nepřeklenutelnost.“ Podobná přechytřelá místa je těžko čtenářsky „překlenout“, zvlášť začnou-li se hromadit. Slovnímu proudu se ovšem jinde dostane podivuhodné metaforické reflexe v pasáži, v níž básník bokem přizná barvu: „Valilo se to po větách a ústy ven. Jak to odříkával, něčeho mu přitom pokaždý ubylo. Z prstů, ze svalů, ze sliznic, ze žil. Stahoval se z těla jako ze ztraceného území, jednou provždy ho už nechával napospas a horempádem se hrnul pryč. I slova se jen hrnula.“ Ano, tak Typltovy texty mnohdy vnímám: cosi se vehementně hrne vpřed – a zároveň se tím samo stírá vniveč.

Tušený, zamlčený podmět

Tady si všimneme příznačné Typltovy figury – totiž uzlového, mysteriózně vágního užití zájmena „to“ coby zamlčeného podmětu. Přišlo to; sype se to; znenadání to zeje; najednou se to hrnulo; okamžik, kdy se to kolem začíná měnit; to něco sotva tušené – v těch obratech se rýsuje typický modus Typltova psaní: střed tvoří „sotva tušené“ neznámo, okolo něhož se tu krouží, jehož přítomnost je expresivně sugerována, k jehož podstatě sice nepronikáme, zato nás hojně zaplavují jeho účinky. Ačkoli se tato figura zdá být v zásadě mystická, lze v ní ucítit i teatrální odstín; důležitě se tu kouzlí kolem prázdného, zahaleného centra, směrem k němuž, přes lecjaké náznaky, nebude podniknut významnější výpad. A vše je možná ještě prostší. „To“ je zástupkou ryze jazykovou, gramatickou; nikoli mystický střed, ale zkrátka jen absentující podmět, chybějící čep okolní kypivé básnické akce. Básně Víčka či Zaživa jsou ale už možná podivuhodnou reflexí víření kolem prázdna uprostřed; navyklý modus se v těchto pozoruhodně, místy až „filmově“ vystavěných analytických textech konečně stává tématem. Stejně jako básníkův ambivalentní, osudový, „vyhladovělý“ vztah ke slovům. „Žádné není jiné/ A všechna si to navzájem umějí připomenout.“ To je výborná reflexe, tady se Typlt „zklidnil“ k pozoruhodným meditacím.

Přesto zůstávám nad Stiskem trochu v rozpacích. Je cenné, že básník volí náročnou cestu mnohovrstevných, dynamicky zvlněných, docela originálních hloubkových ponorů. Třeba zrovna Sterš je „postavou“, na jejíž vizi stojí za to se napojit. Ale zároveň si autor hned ulehčuje cestu tím, jak hladce, „bez boje“ se poddává slovům, jiskření mezi nimi, okamžitým efektům a impulsům. Stisk asi přitáhne ty, kteří mají v oblibě verbální expresi, jistou gestickou, deklamativní rebelii, již Typltovy básně umějí navodit. „I když to dál běží dál v hlíně zaznívá/ zase jen znova furt jen pryč:// zblýskni se vypěň// ZBLÝSKNI SE VYPĚŇ“ – básník na závěr posílá podobně založeným souvěrcům své dramatické zaklínadlo, graficky podpořené rostoucími, vrcholivými písmeny.

Co si ale má počít čtenář jako já, pro něhož je podobné nakládání se slovy, místy působivé, nakonec spíš násilné a vágní? Zkouším tedy Typltovy texty vidět jinak, třeba v poloze literární performance, kde by do slov byl zahrnut i performerův pohyb, gestikulace, mimika, tón hlasu. Slovní „plýtvání“ má šanci se rozestřít do aktuálního času. Verbální přesýpavost nemusí vyznít tak jednoznačně jako v psaném textu. Performer pomůže slovům od přílišné váhy, přičemž bude mít šanci fyzicky pro ně najít ještě jinou, skrytou vážnost – snad zástupně zhmotnit absentující „to“? Ostatně poukazy k teatrické rovině se texty míhají, zmínky o divácích, sošných gestech, zatajeném dechu i posvátném plameni uctívání výmluvně doplňují zdejší kosmos. Text Michal přes noc, až weinerovsky hutně rozeklaný, vypráví o komplikovaném snovém probíjení se do nitra jakéhosi filmového natáčení. Snad by to nebyl Typlt, kdyby sem – byť jde jistě i o perzifláž – nevpašoval velikášskou performerskou vizi: „Film, který protrhne plátno…“ Básník si zůstává věrný.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.