Far East film, který se v italském Udine konal (18.–26. dubna) už po desáté, každoročně uvádí vedle jedné retrospektivy (letos korejský SHIN Sang-ok) nejnovější snímky z Japonska, Jižní Koreje, Číny a Hongkongu. A jak se boom filmu přesouvá živelně na jihovýchod, na řadu přicházejí i Malajsie, Filipíny, Thajsko či Indonésie.
Středně velké festivaly procházejí krizí. V konkurenci s obřími podniky typu MFF Cannes či Berlinale stále obtížněji udržují kvalitu soutěže a shánějí premiéry očekávaných titulů. Nezbývá jim než se regionálně vymezit či budovat různé producentské trhy. O to víc se těší oblibě menší populární festivaly, které lákají na specializovanou dramaturgii. Dobrými příklady jsou třeba vedle finského festivalu Love & Anarchy přehlídky asijských filmů, které vyrostly všude v Evropě. Ale zatímco česká FilmAsie je průkopnickou akcí, italské Far East v Udine aktuálně odráží, co se v Orientu rok co rok děje. Spiklenecké setkání nadšenců (nejen z celé Itálie) s tamními populárními filmy je naplněno energií a vizualitou, vedle níž české snímky vypadají uboze a nudně. K programu naopak patří i šílená díla, za jejichž nejotřepanější příklady slouží J-horory či hongkongské gansterky. Nicméně umělecké postupy se v asijských kinematografiích překrývají se žánrovými schématy těsněji, než je obvyklé v Evropě, kde je autorská a komerční tvorba zřetelněji oddělena, což je dané pojetím (případně podporou) národních kinematografií.
Nová vlna zestárla
V Udine jsme mohli nepřímo vidět, že diskusím japonských kritiků a fanoušků už nevládnou příslušníci nové vlny devadesátých let, byť nové filmy Kiyoshi Kurosawy, Hirokazu Kore-edy nebo Naomi Kawase směřují i letos do Cannes. Nové talenty a podněty teď přicházejí ze scény pokleslých žánrů či pink filmů, což je případ Shinji Imaoky, který v Udine představil růžový film Něžný záchvěv soumraku, tematizující v chytlavém erotickém schématu tabuizovanou psychologii sexu gerontů. Malá retrospektiva byla věnována anarchistickému filmaři Satoshi Mikimu, který si v černé féerii V bazénu pohrává svobodně i neslušně s psychiatrií, naší představou o normálnosti i se slabostmi neurotiků, z nichž jeden trpí potlačeným vztekem ve stále zduřeném penisu. Na druhé straně skvělé bylo rozjímavé civilní melodrama s prvky černé komedie Naprosto v pořádku Yosuke Fujity, v němž se kolem výstřední ženy protínají osudy tří dojemných outsiderů, nucených dospět.
Vedle Johnnieho Toa z Hongkongu byl nejvzácnějším hostem festivalu Hideo Nakata, který se jen těžce vymaňuje ze škatulky mistra J-hororové série Kruh. V duchařském historickém melodramatu Kaidan stihne věrolomného milence prokletí starší zesnulé manželky. Nakata byl loni podepsaný i pod nejúspěšnějším japonským blockbusterem L mění svět, aktualizujícím kult teenagerského kombinačního komiksu Takeshi Obaty Black note. Tentokrát se ale vše točí nejen kolem sešitu, způsobujícího smrt všem, jejichž jméno se v něm objeví, ale i radikální bioteroristické sekty, která se jala redukovat lidský druh.
Film – globální umění
V sousední Koreji byl rok 2007 o poznání slabší, na další film od profilových tvůrců Bong Joon-hoa, Park Chan-wooka nebo Lee Chang-donga se stále čeká. Za pozornost tak stálo inteligentní nostalgické drama řemeslníka Lee Joon-ika Šťastný život, líčící příběh tří mužů středního věku, kteří se snaží najít druhou mízu a oživit starou rockovou kapelu.
Naopak hongkongská kinematografie se probouzí z vleklé krize. Povzbuzením bylo i u nás uvedené drama sexu a vysoké politiky Ang Leea Touha, opatrnost, jehož čínské uvedení provázely kontroverze kolem mravnosti – byť před olympiádou jdou v Číně různé programy instruující i úředníky, jak se chovat „mezinárodně přijatelně“. Na filmovou cenzuru to ale zřejmě neplatí. Událostí bylo představení mladého Pang Ho-cheunga, který umí o banálním (erotickém) dospívání teenagerů natočit strhující film Triviální důležitosti. Dojemnou poctou k desátému výročí připojení Hongkongu k Číně přinesl snímek Mr. Cinema Samsona Chiu, v němž nahlížíme historii třiceti let prizmatem členů jedné obyčejné, pročínské rodiny.
Někdy až příliš divoké, nespoutané, ale ne tak vycizelované jsou filmy z Thajska či Malajsie. Indonéský Quickie Express režiséra Dimase Djayadiningrata a prominentního scenáristy Joko Anwara boural žánrová očekávání i společenské předsudky. Příběh tří gigolů, jimž se práce vymkne z ruky, je parodií na americké romantické komedie, ale svou svobodomyslností se angažuje proti konzervatismu indonéské společnosti, probouzející se z následků mnohaleté Suhartovy diktatury a navíc v poslední době pokoušené islamismem.
Jakkoliv se ale mohou takové filmy zdát exotické či divné, umožňují nám podívat se i na náš svět z odstupu, z pohledu jiné polokoule, kultury, společnosti či vizuality. Nakonec právě všeobecná obliba asijského filmu svědčí o tom, jak je kinematografie již beznadějně globálním uměním.
Autor je redaktor deníku Právo.