Napsal jsem recenzi na sbírku Petra Hrbáče Čekali. Použil jsem v ní spojení uvedené v titulu, stálo to tam takhle: „Přemýšlím, jestli právě uzlovitý detail není básníkovi cestou, jak se – vůči nám i vůči sobě – vymanit z požadavku citové otevřenosti, lidské naléhavosti.“ A příteli básníkovi, s nímž jinak v mnohém souzním, se spojení nezdálo. Ve výrazu „požadavek“ cítil až jakousi obecnou povinnost, básníkům uloženou, zatímco oproti citové otevřenosti kladl důraz na básnický objev. Třeba zastřený, do sebe zauzlený, enigmatický. Radostně jsme se „zhádali“, mně jako obvykle naskakovaly ty správné formulace až pět minut poté, co měly být vyřčeny. A v nejlepším jsem se musel zvednout a spěchat jinam. V duchu jsem se ale k debatě neustále vracel, až úvahy přerostly do dnešního zápisníku.
Požadavek – slovo školské, přísné? Možná, jak se to vezme. Jistě mi ale nešlo o žádnou vojenskou povinnost, s níž by se museli básníci vyznávat a zpovídat ze svých citů. Požadavek jsem chápal niterněji: jako cosi, co od díla intuitivně čekáme, co v něm hledáme. Ale také, a možná především: jaká očekávání do svého díla vkládá, jaké požadavky na ně klade sám autor. Jaké nároky vznáší vůči sobě samému.
Co se týče citové otevřenosti, nevnímám ji jako zúženou pouze na emoce či vášně, ale vůbec jako otevřenost prožitkovou, ochotu či puzení vyslovit věci více „zpříma“, zdvihnout hledí, odhalit ledví, jít vědomě na dřeň. Vyznat se z něčeho, přiznat se k něčemu. „Víc ze mě nedostanete“ – tímhle vzdorovitým „vzdáním se“ končí jedna z nejúžasnějších básní Stanislava Dvorského ze sbírky Oblast ticha, báseň celá složená z mikroskopického popisu „zátiší“ kdesi v koutě pracovního stolu. Básník se vyznal z důležitého limitu, načrtl hranici svého vnímání, jistě i ironicky a napůl v snové „hádce“, nicméně fixoval jedno důležité políčko existenciálního filmového pásu. Ačkoli nepadlo slovo o emoci a nevytryskla slza, přece nás básník vpustil do prostoru své intimity, což vyžaduje dávku „citové“ otevřenosti. Přitom pozor: i jemu samému může být tahle intimita stále nějakým způsobem cizí, i on sám se vůči ní nachází v poloze hledání.
„Z otce si nejvíc pamatuju/ pot v zátylku/ když angina pectoris většinou v podvečer/ nastoupila noční…“ Jaroslav Kovanda v těchto verších ze sbírky Odpolední klid „splnil“ požadavek citové otevřenosti asi tak, jako se dýchá. Báseň mu byla prostorem pro zachycení podstatného detailu, osudové momentky, zásadní vzpomínky. Byla mu cestou k jedné z pralátek života – otcovu potu – a stala se nakonec prostorem vyznání. Učinil v básni Kovanda také nějaký básnický objev? Snad; spíš ale jen znovu opakoval, co bylo a bude tisíckrát objeveno. „Požadavek“ básnického objevu jako by tu v danou chvíli nebyl podstatný.
„Vstal úplně ráno/ aby doprovodil dceru k nádraží/ nehezky sněžilo/ a když se oranžová čepice/ začala vzdalovat/ najednou kouká/ že je až příliš brzy…“ I tohle střídmé, civilní vyprávění Petra Hrušky ve třetí osobě je citově otevřeným vyznáním. Báseň evokuje tajuplně nevlídný a osiřelý okamžik, text nás tak vpouští do básníkovy tajné chvíle, autor se tu citově otevřel až zranitelně, měl odvahu nabídnout – nám i sobě – konkrétní křehký moment, který pro něj něco podstatného znamená. A přitom dál zůstal i uzavřený. Tajemství, které z chvíle vyzdvihl, zůstalo zároveň slastně nerozluštitelným „objevem“. Ačkoli tu jasně cítíme i vyloženě emocionální tóninu – vyprovázím dceru do nevlídné, nejisté noci –, tajemství zároveň není převedeno na banální cit. Přičemž básnický objev se možná vynoří o to ostřeji, oč těsněji v symbióze s „banálními“ city žije. Chvíle jako každá jiná – chvíle jako žádná jiná.
Jediným osamělým, „absolutním“ veršem začíná podivuhodné pásmo básnických fragmentů Cesty Petra Krále ze sbírky Masiv a trhliny: „Rozhlédl se: v dálce se míjely vlaky“. Verš jako počátek románu. V jediném verši s „banálním“ obsahem cítíme odhodlané předznamenání, udaný niterný směr. Citovou otevřenost. Přiznání k chuti pronikat dál a dovnitř: vše, co přijde do cesty, bude důležitě patřit do obrazu. „V noci při pohledu ven zaraženě zjistil/ že pro něj pusté ulice jsou pořád tajemné“. V podobných verších vzniká prostor, do něhož máme povolen přístup, básník nás nechá žít okamžitý čas svých objevů a sdílet tyto objevy s ním v podobném tvaru, v jakém je žil on sám. Nakonec i verš „pražce se dosud chvěly“ bude veršem citově otevřeným, nic nezastírajícím, skutečně nějak vnitřně rozechvělým: protože kromě básnického objevu v pozadí črtá ještě i niterný, intimní, chvěním pronikaný prostor člověka, jenž ty objevy činí.
A proč jsem přišel s koženým, přece ale v lecčem i vznešeným „požadavkem citové otevřenosti“ právě nad Hrbáčovou sbírkou? Protože v té sbírce je pár básní, pár záblesků, kdy básník na sebe právě takový „požadavek“ uplatní. Třeba i v zastřených, podivně fyzicky odtažitých polohách: „Když piješ čaj/ připadá ti prosvícený špínou,/ jako od lidských zbytků“. Jenže vzápětí věci zahalí flór vybraných divností, u nichž nevíme: v čem spočívá jejich básnický objev? Co tu básník vlastně od nás či od sebe „požadoval“?
Autor je básník, literární kritik a hudebník.