Stalo se to na Expozici nové hudby už mnohokrát, jasně jsem si to však zformuloval až před dvěma roky při vystoupení Alvina Luciera. Tehdy totiž obzvlášť silně vyniklo to, jak my Češi žijeme stále v zajetí představ o hudbě, které nám zanechalo 19. století. Tyto představy sice časem dostaly trochu modernější kabát, ale v podstatě zůstaly nedotčené. V konfrontaci s až na dřeň obnaženou hudbou Alvina Luciera se v naprosto jasném světle ukázalo, že nám cosi někde uteklo.
Při letošní konfrontaci publika s neefektním a konceptuálně čistým projevem Marka Košnika a Barbary Thun, s neokázalým, a přesto vysokým uměním houslisty Clemense Merkela, při vystoupeních Phosphoru a The Text of Light mi zase došlo, jak hluboko jsme se ocitli v područí cynických hokynářů krmících nás jakýmisi náhražkami hudby, bez ustání se valícími na české uši ze všech masmédií. Tím, že bylo vše ostatní z veřejného prostoru prakticky vytěsněno, došlo už dávno v obecném povědomí k totální deformaci pojmu „muzika“ a k jeho degradaci na pouhý „entertainment“. Vsadil bych se, že pocity některých posluchačů Expozice neměly daleko k pocitu člověka zvyklého na sladkosti a fast food, kterému je nabídnuta přírodní strava. Výroky jako „...očekával jsem větší odvaz...“ prozrazují onen návyk na to být baven, na prostředky k udržování roztěkanosti. „Nikdo nemá právo obtěžovat naše posluchače věcmi, o kterých se musí přemýšlet. Potřebují rozptýlení a zábavu!“ Kdo z programových ředitelů v masmédiích se dnes neřídí touto Goebbelsovou směrnicí? Hudba je však potravou pro duši a tím pádem se nelze divit ničemu, s čím se dnes setkáváme...
Přesto se zdá, že přinejmenším určitá část mladých lidí si tuto skutečnost začíná uvědomovat. Že začínají zkoumat oblasti, o kterých se podle kapitánů hudebního průmyslu nikdy neměli dozvědět. Že si začínají tvořit vlastní názor. Někteří si snad i kladou otázku, která je pro hlavy zatemněné ekonomickým myšlením děsivá a nepřípustná: proč má být vlastně hudba byznysem? (Proč by měl být sex pouze prostitucí?)
Právě při zmiňovaných koncertech došlo k oněm výjimečným zážitkům, které hudební produkci vyřazují z běžné kauzální sféry a při nichž dochází k jakési transcendenci. Marko Košnik s Barbarou Thun nás donutili zpytovat vědomí – jak málo si všímáme toho, v čem žijeme! Houslista Clemens Merkel nás zase přiměl poslouchat se zatajeným dechem skladby, nad kterými by se kterýkoliv z našich renomovaných umělců ani neobtěžoval mávnout rukou; minimalistické kompozice Jamese Tenneyho a Markuse Trunka či zběsilý naivismus Chrise Newmana by každému připadaly „nehodné jeho schopností“ – a přece to byl kumšt vyššího řádu!
Zatímco při vystoupení berlínského Phosphoru jsem napjatě prožíval elektrizující atmosféru jiskřivého muzikantství, koncert The Text of Light byl spíše jakýmsi „mystickým zážitkem“. Nemálo k tomu přispěl tajemný film Stana Brakhage – potemnělé abstraktní krajiny a barevné struktury do velké míry určovaly ráz vystoupení. Ale i samotná hudba měla v sobě hodně z Brakhageovy fascinace vnímáním. Účinek byl mocný: přestože se jednalo o hudbu poměrně hlasitou, její působení bylo vysloveně relaxační. Náhle jsem pocítil, jak ze mne spadla veškerá tíha, veškerý stres, bez kterého se organizace žádného festivalu neobejde. Najednou jsem ucítil, jak se zbavuji veškerého chtění a snahy, aby něco bylo po mém. Pochopil jsem, co myslel John Cage, když mluvil o přesunu důrazu z kompozice (tj. představy, jak má něco vypadat) k akceptaci (tj. přijetí toho, co je). V tu chvíli mi přestali vadit lidé, kteří opouštěli sál, a nerozčilovaly mě ani další rušivé vlivy, které mě jindy vytáčely k nepříčetnosti. Byl jsem jen prostoupen hudbou. Ta si šla svou cestou: její napětí narůstalo i povolovalo. Nestarala se, zda se někomu líbí a zda je „dost zajímavá“. Byla jako život sám – někdy úchvatný, někdy ne zas tolik, ale stejně člověk nechce, aby to přestalo. Hudebně technické prostředky byly najednou zcela vedlejší – vůbec nešlo o to, že se na kytaru hraje třeba šroubovákem nebo že se s ní mává před reproduktory, aby vznikaly navzájem se kombinující zpětné vazby, že ze saxofonu lezou prapodivné zvuky. Ani zde nešlo o nějakou promyšlenou výstavbu celku. Vlastně tu nešlo ani o hudbu jako takovou, ani o nějakou „uměleckost“. Vše se spojilo v jediný nepochopitelný zážitek. Zvuky vznikaly a spojovaly se, narážely na sebe, proplétaly se, mísily se a ovlivňovaly se navzájem (jak se později ukázalo) do velké míry mimo vědomou kontrolu hráčů. Vznikalo tak složité předivo, které bych nazval – v souvislosti s promítaným filmem – the text of life.
Autor je skladatel a pedagog.