Pražské jaro je festival pro „většinové publikum“. Není tedy divu, že soudobá hudba je na něm dávkována velmi obezřetně. Proto je třeba pochválit letošní dramaturgii za uvedení dvou symfonických skladeb Miloslava Kabeláče (1908–1979), skladatele pro českou hudbu mimořádně významného, jehož tvorba měla na našich koncertních pódiích už dávno zdomácnět. Sto let od narození je však asi ještě málo...
Samostatných koncertů soudobé hudby však bývá vždy poskrovnu, letos byl vlastně jen jeden. Představila se na něm Ostravská banda – navzdory mile domáckému názvu orchestr ryze mezinárodní. Vznikl jako rezidenční těleso mezinárodního institutu a festivalu Ostravské dny. Od svého založení v roce 2005 se vypracoval na evropskou úroveň a snese srovnání se zavedenými soubory obdobného typu (Klangforum Wien, MusikFabrik atp.). Otevřené sdružení tvoří hráči prakticky z celého světa, zapálení pro interpretaci soudobé hudby. S uspokojením lze konstatovat, že domácích muzikantů v něm přibývá – hrát zde je prestižní záležitost. Orchestr je veden tvůrcem Ostravských dnů Petrem Kotíkem, spolupracovali s ním však i další dirigenti (Roland Kluttig, Zsolt Nagy, Peter Rundel, Ondřej Vrabec). Mimo Ostravské dny se představil i na koncertech v Paříži, Varšavě, Praze, Bratislavě a New Yorku.
Vystoupení v Rudolfinu 23. května bylo pojato velkoryse a ukázalo orchestr ve skladbách velmi rozdílného zaměření. Úvod patřil skladbě Petra Kotíka Solos and Incidental Harmonies (1985), v níž se představili flétnista Daniel Havel a houslista Conrad Harris. Redukovaný orchestr v ní hrál bez dirigenta. Petr Kotík představuje v kontextu české hudby zcela výjimečnou osobnost už svým estetickým zaměřením, které se silně odlišuje od domácích tradic i od snah vyrovnávat se s vývojem ve světě. Jeho tvorba jako by překlenovala staletí a spojuje nekompromisnost soudobého myšlení s některými aspekty upomínajícími na hudbu středověku. Hieratičnost jeho rozměrné skladby by možná ještě více vyzněla někde v gotické katedrále, ale i v Rudolfinu vytvořila mohutnou hudební klenbu. Je to skladba vysloveně monumentální a mohla by být hrána při významných státních příležitostech – jenom bych rád viděl tu vládu ...
Dalším velkým soustem byla skladba Louise Andriessena La Passione, vlastně cyklus orchestrálních písní (texty Dino Campana) pro soprán (Michaela Reinerová) a elektrické housle (Monica Germino). La Passione jako hudební obraz básníkova nezměrného utrpení samozřejmě stojí na sólistkách, které si skladatel sám vybral, ale role orchestru zdaleka není podružná. Petru Kotíkovi se však podařilo provést jej všemi úskalími na Andriessena nezvykle dramatické partitury.
Na rozdíl od Kabeláče se Elliott Carter své letošní stovky dožívá – před pěti lety, tedy v pětadevadesáti (!) napsaná skladba Dialogues pro klavír a orchestr je rukavicí hozenou všem mladým autorům, kteří jsou senilní už ve dvaceti. Vskutku virtuózního sólového partu se ujal belgický pianista Daan Vandewalle s nadhledem a brilantní muzikálností. Složitá matematika Carterovy hudby zněla zcela přirozeně a my můžeme jen doufat, že snad někdy Pražské jaro pozve tohoto neobyčejného klavíristu na samostatný recitál...
Tajemná skladba Mirka Srnky (1975) Reservoirs prozrazuje skladatelovo pařížské školení i důvěrnou znalost všech fines soudobého hudebního jazyka. Pro hráče byla příležitostí blýsknout se v nekonvenčních nástrojových technikách, na publikum zapůsobila zvukovou apartností.
Nesporným vrcholem večera bylo provedení Ligetiho Houslového koncertu v podání Hany Kotkové. Skladba sólistkou i orchestrem již zažitá prokázala, že dobré provedení dovede strhnout publikum bez ohledu na použité kompoziční prostředky. Houslový koncert je sledem bizarních epizod, částečně inspirovaných (podobně jako jiné Ligetiho skladby) fantaskními povídkami G. Krudyho. Charakteristické jsou rafinované střety různých druhů ladění, ale i sametová barva houslových kantilén, hraných na G-struně „s naprosto vykloubenou levou rukou“. K velkolepým momentům patřil duet houslí s violou (Ludmila Sovadinová) či vstupy dechové sekce s okarínami.
Jedinou smutnou stránkou tohoto velmi úspěšného koncertu bylo, že někteří posluchači se už jeho vyvrcholení nedočkali, neboť z důvodů pokročilého času před koncem opouštěli sál. Ti, kteří vydrželi, rozhodně nelitovali a nešetřili potleskem, ale faktem je, že program vydal za koncerty dva. Ostravská banda se chystá na další mezinárodní turné. Nám nezbývá než si přát, aby i doma hrála trochu častěji.
Autor je skladatel a pedagog.