Při minulých Ostravských dnech nové hudby se na mne obrátil můj kamarád Honza Dvořák, jazzový kontrabasista a zároveň hráč Janáčkovy filharmonie Ostrava: „Co je, prosím tě, zač ten Christian Wolff? Vůbec nevím, co si o něm myslet...“
Opravdu těžko se vysvětluje, že někdo zabývající se hudbou víceméně jen „amatérsky“ je ve skutečnosti větší skladatel než mnoho jiných, kteří se honosí brilantními hudebními schopnostmi a pódiovými úspěchy. Christian Wolff ovlivňuje světový hudební vývoj už od svých šestnácti let!
Syn berlínského nakladatele Kurta Wolffa (prvního vydavatele Franze Kafky, Franze Werfela a Waltera Benjamina) měl asi v životě trochu štěstí. Narodil se roku 1934 v Nice, kam rodina utekla před Hitlerem. Brzy se však všichni tři přesunuli za poměrně dramatických okolností do New Yorku, kde Kurt Wolff založil nakladavatelství Pantheon Books.
Wolffovi byli hudbymilovní a Christian začal chodit na hodiny klavíru k nejbližší učitelce v sousedství – shodou okolností to byla slavná Grete Sultanová. Ta, když viděla tvůrčí pokusy svého žáka, mu doporučila raději studium skladby u svého známého, který bydlel rovněž poblíž. Byl to John Cage. Ten z Wolffa zůstal úplně paf: nedovedl pochopit, jak někdo tak mladý dokáže psát tak osobité věci. Formálně studoval Wolff u Cage asi šest neděl, ale ve skutečnosti měl větší vliv on na svého učitele, stejně jako na Mortona Feldmana, o osm let staršího. Americká experimentální hudba se teprve rodila a Christian Wolff na tom měl svůj nemalý podíl. Cage se ovšem zdráhal brát za výuku peníze, a tak mu Christian nosil knihy z otcova nakladatelství. Jedna z nich byla staročínská Kniha proměn (I ťing), která pak rozhodujícím způsobem ovlivnila Cageovu kompoziční techniku.
Umělecký život však Wolffa nezlákal. Odešel studovat a zůstal v univerzitním prostředí jako učitel latiny a starořečtiny. Ale i v hudbě šel dále nezávislou cestou – směrem ke stírání rozdílů mezi tvůrcem, interpretem a posluchačem.
Pro klasicky školeného profesionála může být v porozumění hudbě Christiana Wolffa paradoxně odborné vzdělání překážkou. Je zde příliš málo toho, na čem se zakládá jeho hudební zkušenost – nemá se takzvaně čeho chytit. Není pak divu, že Wolffovy skladby často vyznívají lépe v interpretaci amatérů. Christian Wolff nakonec – při veškeré intelektuálnosti a sofistikovanosti svého hudebního myšlení – není elitářským autorem hermetických výtvorů pro zasvěcence. Naopak! Jeho hudba počítá s „obyčejnými lidmi“ a v určitém směru se jim přibližuje více než běžná „populární klasika“ – jen je třeba oprostit se od navyklého snobismu koncertních posluchačů, pro které se hudba scvrkla na pouhý symbol kulturnosti, a začít skutečně naslouchat...
John Cage ve své slavné přednášce 45´ for a Speaker říká: „Napadlo mě něco o hudbě Christiana Wolffa: jediný přístup k ní je náhle naslouchat, podobně jako musíte náhle kýchnout, když jste nachlazeni...“
Daleko více než k jakékoliv běžné koncertní hudbě (ačkoliv právě na ní od dětství vyrůstal) odkazuje tvorba Christiana Wolffa k autentickému projevu lidových a dělnických písní (častý materiál jeho skladeb), na druhé straně pak k hudebnímu myšlení gotiky a renesance. Zároveň jsou tu i výrazné vlivy nehudební: politické smýšlení, osobnostní rysy (už Leoš Janáček si všiml, že „za hudbou je skladatele vždy poznat“) a zejména poezie. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří chápou hudbu jako „drama“, „vědu“, „náboženství“ nebo „šoubyznys“, jsou skladby Christiana Wolffa jakousi znějící poezií.
Specifickým rysem Wolffovy hudby je pak velmi zvláštní humor – ona těžko uchopitelná schopnost vynalézat nezvyklé situace a nacházet neobvyklá řešení, která dokážou člověka tak zaskočit, že se v něm něco uvolní a projeví se to smíchem. Při setkání se skladbami Christiana Wolffa si můžeme uvědomit, kolik nabubřelosti a patosu či sentimentu obsahuje standardní koncertní repertoár, přesněji řečeno: je tak hrán, a všichni jsou na to zvyklí... U Wolffa však takovýto interpretační přístup nefunguje, je to hudba v zásadě radostná a zvukově transparentní, která nesnáší jakékoli předstírání – nenasazuje si žádnou obvyklou masku.
Na druhé straně však skladatel chce, aby hudebníci došli k porozumění sami. Nic jim nevnucuje. Nikdy jsem nedokázal jeho nekonečnou velkorysost a laskavost pochopit. Až jsem se setkal se starým zenovým příběhem: Jednoho dne zapomněl klášterní kuchař osolit polévku. Všichni napjatě čekali, jak na to Mistr zareaguje. Ten však polévku snědl, ani nehnul brvou. Tehdy někteří pochopili, že v tom spočívá Umění života – nečekat navyklou chuť, sníst svou polévku neosolenou.
Autor je skladatel a pedagog.