Kari Hotakainen náleží k nejvýznamnějším současným finským spisovatelům, což potvrdil i úspěch jeho knih Na domácí frontě nebo Chrám svatého Izáka. V aktuálním čísle přinášíme kromě autorova profilu také ukázku z jeho nové knihy Finnhits a další texty o finské literatuře.
Jaký je status spisovatele ve Finsku?
Dobrý, pokud má člověk na mysli společenskou prestiž, ale co se týče prodeje knih, jen málo spisovatelů může žít pouze z něho. Status se mění podle toho, kdo na otázku odpovídá. Být spisovatelem je velmi riskantní a obtížné povolání, protože dobrá práce tu nezaručuje dobrou prodejnost; to platí nakonec všude. Ale systém stipendií a podpor funguje ve Finsku dobře.
Kdybyste měl jmenovat autory, jejichž dílo pro vás bylo a je důležité, bylo by jich víc z Finska, nebo odjinud?
Asi by to bylo fifty-fifty. Nikdy jsem to takhle nepočítal. Z těch finských pro mě hodně znamenali například klasik Aleksis Kivi, poválečný prozaik Veijo Meri a básnířka Sirkka Turkka, z těch cizích Nikolaj Gogol, Alfred Döblin a Jaroslav Hašek. Jmenuji jich samozřejmě jen pár, protože dlouhé seznamy jsou únavné.
Začal jste svou literární dráhu jako redaktor. Jaké texty jste tehdy psal a jak ta fáze poznamenala vaši literární tvorbu?
Byl jsem špatný redaktor, protože mě zajímalo jen psaní; nezajímalo mě dělat rozhovory s lidmi ani rešerše. Redaktorská práce mě ovlivnila v tom, že mě psaní začalo bavit. A především v tom, že považuji za důležité psaní všeho druhu. Asi jsem se také tehdy naučil přistupovat k němu jako k jakékoli jiné práci, i když na psaní je vždycky něco zvláštního a někdy i posvátného.
Vaší první vydanou knihou byla sbírka básní. Od té doby jste vyzkoušel mnoho žánrů. Který z nich je vám nejbližší? A máte v úmyslu se k poezii ještě někdy vrátit?
Poezie vtiskne pečeť všemu, co člověk dělá. Když někdo debutuje jako básník, vždycky se bude dívat na svět pohledem básníka. Doufám, že je to vidět i na mé próze. Má tvorba je jako já: neklidná a trochu netrpělivá. Neumím si představit, že bych psal až do smrti jen dlouhé romány. Asi se těžko vrátím k čisté poezii, ale pokouším se vkládat do všech svých textů poetické pasáže.
Významné místo zaujímá ve vaší tvorbě hudba, což je vidět jak na rytmu textů, tak na námětech – naposledy v souboru povídek Finnhits. Co pro vás hudba znamená?
Hudba je nejvyšší forma vyjádření, protože melodii člověk nemůže odolat. Poslouchám hodně hudbu, ale nikdy při psaní. Hledám v hudbě prožitek, zapomnění, strukturu a refrény. Strukturu se člověk naučí na klasice, všechno ostatní najde v populární hudbě. Rozdíl mezi hudbou a literaturou je v tom, že hudbě se člověk neubrání, což vědí především šikovní skladatelé pop-music. Proniknou do lidského vědomí a nedá se proti tomu nic dělat. Před knihou se můžete uchránit, protože přečtení knihy vyžaduje určité úsilí. Hudebníci to mají „snadné“: vědí, že se válíme na gauči se zavřenýma očima a nechrání nás v tu chvíli vůbec nic.
Ve vašich knihách je patrný i silný vliv filmového média, a to v rovině poetiky i témat; důkazem toho je například i do češtiny přeložený Buster Keaton. Život a činy (1991). Zároveň můžeme připomenout, že jak ve Finsku, tak i v zahraničí byly vaše texty srovnávány s filmy Aki Kaurismäkiho. Co si o tom srovnání myslíte?
Rozumím tomu jen částečně. Snad je možné najít některé společné rysy na úrovni dialogů a v tom, že oba vypovídáme o osamělosti. Na druhé straně tématem osamělosti se zabývají tisíce spisovatelů na celém světě. Finsko je tak malá země, že když se někdo z nás prosadí ve světě, funguje jako sněhový pluh: připravuje cestu pro další. V tom smyslu je lidské, že mě srovnávají s Kaurismäkim. Druhá možnost by byl Arto Paasilinna, protože on je další Fin, který se proslavil ve světě. Pokud tedy nepočítáme řidiče Formule 1.
Napsal jste několik knih pro děti a mládež (i když je nutné hned dodat, že se rozhodně nejedná o typické ukázky tohoto žánru) a na rozdíl od mnoha jiných autorů jste ty první publikoval ještě v době, kdy jste sám děti neměl. Co vás přimělo obrátit se k dětskému světu a změnil se váš pohled na něj, když se vám narodily děti?
Psaní dětských knížek v mém případě opravdu nesouvisí s fyzickými dětmi, ale s jakýmsi světem dětské mysli, s konkrétností a s tím, jak si člověk představuje, že dítě přistupuje ke světu. Napsání prvních dětských knížek bylo velmi osvobozujícím zážitkem, měl jsem pocit, jako bych kolem sebe měl najednou víc vzduchu. To souvisí s bořením konvencí, absurditou a radostí. Když v psaní chybějí tyhle tři aspekty, text nikdy neožije. A já jsem od začátku věděl, že budu psát knihy nejrůznějšího druhu. Teď, když mé vlastní děti můžou číst moje knihy, se situace samozřejmě změnila. Když počítám i svou ženu, mám doma tři kritičky. Všechny jsou krásné, ale nemilosrdné.
Ze všech vašich knih vzbudil největší pozornost román Na domácí frontě (2002, česky 2006), který je zároveň vaším nejúspěšnějším dílem, přeloženým do mnoha jazyků. Jak si ten úspěch vysvětlujete?
O příčině úspěchu jsem naštěstí neměl ani ponětí a naštěstí ji neznám ani teď. Můžu jen hádat. A znát ji nechci, protože chci jít dál. Úspěch románu byl pro všechny překvapením. Je možné, že koupě domu nebo aspoň sen mít vlastní dům je nějakým traumatickým způsobem typicky finský fenomén. A pak to, že strach z rozvodu je tak hluboko zakořeněný v nás všech. A samozřejmě rodina. Možná se v tom románu všechno tohle propojilo. Sám jsem při psaní věděl jen jedno: kniha vypovídá o osamělosti.
Román Chrám svatého Izáka (2005), který teď vyšel česky, se zabývá tématem náboženství a víry. Je to univerzální téma, které má na různých místech různé specifické rysy, dané historickým vývojem. Jaké jsou podle vás nejvýznamnější rysy finského kontextu?
Finové jsou v převážné většině členy luterské církve, ale nechodí do kostela a ani jinak nejsou praktikujícími křesťany. Ve Finsku se tomu říká křesťan ze zvyku. Ve Finsku je všechno soukromé – je zvykem přemýšlet o věcech o samotě a jednou z těch věcí je právě víra. V Chrámu svatého Izáka jsem chtěl ukázat dva lidi, kteří berou víru vážně a chtějí o ní mluvit: jeden ji odmítá a druhý v ní nalezl pro svůj život pevný bod.
V současné době se často zdá, že víra se stala pro spoustu lidí tou nejintimnější věcí – aspoň v mnoha evropských zemích. Lidé jsou ochotni otevřeně hovořit o lecčem, co bylo ještě nedávno považováno za naprosté tabu, ale svůj vztah k víře je málokdo ochoten odhalit stejně otevřeně. Proč to tak podle vás je?
Protože když člověk odkryje v tomto ohledu karty, stává se zranitelným. Když přiznáte, že věříte v něco, co není vidět a existenci čehož nelze vědecky dokázat, riskujete, že budete pro mnoho lidí směšní. To je nakonec obecně osud upřímných lidí. Když řeknu, že věřím v peníze, všichni vědí, o čem mluvím. Když řeknu, že věřím v Boha, změní se velmi podstatně přístup lidí ke mně. Někdo může z mého vyznání vyvodit neuvěřitelné závěry.
Čtenáře Chrámu svatého Izáka by určitě zajímalo, jaký je váš osobní vztah k víře.
Jsem pochybovač, skeptik. Je to ta nejnudnější možná varianta. Jedinou skeptikovou útěchou je, že je to výhodná pozice pro spisovatele. Ale pochybování je tvrdá práce; když máte zpochybňovat skoro všechno, vyžaduje to spoustu energie. Vím skoro jistě, že kdybych zaujal nějakou určitou pozici, nepsal bych o víře vůbec.
Dalším ústředním tématem Chrámu svatého Izáka je vztah Finů k Rusku. Je to velmi ožehavá otázka, která bude rozhodně zajímat české publikum. Můžete nějak charakterizovat proces, který vedl k volbě tohoto námětu?
Rusko mě vždycky zajímalo, už tehdy, když bylo větší a jmenovalo se Sovětský svaz. Se zeměpisem a historií člověk nic nenadělá. Na Rusku mě zajímala především klasická ruská literatura a pak vztah Sovětského svazu k Finsku. V souvislosti s událostmi druhé světové války se v Sovětském svazu dlouho mluvilo o „nepříjemném pohraničním konfliktu s malou zemí“, ve Finsku byl rozměr dotyčných událostí daleko větší a tragičtější. Nesli jsme si to s sebou dlouho a ještě dlouho si to poneseme, protože před takovou ohromnou zemí se život každého člověka jeví jako osudný. Ten proces je tedy stejně dlouhý jako můj život, protože už od mládí, ne-li od dětství, jsem ve všech rozhovorech se staršími lidmi pořád narážel na tuhle zemi a tuhle válku. A na druhé straně je tam ta úžasná kultura, skvělí spisovatelé a hudba. Svým způsobem jsem žil Rusko a zajímal se o ně tak dlouho, co jsem na světě.
Vaše knihy byly často čteny jako analýzy problémů identity dnešního muže. V centru těchto problémů je vztah mezi otcem a synem v nejrůznějších podobách: jako konkrétní vztah mezi biologickým otcem a synem i jako vztah mezi generacemi mužů. Co považujete za největší problém v komunikaci mezi otci a syny, které ve svých dílech zobrazujete?
Na tuto otázku je mi z jistého důvodu zatěžko odpovědět, protože v obecné rovině odpovídat nechci. Myslím, že problém Finů byla vždycky nemluvnost. Ale když chvíli poslouchám Francouze a Italy, změní se finská němota v přednost.
Jakými literárními plány žijete právě teď?
Píšu s kolegou hru o Dostojevském. Má to být komedie. Ano, opravdu, slyšela jste dobře. Pak chci pokračovat v plánování románů a dětských knih. Chci postupovat dál tak, aby každá nová práce byla jiná než ta předchozí. Chci se vyhnout manýrám. To je moc zajímavá věc. Napsal jsem o tom aforismus: Napřed se člověk snaží najít vlastní styl. Když ho najde, změní se ten styl v manýru. Zbytek života pak uběhne tím, že se té manýry snaží zbavit.