Spojování různých druhů umění a společenského života, jak se o to neustále snaží A2, je běžný přístup v uměleckých centrech, která vznikají v bývalých industriálních zónách na okrajích měst. Přinášíme reportáže z takových míst v Berlíně (s. 23), v Paříži a v Pekingu (25). Policií vyklízené squaty, promrzlé ateliéry, zaprášené divadelní sály, ale i obrovská rekonstruovaná centra, snobské galerie, stylové bary a kavárny s průmyslovými detaily, prodejny užitého umění. Nutnost, odpor; móda; výdělek. Spousta podob – inspirace i podezření. Existuje už i síť takových uměleckých center Trans Europe Halles (teh.net), kde Česká republika jako téměř jediná z evropských států chybí. Martina Křížková a Markéta Kubačáková však představují pět pražských podniků, které zatím hlavně bojují (1). Jako všechno nové to ani polepšené fabriky nemají lehké. Doba, kdy se za kulturními centry do Brna, Ostravy, Olomouce či Prahy opakovaně pohrnou uměníchtiví cizinci, kteří naše památky zhlédli před patnácti lety, se příliš neblíží. – A zdá se, že nepřijedou ani za jiným živým uměním. Pracuje na tom například pražský magistrát. Pokud proti tomu chcete něco udělat, podpořte právě v nadcházejícím týdnu Dny neklidu za Prahu kulturní. Do ulic! Černobílou stužku a petiční archy s sebou. Informace na s. 4 dole.
Sekernické čtení!