Kam zmizelo město, jež neexistuje?

Vítejte na prohlídce města, jež neexistuje. Začněme pěkně od Adama, čili od náměstí: uprostřed se vyjímá moderní fontána, v současnosti je ostatně v rekonstrukci, po pravé straně se honosí poměrně pěkná novogotická radnice z červených cihel. Dále zde máme moderní budovy ozdobené satelitními talíři, naproti nimž stojí domy z 19. století s dojímavou směsí klasicistních a secesních prvků… A ještě jedna drobnost: automatické hodiny na radniční věži odbíjejí každou celou hodinu, pohlédněme však stranou, na štít jiné eklektické stavby – kvůli místním i turistům jsou zde umístěny elektronické hodiny, jež ukazují aktuální teplotu a datum…

Proč toto město neexistuje? Cítíte přece v ústech prach, na kostelní věži bije zvon a halas hovorů se mísí s údery nohou o dlážděný chodník. O holubech nemluvě, ti tu budou navěky. Co zde tedy schází?

Pohřbené hřbitovy

Vilové čtvrti prominentních měšťanů, špína v zákoutích starých barabizen, vypelichaní psi a výkaly na chodnících, člověk tedy nemusí mít dvakrát velký postřeh k odhalení všech podob města. Nechybí zde kouř z továrních komínů či dráždivý smrad chemikálií, jež do převážné většiny místního koloritu nezapadají. V útulném koutku ve vzdálené části hřbitova nalezneme hrob sebevraha z lásky, a z policejních lejster vyčuhuje čerstvý záznam o muži, který za bílého dne, venku, v ulicích onoho města, zastřelil nejprve svoji ženu a následně sebe. A i zde žije člověk, který si kompenzuje smrt svého syna tím, že zachraňuje cizí děti ze spárů smrtelné choroby. Vše je tedy, jak má být, jako všude jinde, v každém jiném městě.

Přesto jde o fiktivní město. Nebo že by neexistovalo pouze dočasně? Každopádně město zde neplní funkci společného organismu složeného z těla domů a ulic, duší obyvatel zaštítěných duchem nečekaných událostí. Starý duch se kamsi vytratil, nový se ještě nezrodil, a duše s tělem se lhostejně míjí.

Zůstaly zde pouze nápisy na zdech, na střechách nenápadně prosvítají poslední důkazy cizí civilizace. Země vydává ze svých útrob staré mince, knoflíky, odznaky, cetky či zbraně. Těžko říci, zdali se chce zbavit tíhy minulosti, nebo se zároveň snaží odůvodnit, že vlastně přísluší někomu jinému. Vzpomeňme na vyprávění našich rodičů o přízracích, klenotech či záhadných předmětech… Naši předkové je vyhazovali na smetiště, pálili je v pecích obestavěných knihami s pěknými přebaly, jejichž písmo vypadalo jako inskripce vytesané do kamene. Dubové kredence, v tom lepším případě, putovaly za pakatel do rukou mazaných obchodníků. Zde však onen svět ještě nekončil. Zanikl tehdy, kdy příslušné služby srovnaly se zemí zbytky starých hřbitovů společně s náhrobky či zrezivělými kříži. Nikdo se o ně přece nestaral, nikdo sem nechodil zapalovat svíčky a měnit květiny. Stačí, že zde zůstaly kosti.

Atomová bomba nejspíše způsobila nepatrné materiální škody, na rozdíl od ztrát na lidských životech. K něčemu takovému došlo i zde, a to dokonce bez použití rafinovaných technik zabíjení. To také předznamenalo konec a agonii města.

Andělé a démoni

Větrní rozsévači se onoho zimního rána klepali nejen zimou, ale také strachy před nevyhnutelností. Nejspíše vyprovokovali bouřku, jejíž odveta se neodvratně blížila. Takový malý armageddon, kterých se tehdy dělo mnoho. Narychlo sestavená armáda měla ohlídat město, stejně jako další pevnosti. Do posledního vojáka. Mezitím na nádraží, stejně jako na místních komunikacích rostl chaos, lidi pohlcovala panika, jako by se ocitli na potápějící se lodi. Nikdo nevěřil tomu, co říkají ti nahoře, že fortifikace a funkční armáda jsou schopny zabezpečit životy vyděšených obyvatel. Kolikrát jen se člověk může nechat napálit! Za městem se tyčily betonové bunkry, tehdy nejnovější doplněk městské architektury. I na ně však došlo a čas se jim vysmál do očí. Jejich kasematy utichly. Přestože úderné síly byly značné, vůle obránců přežít byla natolik velká, že konflikt byl vyřešen
během několika hodin. Poslední vojáci zmizeli z města do temnoty noci. Vítězové však neměli pochopení ani pro město, ani pro jeho obyvatele.

Zanedlouho dobyvatelé odešli, vystřídali je zde noví osídlenci, aby si zbudovali nové město, na novém místě. Jeho očišťování od plodů staré kultury bylo systematické a často neurvalé. Nejprve donutili odejít obyvatele, poté byly zahlazeny jejich stopy v bytech. Noví našinci však také přežili smrt svých měst a vesnic, často dvojí. Životy jim ničili synové otců, kteří zbudovali zabavené domy, a matek, jež zaplnily spižírny. Měli se nyní v jejich domech usadit, což jim dodávalo pocit satisfakce, leč s hořkou příchutí. Dobyvatelé města, či chcete-li jeho osvoboditelé, přece nejdříve zabrali novým obyvatelům domy v jejich vlasti. Žít se zkrátka musí dál, přestože nikdo si takto vítězství nepředstavoval.

Tak vypadal konec, co se však stalo předtím? Nic zvláštního, stačilo si podmanit a pojmenovat přírodu, zformovat ji tak, aby přinášela užitek a aby se zde noví obyvatelé cítili jako doma. Organismus města rostl a dospíval v bolestech. Zakládací listina zmizela stejně jako zanikl akt zrození – měl k tomu během oněch sedmi století dostatek příležitostí. Slovanský kníže dal městu německé právo, které spojilo slovanské rybáře obydlující nedaleké jezero s německými osadníky. Náměstí, radnice, domy a dílny, valy i příkopy, a dokonce starostova rezidence – všechny tyto prvotní součásti městské krajinomalby bystré oko bez problému najde. Koloběh svátků a jarmarků či každodenního života narušil nejeden požár, povodeň, nákazy a ty nejhorší katastrofy zaviněné člověkem – války. Loupežná přepadení z iniciativy jedinců či státu, vojenská procesí spojená s kontribucemi a loupežemi. Město se nevyhnulo jak malým válkám středověkých marek, knížectví či jednotlivých rytířů, tak ani velkým válkám novověkých monarchií. Třicetiletá válka s sebou přinášela nemoci, které vyhubily většinu obyvatel, válka sedmiletá vylidnila město natolik, že v něm zůstalo sotva několik desítek lidí, kteří nemohli utéci, načež tudy ještě tam i zpět přešla Napoleonova Velká armáda. Přesto však město dále žilo.

Zdánlivě se zde změnilo téměř vše – pruské zdi nahradila cihla, katoličtí mniši opustili klášter na pobřeží a začali se hlásit k Lutherově víře, slovanská knížata vystřídal pruský kurfiřt. Zachovala se pouze jména a jejich nositelé, kteří svými osudy a duchem, po celé generace, oživovali zemi, povodí i domy. To se projevovalo například tak, že konkrétní časové úseky či místa v prostoru měly své pradávné názvy a smyšlené historky. Mísily se v nich pohanské obřady, místní legendy či nadčasové eposy. „Oné noci se vyvaruj lidských duší zakletých do zvířat... Na jezeře praská led, kdysi tam totiž bydlel velký vodní had... A na tom starém klášterním vršku, mezi bludnými světélky, se zjevuje duch mnicha...“ My jsme ony příběhy neznali. Naši andělé a zlí duchové, zbojníci či rytíři přišli s námi, čímž se jejich legenda stala ještě éteričtější než doposud. Báchorky uvízlé mezi pamětí osadníků a odlehlými místy jejich vzniku se tu nemohly, a ani nemohou déle uchovat. Možná, že se toho někdy dočkají, pokud si je tedy ještě bude někdo pamatovat.

Spěch za modernitou

Existuje nejspíš jakási nit, jež spojuje město fiktivní a zmizelé společně s městem, které teprve vznikne. Jde o ten samý hlas, který zaznívá po staletí, přinejmenším od té doby, kdy železniční síť navždy propojila město se zbytkem světa. „Budoucnost zde není a nejspíš nikdy nebude…“ S takovým přesvědčením se další generace stěhovaly do velkých měst, ba ještě dále, nejen za hranice dědictví svých otců, ale i z Vlasti samotné. Počet obyvatel postupně rostl, dělo se to však na úkor okolních vsí, z nichž byli tamní obyvatelé nemilosrdně evakuováni. Už další generace těchto „vesnických“ měšťanů brala místo svého narození jako přestupní stanici do světa nových, neohraničených možností. Ti, kteří zůstali, museli potom více zdůrazňovat smysl svého místa na zemi, zde také pramení jejich snaha o upravený park, pohlednice lákající na odpočinek v malebném městě, reklamní hesla ve stylu „slavnosti u nás trvají po celý rok“. Proč tedy lidé nepřestávali město opouštět? Že by to byla nevyhnutelná daň spěchu za modernitou?

Toto je další situace, kdy kontinuita převažuje nad proměnlivostí. Kdykoli vás osloví starý pán – po celý den tu totiž můžete potkat převážně staré lidi –, okamžitě si začne vylévat srdce a stěžovat si na vládu (od starosty, přes krále až po prezidenta), na ekonomiku („Ta inflace nás zničí!“, „Copak nemůžou dotisknout peníze?“), na mládež („Do kostela nechodí! A když už, tak si s těmi svými mobily hrají i na mši.“). Výčet připomínek by se dnes od těch před sto lety asi příliš nelišil, závěr by však byl poněkud jiný. Tehdy by onen fiktivní muž zakončil svůj proslov vlasteneckým prohlášením o městu, na rozdíl od nejednoho z potomků, příchozích vyděděnců, hledajících ztracený ráj ve svém rodišti, které možná není tak pěkné a udržované, je však pevně zakořeněné v jeho tělesných tkáních a v paměti.

Lze takový pohyb zadržet ve chvíli, kdy chceme utvářet novou realitu města? Náhodní turisté přece využívali krás města ve prospěch všeobecně rozšířené kultury. Jistý skladatel uviděl (zaslechl?) při večerní procházce městem v odrazu zapadajícího slunce rozrušenou a rozechvělou Dafné, jež se snažila uniknout neústupnému Apollónovi. Jiní synové a dcery města objevovali vzdálené planety, portrétovali státníky, otevírali géniům dveře ke slávě. Kant by možná zůstal pouhým královeckým řemeslníkem, jedním z mnoha, nebýt profesora teologie, historií zapomenutého starostova syna.

V tomto místě tkví jakási neutuchající síla, jež není typická zřejmě pouze zde, síla, která neustále připomíná, že nebylo již ve svých počátcích odsouzeno k živoření či zániku. Není přece možné, aby se zapsalo do historie výlučně jako místo, kde se zjevila sousedská nenávist, kterou se snažili pěstovat a využívat pro své nečestné plány mazaní političtí hráči. Jestliže upalování čarodějnic tehdejší obyvatelé zařadili do rejstříku městského folkloru, o dvojím zapálení synagogy raději pomlčí. O zadržování vlaků s vystěhovalci, o zabavování jejich majetku, který zachránili během požáru, potom nechceme hovořit my.

A ještě jedna věc může být zarážející. Nováčci dostali domy, vybavení, mnoho z nich však dosud nikdy nevidělo taková zařízení, která používali jejich vyhoštění předchůdci. K plnému využití kořisti by bývalo stačilo velmi málo – město i přes vpád cizích vojsk zaznamenalo minimální ztráty. Tehdy by se práce osadníků stala základem zakladatelského mýtu, z něhož by se zrodil nový genius loci. Přesto tomu tak nebylo. Není divu, že starší generace o válečných hrůzách a bolestných vzpomínkách raději pomlčí, zarážející je však to, že nehovoří ani o novém životě na neznámém místě.

Dvě barvy: černobílá

Historie oddělila sny od skutečnosti pancéřovou závorou. Stavělo se a přestavovalo, a jakkoli komicky či podezřele to dnes může znít, šlo o pořádný kus těžké práce. Přesto však práce nevytěsnila poraženecký pocit, vzpomínky na opuštěný dům, i kdyby se rozpadl v prach. Nová sídliště, cesty, parky, to vše rychle stárlo, jejich mladost se rozplynula v hromadně řízeném entuziasmu, v donucení či v boji myšlenek a pocitů s ambivalencí systému. Odevšad jste mohli zaslechnout, že už je vše v pořádku a že se budeme mít mnohem lépe, než jak tomu bývalo doposud. Jenže slůvko „doposud“, které je nespíš nutno zamítnout a zapomenout, reprezentuje mládí osadníků. Může tomu člověk věřit? Nebo naopak nemá? A pokud těmto heslům uvěříte, co potom s jejich odlišností od skutečnosti? Iluzorní svět všeobecně hlásaných vznešených ideálů od města zrazoval ještě více, lidé se kvůli nim zamykali ve svých domovech. Během prvomájového dne znělo z amplionů mnoho slov, pokud jste však chtěli cokoli říci, museli jste být velmi obezřetní… Do smetí putovala nejprve cizí řeč z novinových ústřižků, které člověk náhodně nalezl při opravě podlahy, potom stejný osud potkal noviny plné prázdných a lživých slov v rodném jazyce.

Nakonec se však stejně černá a bílá paměť promíchaly, rozplynuly se ve falešném projevu a v naučené letité nedůvěře. Z organismu města zůstaly útržky, jeho duch se tedy rozprostřel tam, kde se usadili jak původní, tak i noví obyvatelé, z trosek staré kultury se stěhuje do slumů či do nedostavěných staveb osobní paměti a kolektivní tradice. Duch města nikomu nenahání hrůzu, přál by si pouze, aby mu navrátili jeho původní místo, aby se mohl usadit na letitých skládkách, teprve tehdy se vydá do rukou nových měšťanů, to pro ně bude vymýšlet příběhy, mísit staré a nové legendy. Leda že jeho „locus“ zaujme nový genius a na otázku, kdy se zde jeho obyvatelé usídlili, budou odpovídat, že tu bydlí odnepaměti, k čemuž budou mít pádné důkazy.

Přeložila Barbora Gregorová.