Kulinární stránka emigrantství

Název knižního debutu Aglaji Veteranyi (1962–2002) vyvolává nejrůznější asociace. Uveďme proto na úvod, že se nejedná ani o horor, ani o kuchařku. Titul knihy odkazuje k strašidelnému příběhu, který si vypravěčka, dcera klauna a akrobatky, nechává vyprávět od starší sestry. Sledování stop žánrů hororu i kuchařky může být jedním ze způsobů, jak knihu číst. Autorka totiž s žánry experimentuje, možností čtení je celá řada, počínaje románem o dospívání, přes sbírku aforismů a (nenapsaný) deník až k básním v próze.

Vyprávění o utrpení dítěte z titulu se během textu vrací v nových a nových obměnách, jeho účel je ale vždy stejný: zapomenout na vlastní trápení a strach. Nejprve je to strach o matku, která se nechává večer co večer zavěsit za vlasy ke stropu cirkusového stanu. Kukuřičná kaše, nazývaná mamalyga, kterou je ještě dnes možné ochutnat v každé rumunské hospodě, je hrdinčiným nejoblíbenějším jídlem. Motiv kukuřičné kaše se tak spíná s představou štěstí a rodiny. Evokuje domov, vyvolaný známou vůní, vynořující se zas a zas v hotelových pokojích a maringotkách. Tentýž motiv ale odkazuje k navždy ztracenému rodnému Rumunsku a k utrpení obecně.

Chuť a vůně kukuřičné kaše

Vyprávění zprostředkované malou holčičkou zprvu neopouští rámec každodennosti. Do ní patří i zabíjení slepic ve vanách hotelových pokojů, nutné k tomu, aby mohla matka uvařit pravou „domácí“ polévku. Protože v noci slepice mohou vylézt ze záchodu, kam matka odhazuje zbytky, je nutné vymyslet způsob, jak jim v tom zabránit. Každodennost je plná této dětské magie a rituá­lů. S jejich pomocí je možné z ciziny a v cizině vytvořit domov. Mezi nutné ingredience (a zároveň klíčové motivy knihy) patří chuť, vůně a mateřský jazyk.

Protiklad domova a ciziny se textem vine jako leitmotiv, hrdinčiny postřehy neustále krouží kolem těchto pojmů a vracejí se k rodné zemi, kterou si vypravěčka už nepamatuje. Její obraz si proto sestavuje především z toho, co zaslechne a k čemu dospěje ve svých úvahách: „Smutek dělá lidi starší. Jsem starší než děti tady. V Rumunsku se děti rodí staré, protože jsou už v matčině břiše chudé a musí poslouchat nářky rodičů.“ V druhé polovině knihy se rámec vyprávění mění: děj se přesouvá do tíživé atmosféry švýcarského internátu, rodina se rozpadá. Matka už nemůže vystupovat, a proto pro svou třináctiletou dceru najde práci. Úspěšná kariéra „herečky“ v nočním klubu je obdobím slávy a rychlého dospívání. Avšak ve chvíli, kdy se hrdinka rozhodne stát „filmovou hvězdou“, nebo si jen najít v cizí zemi své místo, narazí na překážku: téměř neumí psát a chybí jí základní vzdělání.

Společné dědictví

Když v roce 2002 spáchala autorka tohoto textu sebevraždu, bylo zase jednou možné sledovat, jak fungují zákonitosti „literárního provozu“ – následovala obrovská vlna zájmu o její tvorbu. Posmrtně vycházejí u nás zatím nepřeložené romány Polička posledních vydechnutí (Das Regal der letzten Atemzüge, 2002) a O uklizeném moři, pronajatých ponožkách a paní Máslo (Vom geräumten Meer, den gemieteten Socken und Frau Butter, 2004). Avšak literárně činná byla Aglaja Veteranyi už od osmdesátých let, publikovala časopisecky a v antologiích, účastnila se množství divadelních a literárních projektů.

Spisovatelka neunikla ztotožňování s protagonistkou své první knihy. Její život byl natolik „literární“, že se není čemu divit. „V rozhovorech se jí všichni ptali na to samé: Byl váš otec skutečně klaunem? Visela vaše matka opravdu pod stropem cirkusového stanu za vlasy? Skutečně byl váš strýc za Ceaušeska perzekvován? Ano, ano, odpovídala s úsměvem...“ píše o ní polská novinářka Anna Fostakowska.

Stejně jako její hrdinka se Aglaja Veteranyi narodila v Rumunsku a během dětství vystupovala s cirkusem v Evropě, Africe a Jižní Americe. Později spolu s rodiči emigrovala do Švýcarska, kde si až během puberty doplnila základní vzdělání a poté absolvovala hereckou školu. Vzdor množství bodů, ve kterých se text protíná s jejím životem, je však kniha podle autorky biografická jen do určité míry: „Tento román není můj životní příběh. Při vyprávění jsem si musela zachovat co největší volnost a jazykově být co nejpreciznější.“

Řek, Rumun, sedlák, Turek, Žid, šlechtic, Cikán

Záměrem textu, který čtenáře brzy vytrhne z idyly dětství, aby ho vzápětí konfrontoval s tématy totality, incestu nebo sexuálního zneužívání, není šokovat nebo vyvolat sentimentální slzu na tváři. Dětská perspektiva sem vnáší lehkost, když s nevinností pro ni typickou integruje štěstí i utrpení do jednoho celistvého světa, do hrnce kukuřičné kaše. Příkladem může být způsob, jak se hrdinka vyrovnává s matčiným věčným lhaním. Skutečnost, že je dědeček jednou Řek, podruhé Rumun a potom ještě sedlák, Turek, šlechtic a Cikán, je pro ni stejně přirozená, jako je přirozená pokaždé jiná odpověď na otázku, proč se dítě vaří v kaši. „V matčině podání zní náš příběh pokaždé jinak,“ konstatuje pouze. Příběhy, skrze něž hrdinka uchopuje svět, existují všechny naráz a všechny naráz jsou pravdivé. Nemohou si odporovat, stejně jako si nemůže odporovat mýtus.

„Jen z pohledu dítěte jsem dokázala psát o všem tom strašném a nemorálním, co příběh obsahuje,“ říká autorka. Grafické členění textu, které využívá velkých písmen a prázdných ploch, podporuje dojem, že se jedná o dětský zápisník. Další možností, jak vnímat text, je spatřovat v něm myšlenkovou mapu vypravěčky, která neumí psát. Na mnoha místech se prozaický text láme a nejen svým zápisem se začíná blížit poezii. Poetický je totiž především způsob myšlení protagonistky a také její dětsky jednoduchý a až aforisticky hutný jazyk. Právě jazyk se stal územím šarvátek kritiky. Zatímco jedni jsou jím okouzleni, jiní autorku kritizují za nevěrohodnost a vyumělkovanost. Pravda je, že tu a tam Veteranyi jakoby zapomíná, že mluví ústy desetileté holčičky, a přichází s metaforou nebo obrazem, který v daném kontextu působí rušivě. Takových míst ale není mnoho. Vypravěččin vtipný, vynalézavý a „všežravý“ jazyk má totiž nesčíslné množství poloh, protože se živí vším, co mu přijde do cesty, a pohlcuje dialogy rodičů, matčiny nadávky, dopisy rumunských příbuzných, mravoličná klišé slečny učitelky, rady striptérky Mary Mistral a množství dalších promluv.

Mamalyga s balkánským sýrem (2 porce)

1 hrnek hrubé kukuřičné mouky, 1 větší cibule, 10–15 dkg balkánského sýru, smetana, máslo, sůl.

Do hrnce nalijeme 4 dcl vody (dva hrnky) a nasypeme hrnek kukuřičné mouky. Osolíme. Za stálého míchání uvedeme do varu a na mírném ohni vaříme asi 10–15 min. Přidáme lžíci smetany a trochu másla.

Cibuli nakrájíme a osmažíme na pánvi. Když je téměř hotová, přidáme na kostky nakrájený balkánský sýr. Nakonec přidáme několik lžic smetany a promícháme. Připravenou směsí polijeme hotovou mamalygu. Pojídáme horké.

Autorka studuje komparatistiku na FF UK.