Román pro ptáky a den

V Temné energii neopouští Juli Zeh téma rozpracované ve svém předchozím románu, který u nás vyšel pod názvem Hráčský instinkt, ale navíc si pohrává s formou a literárními konvencemi. A to přestože se jedná v podstatě o klasický román se vším, co má mít, tedy s vypravěčem, postavami, zápletkou a pointou. V knize se protínají dvě dějové linie, z nichž první sleduje osud profesora fyziky Sebastiana, který je donucen k vraždě, druhá je pak spojena s postavou komisaře Schilfa, jenž případ řeší. Zatímco začátek knihy je napsán v žánru vědeckého (a rodinného) románu, spolu s tím, jak přichází na scénu komisař (on ale ve skutečnosti na žádnou scénu nepřichází, nýbrž naopak vychází ze svého domu a z nějakého důvodu navíc nouzovým východem), začíná přibývat prvků románu kriminálního. Už to naznačuje, že knihu lze číst několika způsoby. Jde v ní především o kvantovou fyziku? O zločin a trest? O křehkost rodinných vztahů? Záleží na tom, komu se dostane do rukou.

Vše, co je možné, se stane

Zápletka je naznačena už v lakonickém prologu: dva fyzikové se přou. Zatímco Oskar, geniální vědec ze Ženevy, je zastáncem klasické teorie relativity, která předpokládá kauzální podmíněnost všech dějů a lineární čas, Sebastián hájí teorii mnohosvětové interpretace kvantové mechaniky. Ta, na základě pokusu s fotonem, jenž se v jediný okamžik dokáže nacházet na dvou místech současně, pracuje s předpokladem, že čas není lineární a vedle sebe tak existuje nekonečné množství paralelních světů. Nejedná se o sci--fi, ale o skutečnou fyzikální teorii, jejíž výhodou (prý) je, že dokáže vysvětlit jevy, na něž je klasická fyzika krátká. Nedá se ovšem ověřit. Čas, prostor a kauzalitu pojímá jako kategorie rozumu. „Všechno, co je možné, se stane“ nazve Sebastián svůj vědecko-populární článek otištěný v Der Spieglu. Oskar, který chce přesvědčit svého přítele, že se mýlí a že existence několika realit současně je vyloučena, inscenuje únos Sebastiánova syna. Jeho záměrem je předvést názorně podmíněnost všech dějů a demonstrovat nutnost nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Místo toho spustí lavinu událostí, na jejímž konci je vražda a rozpad Sebastiánovy rodiny.

Vztah obou mužů, započatý výjimečným přátelstvím, končí klasickým obrazem souboje. Je zjevné, že Oskar hraje v románu roli Sebastiánova dvojníka. Je tím, čím Sebastián mohl být v jednom z paralelních světů: se svým mefistofelským profilem, nezpochybnitelnou genialitou a věčnou cigaretou v ústech představuje další skvělý portrét v literární galerii zloduchů. Přitom by stačilo tak málo a jeho obraz by se změnil v šablonu. V pojetí Juli Zeh naopak získává potřebnou míru nejednoznačnosti, takže čtenář – sledující partii šachů mezi Oskarem a komisařem Schilfem – málem uvěří, že poznámka o „černém králi, kterému je dán mat“ je řečena jen tak do větru.

Fyzika a lyrika

Jenže Juli Zeh neříká nic do větru. Je typem spisovatelky, jež obrací v dlaních každé slovo, jako by se za každou cenu chtěla držet biblické poučky, že „mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je spravedlivý“. K zobrazení postavy nebo situace jí stačí malá plocha a výrazný detail nebo metafora. Zachycuje okamžik, průsečík času a prostoru, a to, co je za ním, nechává nevyslovené. Výsledek pak připomíná uměleckou fotografii. Složitost vztahu Sebastiána k Oskarovi je například zachycena v momentu, kdy Sebastiánova žena Maike klade na stůl mísu se salátem: „V tuhle chvíli si [Sebastián] dokonce přeje, aby Maike (…) přešla k oknu, protože tak by Oskar uviděl, jak jí protisvětlo rozzáří chmýří na tvářích (…) Oskar by viděl, že Maike je vzácnost.“

Kdyby se krátké, pečlivě promyšlené věty nevyznačovaly tak velkou mírou lyričnosti, s jakou se v románu setkáme, nejspíš by působily stroze. V knize ale není těžké nalézt místa, kde by stačilo pozměnit grafické členění a zrodila by se báseň. Místo strohosti tak jazyk navozuje dojem lehkosti. S lehkostí píše spisovatelka o těžkých tématech, u nichž by jiní snadno sklouzli k banalitě a lacinému moralizování: smrt, život, láska, vina, meze lidského poznání.

Sekera a ocelové lanko

S lehkostí si Zeh pohrává i s literární tradicí a žánry. Prolog čtenáři signalizuje, že půjde o kriminální román. Objeví se v něm policejní komisařka, oběť, lékař, „který dělá, co nemá“, a dojemný nadstrážmistr. Příznivec tohoto žánru ale nejspíš bude zklamán, velmi záhy se totiž dozví, kdo je vrah a jaký je motiv jeho činu. Nikdy se naopak nedozví, jak na to přišel komisař. Ten je se svou prací hotov během několika málo stran. Schilf by v románu ani neměl co na práci, kdyby si nepředsevzal porušit pravidla, která v jeho oboru a „domovském žánru“ platí. Chce dopadnout a usvědčit toho, kdo je vinen, nikoli z právního, ale z morálního hlediska. Otázka, jež padne v každé klasické detektivce (kdo je vrah?), je záhy nahrazena řadou otázek složitějších: Platí pro každého stejná morální pravidla? Kdo je ustanovuje? Kudy prochází hranice mezi vinou a náhodou? Zůstávají rekvizity žánru: sekera a ocelové lanko. A geniální komisař, po kterém je v originále román dokonce pojmenován.

Schilf má mnoho literárních předloh, jež nejspíš začínají někde u Sherlocka Holmese a končí agentem Cooperem ze seriálu Twin Peaks. Stejně jako oni má svou vlastní úspěšnou metodu, jak řešit případy. Říká tomu „čtení ve zdrojovém textu“, protože věří, že za viditelným světem se nachází jakási prapodstata reality. Rád hraje šachy, má slabost pro jistou fyzikální teorii a ví, že toto je jeho poslední případ. Blízkost smrti (v hlavě nosí nádor velikosti ptačího vejce), s níž komisař počítá a které se nebojí, ho opravňuje vnímat a hodnotit věci z jiné perspektivy.

Hory a ptáci

Mnohost světů, jejímž zdrojem může být také pluralita perspektiv, tak není jenom tématem románu, ale odráží se na jeho formě a úzce souvisí s technikou vyprávění. Autorčin postup rozhodně není obvyklý: text se vyznačuje nenápadným střídáním vypravěčských hledisek, přičemž nejde jen o hlediska jednotlivých postav románu. Do očí bije, že důraz je kladen na vizuální vjemy oproti vjemům sluchovým. „Všechno jsme neslyšeli, ale téměř vše viděli, protože někdo z nás byl vždycky u toho,“ píše se v prologu. Jenže kdo je „my“?

Na tuto otázku je během čtení těžké odpovědět. „Detektivnost“ tak proniká do románu zadními vrátky. A skutečně, pravda o vypravěči vyjde najevo až na poslední stránce. Příznačný je však už začátek knihy. Svět je zde reflektován z hlediska hor, které shlížejí na Freiburg a jediné jejich pokrčení ramen může způsobit katastrofu. Toto hledisko je brzy vystřídáno ptačí perspektivou: pohled se snáší shůry, do ulic města, do korun stromů, do oken bytu. V knize se průběžně objevují Bonnie a Clyde, kachny plující po řece pod Sebastiánovým oknem, kosi, holub, co tu a tam přistane na parapetu, dravci hlídkující u silnice, pěnkavy, papoušek, s nímž si Schilf povídá v kavárně. Také z Schilfova vejce se v poslední kapitole vylíhne pták a vzlétne. Skutečný vypravěč je pak prozrazen v lakonické větě epilogu. Prozradit čtenáři vše a hned totiž není dobré.

Autorka studuje komparatistiku a rusistiku na FF UK.