Z bývalých fabrik se i v českých zemích stávají umělecká střediska. Na rozdíl od západní kulturní infrastruktury je zde grantová a sponzorská politika chudší a pomalejší, což se odrazilo i na modelech přerodu českých sléváren, tiskáren či strojíren v ateliéry, divadla a galerie.
Stůl, pár starých židlí, postel, vlastní kufr namísto skříně, společné sprchy. Spartánské zařízení doplňuje neustávající hluk z blízkého nádraží a výpadovky z Prahy. Jediným měřitelným komfortem rezidenčního ateliéru ve smíchovské Meet Factory je prostor, který tu mají umělci za relativně mírný poplatek k dispozici. Loni znovu zprovozněná továrna je obrovská. Na pěti tisících metrech čtverečních jsou ateliéry, galerie a dva sály, kde mohou být koncerty, divadlo či chystané filmové projekce. V českých podmínkách podobný kulturní projekt už není výjimkou.
Drsné průmyslové budovy se během posledních pár let otevřely současnému umění hlavně v Praze. Přestože i mimo hlavní město vznikala či zanikala umělecká místa setkání s poetickou příměsí továrních hal, zdá se, že životaschopné projekty se soustředí zatím převážně zde. S tím, co známe ze zahraniční historie, to ale nemá zas tak moc společného. Určitě nejde o pronikání alternativní kultury do opuštěných zón, jež je tvrdě vyvzdorováno na městských institucích či soukromých majitelích. Impulsem vzniku těchto pražských kulturních center je prvotně nikoli touha recyklovat či oživit městský prostor, ale pokušení rozšířit rozmanitost současného uměleckého provozu.
Tato legitimní ambice se projevuje různým způsobem: od dočasných projektů v místech darovaných soukromníky či bohatou developerskou společností až po pokusy vybudovat stálé scény, jež budou i za pár let držet prst na tepu doby. Ve všech případech to chce hodně energie, času a peněz, těch především. Zvláště pokud se autoři snaží podobně jako v Meet Factory o co největší multifunkčnost a atraktivitu místa.
Na cestě k uhrančivému industriálnímu stánku s uměním nemusí být finance ale jedinou překážkou. Velikost pražského kulturního publika není neomezená, a pokud umělci nevyrazí na dobrodružnou pouť za diváky i mimo obvyklý intelektuální sektor, hrozí do budoucna ještě horší věc: nezájem. Na vzniku současných kulturních oáz v pražských fabrikách je tak sympatické především to, že lákají soukromé investory do podniků nejistějších než hokejové utkání. Širší nabídka současného umění navíc zase možná donutí provozovatele pochopit jednoduchý fakt, že i pravidelný návštěvník atrakcí Lucie Bílé jednou za čas může stanout příjemně ohromen před obrazy Jakuba Špaňhela.
Meet Factory
Zprovoznění smíchovského snu Davida Černého do alespoň základně použivatelného stavu stálo zatím pět let a osm milionů korun. V budově, kterou za slíbenou rekonstrukci poskytl magistrát, je za peníze od sponzorů nové topení, opravená elektřina, protipožární dveře a jakž takž vymalováno.
Na další provoz potřebuje podle Jindry Zemanové, jež celý cirkus kočíruje, dalších 24 milionů, které v současnosti nemá. V letošním pražském grantovém veletoči pravděpodobně získá čtyři a půl milionu z žádaných šestnácti. V praxi to znamená odřeknutí některých zahraničních výstav, žádnou vlastní produkci, menší propagaci a zpomalený rozjezd. Funguje galerie, která je otevřená pro veřejnost dvakrát týdně. V provozu jsou ateliéry s nájemníky na dva až dvanáct měsíců, kteří přispívají dle velikosti jim poskytnutého prostoru od tří do sedmi tisíc měsíčně. Na léto je plánováno první divadelní představení a filmové projekce. Návštěvnost vernisáží nebo koncertů jde do stovek lidí, divácký ruch v galerii je ale zatím spíše skrovný. Meet Factory má ambice stát se důležitým centrem pražského kulturního světa, přivézt zahraniční umělce a objevovat nové trendy nejen ve vizuálním umění. V tuto chvíli se nedá říci, zda se kvůli finančním problémům stane pouze izolovaným ostrůvkem pozitivní umělecké deviace mezi auty a vlaky na Smíchově, nebo štikou, co probudí malý rybník.
Ateliérový Karlín
Nejistotou trpí i další podobný podnik, jenž v mnohem menším měřítku a za méně peněz existuje v Karlíně. Před třemi lety zde v prostorách bývalé továrny z poloviny 19. století vznikl komplex ateliérů a galerií Karlin Studios. Nezávislé občanské sdružení, které založili lidé ze sdružení Futura, výtvarník Jiří David a architekt Alberto di Stefano, má tovární budovu v pronájmu do roku 2010 od developerské společnosti M2 Real Estate a nikdo zatím netuší, co bude potom.
Fungují tu dvě galerie – Entrance a Karlin Studios, které se snaží dávat prostor jak mladým umělcům, tak novým dílům těch starších. Ateliérů je šestnáct, jeden z nich je vždy určen na tříměsíční rezidenční pobyt pro cizince. Těžké betonové sloupy a prosklená střecha evokují sakrální architekturu. Dojem ruší jen chlapeček projíždějící se na kole mezi obrazy nebo slečna procházející po ochozu s varnou konvicí. Některé ateliéry jsou tiché, za dveřmi druhých se živě diskutuje. V třípatrové budově se kumuluje tvůrčí atmosféra, pohodlné je třeba jen zajít na kafe či pro radu ke kamarádovi o místnost dál. Podmínky ale tak růžové nejsou. Jednotlivá patra spojují vachrlaté dřevěné schůdky, pro galerii i umělce jsou k dispozici pouze dvě toalety, o sprchách nemluvě. V zimě ti pod střechou malují v bundách, v létě jsou jak ve skleníku. Přesto všichni platí téměř tržní nájemné, které se odvíjí od velikosti ateliérů, od možnosti používat sklep a od druhu osvětlení, které zde je. Vybraný nájem okamžitě spolknou provozní náklady karlínské art factory. Obrovské plus je přednostní právo zdejších umělců vystavovat dole v galerii své nové obrazy, sochy či fotografie, a redaktoři z časopisu Umělec, který sídlí v přízemí, k nim také nemají příliš daleko. Do povědomí širší veřejnosti se ale karlínské centrum pro současné umění vžívá jen pomalu.
Občanské sdružení Karlin Studios čerpá finance především z veřejných grantů. Po letošní vichřici v grantové politice bude roční rozpočet pro Karlin Studios sotva 300 tisíc korun, takže na nadstandardnější technické či ekonomické zázemí není odkud brát.
Kouzlo industriálu
Společnost Karlin Real Estate Group, jejíž akcionářsky spřízněnou firmou je i M2 Real Estate, skoupila velkou část Karlína a Libně. KREG má sice jen pár desítek zaměstnanců, ale patří jí území o rozloze zhruba půl milionu metrů čtverečních v blízkosti historického centra Prahy. Kromě projektu Karlin Studios poskytuje developerská firma zdarma i tovární prostor pro Prague Biennale a zároveň velkou měrou přispívá i na ostatní náklady festivalu. Daní za tyto podmínky je silná kontrola nad tvůrčím programem bienále i dalších akcí. Navíc přehlídka naráží i na limity vizuálně okouzlujícího, leč technicky velmi špatně zabezpečeného prostoru. Industriální ráz interiéru má neopakovatelnou atmosféru a je v něm i špetka oblíbeného slova alternativní, přestože se jedná o seriózní produkci. Při neochotě Národní galerie ke spolupráci jsou jinak ohromné prostory pro přehlídku současného umění zásadní.
Problém začíná ale už v momentu, kdy je třeba díla pojistit. Uvnitř fabriky volně létají holubi, v celoročně nepoužívané hale je na centimetry prachu a do pláten či fotografií se opírá prudké slunce. Kurátoři jsou tedy předem determinovaní tím, co mohou a nemohou vystavit, a pokud chtějí přilákat někoho světového, je nejlepší sehnat video anebo omyvatelnou sochu.
Ředitel bienále Giancarlo Politi se ale hájí: „Během konání Prague Biennale funguje nepřetržitý dohled dvou lidí na umělecká díla. Díky tomuto faktu neměly významné mezinárodní pojišťovny problémy s uzavřením smluv pro pražské bienále a plánují nás pojistit znovu.“
Bod Trafačka
Soukromí majitelé také stojí za libeňskou Trafačkou. Na časově omezenou dobu poskytli pozemek se starou továrnou v Ocelářské ulici Janu Kalábovi alias Pointovi a jeho přátelům, kteří s umanutou vytrvalostí vrhají Prahu na scénu s pouličním uměním. Za pár desítek tisíc vlastních investic či malých grantů tu vznikl společný a nevytopitelný ateliér v přízemí a několik malých místností v prvním patře. V objektu je prodejní galerie, otevřená každé odpoledne kromě pondělí. Vystavují většinou přátelé a známí. Ti si ovšem musí najít vždycky také někoho, kdo jim bude jejich díla hlídat. Život Trafačky je omezen koncem letošního roku, a tak se od počátku všichni soustředili hlavně na využití ateliéru. Přesto mají ctižádost udělat víc. Pořádají se party a na léto se v Libni plánuje mezinárodní streetartový festival. Lehký undergroundový opar, který Trafačku halí, může trochu mást. Faktem ale je, že podnik má vlastní manažerku a na současné Pointově výstavě se prodaly i obrazy za padesát tisíc korun.
Byznysmeni a světoběžníci
Podsaditá uklízečka se pomalu pohybuje luxusně zrekonstruovaným prostorem. Po včerejším koncertě moderní vážné hudby zbyly plné popelníky a šmouhy na podlaze. Holešovická La Fabrika se rozjela ve velkém stylu. Majitelem a zároveň i ředitelem je programový vedoucí celé instituce Richard Balous. Soustředí se na divadlo, koncerty, výstavy. Má ale i filmové střižny a hudební studio. Skrz oblaka dýmu z balených cigaret vysvětluje pravidla komerčního fungování, na kterém jeho fabrika ve fabrice stojí. Rekonstrukce v řádech desítek milionů se splácí pomalu a na granty zatím La Fabrika nedosáhla, i když jako jediný český zástupce domlouvá vstup do sítě Trans Europe Halles. Jestli jsou kulturní centra TEH občas chápaná jako střední proud současného nezávislého umění, pak o La Fabrice to platí doslova. Balous nemůže riskovat, proto poskytuje prostor především projektům, které mu za dodržení určité kvality neodradí diváky. Balancování nad propastí čiré komerce vyrovnává na jedné straně pronájmem místa na firemní večírky, módní přehlídky, křty desek. Na druhé straně jsou v La Fabrice filmové pondělky připravované Jiřím Králíkem a plánuje se i prostor pro exdamáky a začínající taneční divadla. K současné budově by navíc do roka měla ještě přibýt sousední slévárna a s ní ateliéry, nové divadlo a výstavní prostor. Je možné, že s dalším místem do La Fabriky přijde i lehce svobodnější tvůrčí duch, a pak se Balousovi přestane trochu hanlivě přezdívat „byznysmen“.
Pražské Holešovice zlákaly ale ještě jednu obrovskou kulturní investici. Do konce tohoto roku by se v Osadní ulici mělo otevřít mezinárodní centrum DOX Prague. Rozlehlý a pečlivě rekonstruovaný prostor o ploše přes šest tisíc metrů čtverečních má nabízet výstavy, auditorium, knihkupectví a kavárnu. Český stavební podnikatel Leoš Válka, který v roce 1981 odešel do Austrálie, chce se svými třemi blíže nespecifikovanými partnery kultivovat stav současného uměleckého provozu v Praze. Plánuje českému publiku představovat významné zahraniční a domácí umělce. Jména, která projekt zaštiťují po umělecké stránce, jsou skutečně velkolepá. Willis Hartshorn (ředitel International Center of Photography v New Yorku), Suzanne Landauová (hlavní kurátorka Izraelského muzea v Jeruzalémě) nebo Vincente Todoli (ředitel Tate Modern v Londýně).
Vypadá to, že po absenci živelného zaplavování industriálních staveb Praha rovnou kráčí do bezpečnějších vod osvědčených institucionálních sítí.
Autorky jsou spolupracovnice redakce.