Na novém albu opustil Jamie Lidell nelidský svět digitálních technologií a vydal se oprašovat lesk černého soulu.
Britské vydavatelství Warp dávno není jen hájemstvím elektronických kontur současné hudby. Někteří jeho svěřenci kralují i zcela „tradičním“ žánrům. Například projekt Battles kytarovému rock’n‘rollu. Mnohem skutečněji se ale nyní spustil Jamie Lidell. Se svým novým albem Jim dovedl trend oživlého soulu k dokonalosti. Námitky se nepřipouštějí.
Ten moment si polovina návštěvníků dnes už legendárního ročníku německého festivalu Melt! 2005 (na hlavní scéně mezi obřími rypadly se tu po sobě v jednom sledu vystřídali Editors, The Streets, Aphex Twin, Nightmares on Wax a Roni Size) pamatuje docela přesně. Zatímco na nejzazší scéně Sputnik se dav Němců spokojeně vrtěl do bublajícího elektrohouseového setu, za podnapilými DJs seděl mužík ve zlatém županu a v ruce třímal své dvě fotografie. Jamie Lidell čekal na svých 120 minut, ovšem DJs nechtěli jízdu ještě ukončit. Pro někoho byl možná důvod Lidellovy lítosti někde jinde – třeba ho znudila všudypřítomná nezpracovaná elektronika určená k rychlé konzumaci. Lidell měl zrovna po vydání druhé desky Multiply, kde odbočil po elektronickém debutu do soulových bojišť, ale jako pojistku si nechal v mnoha místech zapnutý sekvencer a sampler. S aktuálním albem Jim však ze sítě vypojil i tenhle jistič.
A jednoduše se dá říct, že jde o jedno z nejlepších alb „současné černošské hudby“. Lidell dokázal přesně vystihnout podstatu několika generací a většiny stylů, které se za Atlantikem rozbujely po začlenění afrických přistěhovalců: bluesovou promyšlenost, jazzovou kosmopolitnost, soulovou romantiku a především zářící gospelovou radost ze života jako božského daru. Všechno tohle je zřejmé hned s otevírací skladbou Another Day.
Lidový soud
Po předchozí desce Multiply mohl být posluchači označen za nezkušeného obráběče jazzu, kterého na okamžik přestala bavit elektronika, a zkouší tak zaujmout jinými možnostmi. Ostatně jeho koncertní kejkle se bez mašinek neobešly a bluesové opusy rozrážel syntetickými beaty. Jeho mnohovýrazovou chameleonštinu doplňoval i vždy utajený VJ Pablo Fiasco, se kterým Lidell spolupracuje dodnes. Svou obrazovou ekvilibristikou dodává Fiasco Lidellovým setům pocit odcizení, vlastního spíše klasickým tanečním parties.
S albem Jim však nastala jiná situace. Lidell předstoupil před lidový soud s jasnou obhajobou své práce: bezchybným a vyčerpávajícím výkonem. Jednoduchost a instrumentální přímočarost, která se dříve ztrácela pod experimenty, nechal vyplout na povrch. Na první pohled se tak sice vrátil k pověstným kořenům, ale svou muziku tím nezabil. Adekvátnější by bylo říct, že ji oživil. Právě archaickými postupy postavenými na klavírních melodiích, akustických kytarových drnkáních, zasekávajících perkusích a především klasickým zpěvem, který už v současné (kvalitní) hudbě najdete jen sporadicky.
Tím, že Lidell ohladil elektronické hrany a zminimalizoval efekty, se zároveň pustil do boje, který muzika už dlouho nepamatuje. Bez hlasité zástěrky a strojové výpomoci musel dokázat, že umí vymýšlet kvalitní písně. A tím, že je takto odkryl, jen vycizeloval svou pověst génia. V nahrávce bez větších potíží slyšíte i ty nejmarginálnější detaily (jak vokální, tak melodické). Právě ty dělají z Jima novovlnného, avšak jistým způsobem klasického pokračovatele zlaté éry černošské hudby, jejíž lesk začal matnět s filmovou premiérou Casablanky.
Ve skladbě Out of My System jako by Jamie Lidell použil vše, co dodává soulu zlatý odstín. Jednoduchá a prozářená melodie vyťukaná do kláves obitého piana, odbíjení palcem do napnutých kytarových strun a vedle autorova řvoucího vokálu sexy hlas doprovodných sboristek. Původnost pak dodává i závěrečný jam muzikantů, který se točí jen na několika málo tónech, a díky tomu navozuje dojem živé nahrávky.
A to je zřejmě nejdůležitější moment celého alba. Zatímco většina současných desek zní sice precizně, ale pravidelně z nich čouhá křečovitost muzikantů toužících po kladném přijetí u masy posluchačstva, Lidell dokázal tuhle pózu zcela odbourat. Album Jim je jako záznam z komorního klubu, kde se v jeden večer sešli ti nejotrkanější jazzmani a jen tak si mezi pokuřováním dlouhých doutníků brnkali do nástrojů. Jamie Lidell je dokázal zkrotit a přinutit ke společné věci.
Autor studuje sociologii na FSV UK.
Jamie Lidell: Jim. Warp; 2008.