Kolik ulic má Žižkov? Je to někde spočteno? „Prošel jsem i všechny ulice Žižkova,“ říká v květnovém pátém čísle revue Host v rozhovoru s Petrem Motýlem básník Jan Novák, dnes velký Pražák, původem ovšem z Kyjova. „Na některé z těch ulic se pak dostalo v knize Žižkovské vertikály. Ale napsané mám všechny.“ Tomu říkám literatura. Něco prochodit, něčím projít, pak to napsat. Navíc systematicky, s dávkou posedlé důkladnosti. Důkladné, nutkavé hravosti. Přitom však nebýt doslovný, zachovat si, jak to Jan Novák umí, lehkou, plebejsky dandyovskou auru toho, kdo zároveň třeba ani nikde nebyl, neboť si dokáže leccos domyslet, vymyslet, případně usmyslet, a nepotřebuje se vláčet po všech čertech.
Přitom procházky to nejsou snadné. Žižkov je terén příkrý a nevyzpytatelný. „Trpělivé krovky krá-/ sek ze žižkova: umí/ odnikud/ výmluvně: zvěřina hlavou/ dolů, němohrou předmět…“ V Novákových žižkovských textech je jistě zašifrováno a do abstraktní „němohry“ rozsekáno i leccos konkrétního. Co konkrétně, zůstává sladkým tajemstvím. Zároveň je tu ale konkrétní místopis pobídkou k volným jazykovým jízdám, spanile krkolomným, zavádějícím a nahodilým do té míry, že to začne mít svou okouzlující, svůdnou logiku. Obličej samý ksicht. Ulice „v kap-/ slovně“. Prásknutí ničem. Rub a líc? Ale ne, rub a jilm. A obzvlášť pražsky rafinovaně: barevné okovy. Novákovy texty jsou prapodivné mozaiky. Slovo je tu schopné si samo sebe v půli rozmyslet a zahnout do slova jiného, do jiného gramatického tvaru, tedy i do jiného významu. „Nepochy-/ byl“. Významy? Ty si tu drží hravé privilegium náznaku. Pluje tu básníkova zamilovaná kurzíva, vytvářející záhadné, dráždivé akcenty, tak jako rozdělená slova či osamělé předložky na hranách veršů. Stejně představy tu jedna druhou slastně navozují i podrývají, spěchají si vstříc i mimoběžně jinam, představa samu sebe opustí pro pouhý zvuk, vzápětí však jediný „citoslovečný“ záchvěv smyslového světa vyvolá další představu – a v ní třeba skrytý fragment osobní historie, úlomek rozverně osudové hloubky. „K tanci máme jive jív/ a čas unry/ který ne-/ přibrzdil:/ krev, kdy se narodil/ můj otec, měla ne-/ nucenost pohlaví/ (…)/ mrtvý k světu nezatéká…“ Ale co je osud? Neptejme se, Jan Novák se neuchyluje k velkým slovům. Anebo: žádné slovo mu není dost velké.
Z permanentní asociace se stává vůdčí, vysvětlující životní princip. Permanentní nároží, které je skrytým tíhnutím ulic. Novák svá místa nikdy nepopisuje. Popis tu není ani východiskem či odrazovým můstkem. Místo je hned rozehráno ochutnávačským, frajersky uvolněným i zbrklým šťouchem, a než se nadějeme, třeskne pár nečekaných karambolů. Střet slov, věcí, představ, fragmentů nikam příliš nedospěje, pár překřížených linií přesto začne neomylně ustalovat jisté „místo“. Pár dlažebních kostek, zdaleka ne chodník, složí pod nohama chvějivý, „chybující“ vzorec.
Ne vnější malebnost, ale přitažlivá, právě svou sveřepou křivolakostí jakoby důvěrně známá peripatetická nemalebnost vnitřku. „Jsou židle a střeva/ nad hlavou. nic konečného/ jen jeho rozjímání/ o něm/ v ulici radhošťské.“ Novákovy představy jsou zázračně rozvolněné, přitom ale vždy jaksi „přísně“ režné, nabité uhrančivou konkrétností, ať by si poletovaly v sebeabstraktnějším prostoru. Nemám rád básnickou libovůli a vymyšlenost, v „přebreptech“ Jana Nováka ale nikdy nic podobného necítím. Každá svévole tu má své tvrdé, ohmatané a zažité podloží. Citlivost k niternému smyslu, niterné „chuti“ slov a vztahů mezi věcmi, citlivost k jejich zrnu, stejně jako k zrnění všedního života dohromady spletou závratná zákoutí: „Ticho bez volantu/ ticho bez postroje/ z platu šibenice ani/ flok“. Vtip je tu jako vzduch. Nikdy to ale není pouze hra, zároveň jde o hledání té správné šifry, která by vše dokonale shrnula – svým utajením. „Povídám nehas nepal/ prameny nepatří hráčům/ klidně se vrať“. Hra se dokáže přirozeně pohybovat na pomezí magického (městského) příkazu či až zaříkání; vždy ovšem v lůně všední civilnosti.
I místa jsou v Novákově žižkovském eposu jakési konkrétní šifry, s jejich geniem loci se střetneme v nestálé momentce, nikoli ustáleném místopisu. Novákovy žižkovské verše nezachycují nic, co by se příliš blížilo takzvané náladě či atmosféře, neřkuli koloritu. Dobře: „ulice vlkova/ vyčpělá patřičnou/ kundou“… Ale to sedne i Holešovicím. Ony jsou Novákovy žižkovské ulice možná docela zaměnitelné. A v tom právě tkví kouzelný objev Janových veršů. Totiž že specifičnost místa – jméno, tvar, podoba, příznačné detaily – je zároveň šifrou jeho zaměnitelnosti. To, že místo nějak vypadá, „mluví“, je zároveň šifrou toho, že by mohlo být i docela jiné. Přičemž tato latentní zaměnitelnost je ale zas odkazem ke všem nezaměnitelným, nezměnitelným rysům a detailům, navrstveným v průběhu času, které sice došly výsledného tvaru – komín, koleje, hřbitov, výčep –, každý z nich ale povstal ze své šťastné náhody, křehké možnosti, vytříbené prázdnoty. Osud s tváří osudové nenucenosti?
„Kavalír žižkov/ on láme dravce do/ kafe: má úcta, osude“ – ulice Kališnická. Přiznám se i k potěšení z toho, že ty básně mají svůj exaktní předmět, toulka literární má svůj věcný protějšek, z textů lze takříkajíc vyjít rovnou na ulici. Co nejdřív si ty ulice projít! Ale pozor, básník má náskok. „Já jsem všechny vesnice na Kyjovsku, o kterých píšu, prošel…“ říká Jan Novák, letos sedmdesátiletý.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.