Mezi dechem, hudbou a elektronikou

Druhé sólové album rakouského hráče na čtvrttónovou trubku Franze Hautzingera (1963), kterého můžeme znát například ze souboru nové hudby Zeitkratzer (viz A2 č. 13/2006) nebo z postjazzových Regenorchester XII (viz A2 č. 36/2007), je přímým pokračováním přelomové nahrávky Gomberg (Grob) z roku 2000. Před jejím vydáním byl Hautzinger „pouhým“ experimentujícím jazzmanem, který ozvláštňoval hru na svůj netradiční nástroj elektronikou a samply (například v triu s Martinem Siewertem a Wolfgangem Reisingerem na albu Speakers Corner nebo v dechovém triu doprovázeném bicími na desce Bent).

Ticho, intimita, blízkost

Prostřednictvím nahrávky Gomberg se ale Hautzinger radikálně odřízl od jazzové minulosti, smazal hudební tradici svého nástroje a začal na něj hrát dosud neslýchaným způsobem. Výraz redukoval na minimum, soustředil se na tichý zvukový detail, rezignoval na tónový potenciál trubky a zaměřil se na průzkum možností dechu, kombinovaného s tělem nástroje. Různé techniky mu umožňovaly pracovat s jeho rezonancí, zadrhávající sykot proudu vzduchu se stal perkusí, šum dechu snímaný z bezprostřední blízkosti vytvářel temné dunivé záchvěvy. Celek působí atmosférou intimity a soustředěného pohroužení, což ještě umocňují zvuky v pozadí nahrávky: cvrčci, s nimiž se chvílemi hudebník snaží komunikovat, houkání projíždějícího policejního auta nebo ženský hovor.

Tato náhlá změna obecněji souzněla s rozmachem proudu redukcionistické improvizace (to zachycuje například nahrávka A View From The Window, kterou nahrál spolu s žánrovým zakladatelem, hráčem na preparovanou kytaru Keithem Rowem a dalším experimentujícím trumpetistou Axelem Dörnerem) nebo přímo s tradicí volné, neidiomatické improvizace, což dokládá společná deska s kytaristou Derekem Baileym.

Kapela ze samých trumpet

Hudba alba Gomberg II „Profile“, které Hautzinger vydal v minulém roce, jehož materiál ale začal nahrávat bezprostředně po vydání předešlé desky, v jeho díle představuje novou tvůrčí etapu. Stále zde sice pracuje se zvukem obdobným způsobem, ale zároveň se výraznou měrou vrací k technickému, tonálnímu hraní, včetně jemných jazzových náznaků. Podstatnou změnou je také využití elektroniky – kromě různých distorzí a hall efektů používá samplování nástroje v reálném čase. Díky zmnoženému zvuku trubky, na nějž postupně nabaluje další a další vrstvy, dokáže vytvořit jakýsi minimalistický orchestr o maximálně čtrnácti současně znějících nástrojích, které různě moduluje a vrství. Skládá tak dohromady různorodé prolínající se hudební vrstvy, které mají sice místy zákonitě epičtější tvar než na předchozím albu, přitom ovšem dokonale zachovávají komorní, uzavřenou náladu.

Tvůrčí posun demonstruje Hautzinger hned v první skladbě alba, S. Gone. Ta začíná rytmizovanou souhrou, z níž vystupují mírné nepravidelnosti a jemná zaškobrtnutí, překlenuté dlouhými tlumenými linkami. Naopak následující Deep T je přímým návratem k experimentu: bublavé záchvěvy dominantního hlasu trubky jsou umocněny hlubokým podkladovým dronem, který rozrušují poryvy jemného praskání. Podobná je i drnčivá J. M., v níž je téměř hlukový podklad překlenut zkresleným zvukem, připomínajícím spíše saxofon nebo strunný nástroj. Dá se říci, že svým minimalistickým charakterem a ohlazenějšími hranami některé skladby odkazují i na ambientní scénu (temná Loha nebo minimalistická Pitch).

Filmové zklidnění

Stejnou metodu Hautzinger užívá i na své nejnovější desce The Neubacher Blech, která vznikla jako soundtrack k filmu The End of the Neubacher Project rakouského filmaře Marcuse J. Carneyho. V něm zkoumá polodokumentárním způsobem historii své rodiny a obecněji problematické dědictví fašismu, přetrvávající v podvědomí současného rakouského člověka. V doprovodné hudbě sice zřetelně cítíme Hautzingerův rukopis, ale skladby jsou o poznání uhlazenější a méně proměnlivé, prakticky bez zřejmějších experimentálních postupů. V hlavní půlhodinové skladbě, TEOTNP Score, se měkké melodické linky prostupují v maximálně třech vrstvách, což přispívá k celkovému komornímu dojmu. Kromě ní jsou zde drobné dějovější Trailery a Obrazy, které svou táhlou melancholií doplněnou konkrétními zvuky výtečně dobarvují nočně zasněnou náladu nahrávky.

Osm let po natočení první části Gombergu už je redukcionistické užívání nástroje v improvizované hudbě dost rozšířeným jevem, mnohdy nutností. Franz Hautzinger byl jedním z prvních muzikantů, kteří vynalezli nové cesty hry na dechové nástroje, a je logické, že směřuje dál. Čert ví, kam dojde.