Filmové rubriky deníků, týdeníků i měsíčníků píšou především o distribučních kinopremiérách. Co však rozhoduje o tom, které filmy se dostanou do našich kin? Jaké jsou vlastně cesty české distribuce a není už kino na ústupu? Tyto otázky rozkrýváme v přítomném čísle, jež je věnováno filmové distribuci u nás.
Cesta filmového díla od prvotního autorského podnětu až k divákovi, tak jak se ustálila v prvních dvou desetiletích existence umění pohyblivého obrazu, bývá reflektována na několika úrovních. Pozornost populárních médií, vědeckých pracovníků či filmových fanoušků se zpravidla zaměřuje na osobnost tvůrce, tvůrčí styl, žánr, národní kinematografii, popřípadě obecné historické tendence. Z trojčlenného schématu příprava – filmová výroba – distribuce se nejvíce pozornosti dostává prvním dvěma fázím filmové produkce. Filmová distribuce, počítaje v to všechny strategie používané na různých stupních víceméně až do doby nástupu internetu, se přitom jeví jako určující prvek filmového průmyslu, složky komplementárně doplňující estetické aspekty filmové tvorby.
Film stejně jako většina vynálezů moderního věku prošel složitým vývojem, lemovaným soudními procesy, které byly nejčastěji vyvolány nároky ekonomickými (a to především ve vztahu k duševnímu vlastnictví). Připomeňme jen spory o status objevitele technologie pohyblivého obrazu (ve své podstatě absurdní, protože cesta k filmovému médiu vedla po stupních dílčích vynálezů – z těch hlavních zmiňme optická zařízení, fotografii, celuloid atd.), soudními zásahy rozbíjený monopol nad všemi složkami vzniku a prodeje filmu či problém ochrany autorských práv v době převodu filmového díla na digitální informaci, neomezeně šiřitelnou po celosvětové informační síti.
Pro dlouho zdánlivě neměnnou distribuční cestu představuje zavedení internetu radikální stimul a nové spotřební kanály, jejichž nejčastěji skloňovanými charakteristikami jsou globálnost a demokratičnost. Samozřejmě, že stupeň rozšíření nových technologií do značné míry závisí na hospodářské síle jednotlivých zemí, nejzřetelněji se projevující na trhu přístupů k audiovizuálním a komunikačním prostředkům a jimi distribuovaných informací. Jiné možnosti má tedy momentálně k dispozici příjemce v Japonsku a jiné v Argentině. Naše hodnocení stavu a potenciálu současných distribučních mechanismů bude určováno lokálně: možnostmi šíření filmu a diváckého přístupu k filmům v České republice.
Na periferii
Nejviditelnějším důsledkem působení digitálních a komunikačních novinek je rychlejší nasazování premiér filmů v celosvětovém měřítku a s tím související ovládnutí prostoru projekce multiplexy či megaplexy. V době, kdy na sebe kvůli rostoucí finanční nákladnosti filmů a klesající návštěvnosti kin vydělají takřka jen blockbustery, tedy filmy schopné upoutat co nejširší spektrum diváků, je toto utilitární spojení multiplexů a megafilmů adekvátním odrazem daného stavu.
Porušení statu quo, kdy prosazení filmu do programů kin do značné míry záviselo na schopnosti distributora zaujmout provozovatele kulturních institucí, paradoxně rozšiřuje prostor periferie a zintenzivňuje pocit rezistence.
V České republice tak můžeme mluvit o dvou do značné míry se prolínajících kinodistribučních okruzích, na jedné straně determinovaných přístupem provozovatelů kin a na druhé straně podléhajících politice distribučních společností. Většinu ambiciózních (ať už finančně či umělecky) filmových produkcí mají na starosti velké distribuční společnosti (často pobočky nadnárodních korporací) a sítě multiplexů (tatáž charakteristika), a to především v první, nejrentabilnější vlně nasazování do kin. Situaci ještě komplikuje provázanost některých distribučních společností se sítěmi multiplexů.
Na takto jasně vymezeném kinodistribučním trhu se u nás formují (přinejmenším dvě) paralelní soustavy šíření filmových děl. Vedle druhotných nasazení finančně úspěšných titulů se začínají komerčně nezapojená kina orientovat na tvorbu představující alternativu. Do jisté míry (a s velmi postmoderním nádechem) lze mluvit o novém podnětu pro poněkud stagnující klubové hnutí, organizované institucionálně v Asociaci českých filmových klubů (AČFK) a neformálně se projevující ve výzvách oslovujících tzv. náročnějšího diváka (připomeňme jen aktivity kooperujících kin Světozor a Aero v Praze či expandování iniciativ Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě – MFDF Jihlava – do prostoru pražského kina Oko). V námi vymezeném periferním prostoru kinodistribuce se buď rychle zorientovaly nebo svou pozici našly také některé artové distribuční společnosti. Příznačné pro ně je, že distribuce filmů do kin je součástí aktivit zasahujících různé úrovně filmové produkce. AČFK poskytuje už od šedesátých let institucionální bázi klubovému hnutí, distribuční společnost Cinemart se poslední dobou podílí na produkci vybraných českých filmů a Aerofilms jsou mimo jiné výsledkem snahy zřizovatelů kin Aero a Světozor získat přístup i na pole distribuce. Otázkou do budoucna zůstává, zda zřizovatelé, myšleny jsou ve většině případů města či obce, přistoupí na pozměněný statut svých zařízení jako stánků umění a zařadí je po bok tradičně dotovaných uměleckých institucí, jako jsou divadla, muzea, galerie apod., a tím umožní přežití alternativního kinodistribučního okruhu.
Divák vrací úder
Nástup technologie VHS jako paralelní distribuční jednotky můžeme považovat za první opravdu výrazný otřes autoritativně určovaným systémem zpřístupňování filmového díla. Od té doby není divák závislý ani na provozovateli kina, ani na programovém řediteli televizní stanice a stává se vlastním dramaturgem filmového prožitku. Nedokonalost VHS záznamu oproti 35mm distribuční kopii se s nastupujícími novými technologiemi stává stále méně relevantním argumentem. DVD médium s vyspělým stupněm kódování de facto odstranilo mechanickou čitelnost předcházejícího formátu a s příchodem mnohonásobně datově nabitějšího disku blue-ray a high definition zobrazovací techniky přestává být pojem domácí kino pouhou metaforou. V mnohosti jednotném postmoderním světě pomalu ztrácí socializační faktor filmu své opodstatnění. Filmové sály se zmenšují zhruba úměrně s rostoucí výkonností privátní promítací techniky. S obrovským dynamickým potenciálem akcelerující film, opisující v letu jednoho století dlouhé vývojové etapy některých klasických umění, ztrácí svou společensky institucionální funkci. Se zhlédnutím filmu už přestává být spojen status kulturní události, ale spíše fenomén konzumu. Ne náhodou popcornem symbolizovaný pocit snadné stravitelnosti nachází zřetelnou odezvu už v autorském záměru mnoha prodávaných filmů.
Dovršení perspektivy otevřeného šíření filmu ve všech směrech představuje internet. Datová dálnice nejen umožňuje v digitální formě a promptně doručit film přímo k zákazníkovi, ale navíc vytváří virtuální (a takřka neohraničený) prostor volné distribuce audiovizuálního díla pro každého tvůrce, velkými společnostmi počínaje a videoamatérem konče. Budeme-li se nyní bavit o legální úrovni, takřka každý může (neodporuje-li to v některém z aspektů autorskému, trestnímu či jinému právu) umístit na celosvětovou síť svůj film zdarma k zhlédnutí. Mezi nejpopulárnější servery na internetu patří streamovací domény, jako je např. mezinárodní Youtube či Stream u nás, na něž můžou registrovaní uživatelé zavěšovat svá videa (samozřejmě neodporující základnímu provoznímu kodexu serveru) zatím v omezeném rozsahu a kvalitě.
Ačkoli ještě u nás není internet jako alternativní fórum kinopremiér dostatečně využíván (za českého průkopníka v tomto směru můžeme považovat Jana Němce se snímkem Noční hovory s matkou), začíná být už chápán jako nejlevnější a samozřejmě nejrychlejší distribuční kanál. Konceptu periferie (a zde je míněna především finanční návratnost dokumentárních filmů) odpovídá i fakt, že jedním z prvních serverů zprostředkovávajících v České republice distribuci filmů přímo prostřednictvím internetu se stal projekt doc-air, zřízený MFDF Jihlava k podpoře šíření dokumentárního filmu. Uživatelsky exponovanější platformou jsou přesto zatím tzv. on-line videopůjčovny (např. Kinománia, O2 videopůjčovna; s předstihem nabízí k zapůjčení některé původní pořady dokonce Česká televize), založené na principu časově omezených kreditů legálně stáhnutých filmů.
Navzdory zdánlivé vstřícnosti distributorů a provozovatelů videopůjčoven, co se týče dosažitelnosti filmových děl, se stalo nejsilnějším podnětem k přehodnocení možností přístupu k filmům jejich nelegální šíření po internetu. Každý, kdo dnes disponuje internetovým připojením a odpovídajícím P2P klientem, si může, většinou ovšem v rozporu s autorským zákonem, stáhnout v podstatě libovolný film. Jedná se o fenomén, proti kterému zatím neexistuje obrana, a to z důvodu snadné převoditelnosti filmu do podoby digitální informace i kvůli kriminalizaci významné části populace. Všechny restriktivní strategie distribučních společností doposud selhávají, a tak asi distributorům nezbude nic jiného než se uzpůsobit výsostně demokratické podstatě celosvětové sítě a (po vzoru např. skupiny Radiohead v hudebním průmyslu) založit svůj další postup na komunitním principu šíření audiovizuálních děl, jenž na jedné straně do značné míry sníží zisky z distribuce filmů, a některé ustálené okruhy šíření tak omezí nebo zcela zlikviduje, na druhé straně ale vznikne prostor pro vstřícný krok směrem k divákovi, dlouhá léta frustrovanému finanční náročností záznamových médií. Vše je jen otázkou vzájemné dohody. Jak demokratické.
Autor studuje filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci.