Jeden španělský filosof před sto lety napsal, že skutečnou pokorou je jednat. Utíkání od běhu světa, skrývání se, mlčení, zdržování se rozhodnutí bývá často spíše projevem skryté pýchy, zatímco pokorný přijme odpovědnost za řešení, byť bolestné. Vždyť je pohodlnější nic nevědět, nebýt do ničeho zapleten, nemuset nic řešit. Snad právě proto, že nám současnost nabízí tolik „možností“, podléháme často neschopnosti odhodlat se, pro něco se rozhodnout. A nemusí jít o velké činy: nejtěžší bývají často věci zdánlivě banální, například svěřit se někomu se svou minulostí nebo se svými pocity.
Před podobnými problémy stojí také hrdina Reisefieberu, románového debutu polského spisovatele Mikołaje Łozińského (1980). Daniel, vcelku všední a mírně neurotický novinář, přilétá z New Yorku do zimní Paříže, aby vyřídil několik formalit po smrti své matky. Matky, se kterou si nerozuměl a se kterou několik let nekomunikoval. Mluví o ní jako o Astrid. Přesto je jasné, že matka, která ho vychovala sama, pro něj byla (či stále je?) nejbližším člověkem – a že syn jí musí být podobný.
Nerozhodovat a neptat se
Vlastní cestovní horečka, Reisefieber, zabere v románu pouhé tři stránky; je to však horečka z cesty nejen v prostoru, ale i v čase: stonajícímu Danielovi skrze vzpomínky otevírá bránu do dětství, kdy také často ležel s chřipkou. Tehdy bylo pro Astrid jednodušší „nevidět“, že simuluje, aby nemusel do školy. A právě tuto pohodlnou nerozhodnost po matce zdědil. Łoziński nám ji opakovaně připomíná, ať už v detailech a náznacích nebo výslovně: „Astrid celý život psala tužkou, aby to, co napsala, bylo možné „pozměnit či opravit (…) měla strach z ,nevyhnutelnosti‘. Nešlo však pouze o písemnou formu.“
Se sférou nevyhnutelného má ovšem problém i Daniel: „Ale prosím tě,“ říká jí při jedné z dávných hádek, „nikdo tě přece nenutí, abys byla moje matka.“ Od dětství se schovává, kdykoli něco udělá špatně. Vždy je lepší počkat, až nebezpečí přejde, i kdyby měl čekat do smrti. A smrt přišla; z rodiny mu nezůstal nikdo a Daniel už může své matce porozumět jen prostřednictvím vzpomínek, rozhovorů s její nevlastní sestrou, se slepou psychoterapeutkou – a také dopisu, který zanechala: z něj se Daniel doví, proč mu nikdy neřekla nic o otci a proč bylo pohodlnější tutlat a mlčet.
Podobně je na tom i Daniel se svou snoubenkou Annou, kterou zanechává v New Yorku. Anna mu vyčítá, že si s ní neumí povídat: odpovídá jí na otázky, sám se ale prý neptá. Daniel však rozmlouvá v noci se spící Annou, a ona ze spaní odpovídá; ráno ovšem o ničem neví. Také při bloudění Paříží vede Daniel s Annou imaginární rozhovory, v nichž je schopen vyjádřit to, co je pro něj opravdu důležité, ale „cítí, že by to ve skutečnosti, nahlas a slovy neuměl říci“.
Román ze současnosti
Desítka nedlouhých kapitol Reisefieberu je dále rozdělena na velmi krátké podkapitoly, v nichž se střídají aktéři, místa, časy. Někdy se prolínají dokonce v rámci jednoho odstavce: Danielova současnost je chtíc nechtíc prorostlá minulostí a chronologie se podřizuje vzpomínání.
Łoziński vypráví tiše, pomalu, soustředěně a přitom dramaticky. Na rozdíl od převládajícího trendu v současné polské próze (nakolik můžeme soudit z děl Masłowské, Witkowského a dalších) nepíše slangem, nechce zrevolucionovat polskou literaturu a netematizuje nic polského. Žádné reálie; vše by se mohlo odehrávat v kterémkoliv evropském městě, je jedno, kdo je Polák, Angličan, Švéd. Město zde vystupuje jako v černobílém filmu, je lhostejné, podobné Berlínu u raného Nabokova. Pokud se text soustředí na vnější detail, pak jsou to brýle, svetry, sněhové vločky na kabátech. Snad jen krátké věty, z nichž Łoziński své vyprávění vystavěl, tvoří někdy příliš monotónní rytmus.
Je těžké nepřečíst knihu naráz. Autorka českého překladu ukázala, že si poradí jak s hiphopovým textem mediálně známé Masłowské, tak se sevřeným vyprávěním tichého a nenápadného Łozińského, který jako by se ve svém románu mihl v postavě „mladého Poláka s nevyslovitelným jménem“ v bytě po zemřelé Astrid.
Ačkoliv – v románu se dá vysledovat ještě jeden motiv, který může odkazovat k autorovi: Daniel se již rok poněkud křečovitě snaží psát „román ze současnosti“. Jde mu to ztuha, přestože ví, že se „každý dobrý spisovatel musí snažit vžít do pocitů jiných lidí“. Mikołaj Łoziński se v nedávném rozhovoru svěřil, že i jemu jde psaní pomalu a ztěžka a že mívá pochybnosti, zda vůbec o lidech něco ví. Reisefieber ukazuje, že uspěl; zda uspěje i jeho hrdina, zůstává otevřeno. Daniel, odlétající z Paříže, už ví, že musí Anně všechno říct – pokud ho ovšem ještě bude chtít poslouchat...
Autor studuje komparatistiku.
Mikołaj Łoziński: Reisefieber. Přeložila Barbora Gregorová. Dybbuk, Praha 2008, 208 stran.