Kondor

Izet byl, jak se říká, přeborník v tlachání. Mohl mluvit bez přestání celou noc, jeden příběh mu navazoval na druhý, jedna událost vyvěrala z druhé; květnaté povídání začínal tím, co se stalo toho dne ráno, a pak obsáhl celá staletí, aby se vrátil k ceně masa na tržišti a k příběhu o nějakém Hidovi, který před svátkem Kurban bajram převedl berana přes Jahorinu, ke všemu přes četnické pozice, a pak se zčistajasna objevil před Visegrádskou branou, kde do něj se spravedlností boží narazil mírový transportér, jeho odhodil do příkopu, ale berana zabil hned na místě. Izetovy příběhy nikdy nebraly konce, jako ani čas nemá konce, ten, který uplynul, a ten, který nadchází, nikdy však nebyly nudné, vždycky přinášely nějakou informaci a ponaučení, a nikdy se neodvíjely jen tak, vždycky tam byla nějaká tenká nit, která je propojovala a která ponoukala člověka, aby je poslouchal, byť kvůli nim zůstal o hladu a žízni a byť se mu život změnil v napjaté mlčení, pro něž se všechny věci stávají důležitými, až když jsou dobře vyprávěné.

Válka zastihla Izeta na Vracích. Nestačil se ani ohlédnout, natož utéct, a už měl před prahem domu četniky a už se mu na záda přilepil soused Spasoje. Ještě včera mu nabízel rakiji, vtělená dobrota, neškodný jako pistolka na vodu, a dnes, hele ho, v černé parádní uniformně, dýka se mu blýská za pasem, přes noc mu i vousy vyrašily, jako by si na ně nakydal chlévský hnůj, křičí před dveřmi, že ho podřízne, jestli neotevře. Izetovi se podlomily nohy, jazyk mu zkoprněl, neví, má-li otevřít nebo nemá, nejde mu ale promluvit, jenom mu něco sípe v krku, nějak se dostane ke dveřím, ne a ne se trefit klíčem do zámku, ucítí skrz dveře rakiji ze Spasojových úst, a když konečně odemkne, zasáhne ho pažba přímo do obličeje. Izet spadne jako svíčka, a jak byl malý, Spasoje ho popadne za ruku a za nohu a snese ho dolů z Vraců. Izetovi začne stékat krev po tváři, v hlavě má jasno, ale zase nemůže promluvit ani slovo. Soused ho nepustil z rukou po celou cestu až do hospody Stara rampa. Vnese ho dovnitř, když ejhle, přes noc se na zdech objevily obrazy krále Petara a Draži Mihailoviće, kavárenské stolky zmizely, jenom za třemi spojenými stoly sedí v prázdném sále pět mužů v uniformách. Spasoje hodí Izeta před ně, ten se rychle zvedá, a nějaký plavovlasý kapitán v uniformě Jugoslávské lidové armády mu přinese židli.

– Mluv, kde máte zbraně – začne jeden z nich, co má vousy až pod pupek.

Izet otevře ústa a zase začne sípat. Vousáč zopakuje otázku a Spasoje ji potvrdí dalším úderem pažby. Izetovi se zatmí v hlavě, vidí, že tady jdou žerty stranou, a začne vymýšlet, jak by se z toho vylhal, ale nic z toho, co ho napadne, ze sebe nedokáže dostat. Když slyšel otázku potřetí, všech pět mužů už vyskočilo a začalo se přetahovat, kdo ho uhodí. Bušení přicházelo ze všech stran, ale Izetovi to znělo v uších, jako by bili někoho jiného, nebo jako by poslouchal, jak děti od sousedů setřásají jablka. Všechny lži se mu vykouřily z hlavy, prostoupila jím netečnost a pak příjemná měkká tma, z níž se probudí až nazítří, zbitý a zlámaný, se spoutanýma rukama a nohama, ve sklepě hospody.

První, co uviděl, když otevřel oči, byla hromada stolů a židlí a nahoře na nich svázaný a zbitý Mijo Penava, řezník z Leninovy ulice, který si před půl rokem usekl sekyrou palec na levé ruce. Dívali se tak na sebe snad deset minut, Izet na vlhké sklepní zemi a Mijo nahoře na hromadě, která jen tak tak se nezbortí.

– A co že tě, potěš tě pánbu, vytáhli tam nahoru? – vrátí se Izetovi hlas.

– Cha, asi proto, proč tebe hodili dolů.

– Na co se tě vyptávali, že tě museli takhle ztlouct?

– Jasně že na to samý co tebe – odvětí Mijo, a snaží se směstnat hlavu mezi dvě židle. – A cos jim řek?

– Řek jsem jim, co mě zrovna napadlo, ale teď po mně chtějí, abych je tam zaved a ukázal jim to, ale jak jim můžu ukázat něco, co neexistuje? Když přiznám, že jsem lhal, vymlátí ze mě duši. Zas si budu muset něco vymyslet, ale čert mě vem, jestli vím co. A ty, cos jim ty nabulíkoval?

– Mně se sevřelo hrdlo, tak jsem nemoh nic říct, pořád jako otvírám ústa, ale zvuk byl ztlumený. Řek bych jim cokoli, jenom ať nesahají po nožích, ale nemoh jsem ani zaboha. To mám beztak za trest, že jsem měl celý život jazyk rychlejší než rozum. A teď, když jde o krk, se nepohne, jako by skrýval dukát.

– Tak řekni mně, co jim mám namluvit, aby po mně nechtěli, ať jim ukážu pušky.

Izet se zamyslí, olízne si suché rty, svraští čelo, vytřeští oči, jako by viděl to, co si bude právě vymýšlet.

– Podej jim to, Mijo, takhle: všechny ty pušky, o kterých ses zmínil, vzal ten Zvonko, co dělal vyhazovače ve Lvu. To si nebudou moct prověřovat, protože utekl se ženou a matkou do města ke strýci, který má zlatnickou dílnu na Sladkém růžku. Pak jim řekneš, že ten strýc byl ustaša a že byl vždycky proti Jugoslávii, a že tak kluka zkazil. A taky můžeš říct, že byl na Golém otoku, protože měl vazbu na Informbyro, a že poslal matku do domova důchodců, i když má tři vily v Sarajevu a ve Splitu. Řekni jim, že ty pušky poznají podle zvuku. Nějak tupě střílejí, jako by měly a zároveň neměly tlumič.

– A jak se jmenuje ten Zvonkův strýc?

– To si vymyslíš až na místě, jenom řekni nějaké muslimské jméno, aby to vypadalo, že je Zvonko spřáhnutý s jedněma i s druhýma a že tobě jako čistému Chorvatovi nechtěl říct, na co ty pušky má.

Brzy poté odnesli Mija k výslechu a pak už ho Izet neviděl. A když přišli i pro něj, něco se mu zase sevřelo v hrdle, něco ho zase chytilo pod krkem a zase nemohl vypustit ani slovo. Nejdřív ho bili, pak třikrát probírali z bezvědomí a potom pochopili, jak velké zvíře Izet je. Vždyť kolik toho musí vědět, když tak mlčí. Už ho neposílali zpět do sklepa, ale vyhradili mu místnost s postelí, dali mu dobře najíst a napít a pak ho odvedli do Lukavice. Tam ho vyslýchali nějací plukovníci, nesvazovali mu ani ruce, ani nohy a ještě mu nabízeli kávu a cigarety. Za nějakou dobu se dokonce vrátil Izetovi hlas, mohl jim říct, co chtěl, ale je už nezajímaly pušky, zajímala je hodnost a rozmístění útvarů. A Izet, jelikož nebyl na vojně, ani nevěděl, co to druhé je. Důležitě jim sdělil, že je podle hodnosti plukovník Zelených baretů, a co se týká rozmístění, můžou ho zabít, ale nic jim neřekne. To jim nelhal, protože jak by mohl člověk vykládat a vymýšlet si něco, o čem vůbec nic neví.

Důstojníci se téměř s pochopením pousmáli a už na tom rozmístění netrvali, vedl se pak jakýsi nezávazný rozhovor o různých věcech. Izet jim vykládal, celý důležitý, o politické situaci, stále se měl přitom na pozoru, aby jim neřekl něco, čím by je příliš rozzlobil, ale zase aby neřekl ani něco, co by znělo, jako by se jim chtěl vlichotit, z čehož by mohlo vyplynout, že možná ani není plukovník, který je připraven obětovat krk jen proto, aby nevyzradil rozmístění útvarů. Tak si Izet hrál se slovy, pohupoval se jako akrobat na laně, říkal nesmysly, které zněly jaksi dvojsmyslně, a tím pádem i chytře. Vyřkneš slovo, trochu ho opentlíš a na konci věty ho postavíš na hlavu. Nic jsi neřekl, ale to víš jenom ty.

Další den vchází k němu do místnosti nějaký poručík a říká, že ho odvedou k výměně. Požadují za něj deset zajatých srbských vojáků, ale ti na druhé straně chtějí, aby jim řekli, kdo ten Izet je, aby to nebyl nějaký magor, který si vymýšlí, že je plukovník. Tehdy se Izet vyděsil. Jestli teď něco nenamluví i svým, četnici ho s chutí podříznou a je úplně jedno, jestli jim přizná, že je vodil za nos, nebo jestli bude trvat na svém vysokém vojenském postavení. Hlavou mu v ten okamžik proletěla stovka příběhů, ale každý z nich byl nevěrohodný nebo komplikovaný.

– Řekněte jim, že držíte v zajetí Kondora z Treskavice, konečně z něj vypadne.

Poručík na něj pohlédne bez známek výrazu, vezme tužku a papír, zapíše to a odejde. Byla to Izetova nejtěžší noc v životě. Chtěl jen bezbolestně umřít, přestat existovat, zmizet, a ne se dočkat rána a nože souseda Spasoji. Když tu, za časného rozbřesku, tři muži v důstojnických uniformách bez hodností.

– Je čas, Kondore – řekne ten nejstarší.

Izet schlíple a s jakousi prázdnotou v kolenou zamíří ven. Otevřely se dveře žlutého golfu, Izet se schoulil na zadním sedadle, znovu mu odešel hlas, nikdo se ho však už ani na nic neptal. Namísto ke Spasojovi ho ale odvezli k mostu a on zamířil přes něj. Uprostřed minul skupinu mužů, jejichž životy byl vykoupen ten jeho.

Jakmile přiznal, že není žádný Kondor, dostal znova pořádnou nakládačku. Celé dny ho drželi ve vazbě, vyhrožovali mu, že ho zastřelí, pak že ho dají zpět četnikům, pak mu pažbami vypočítávali, kolik lidí mohli dostat za deset mužů, a jakých lidí, a ne jeho, kterého Bůh obdařil jenom tím, že umí vyprávět hlouposti. Nakonec ho přece jen pustili, kdo ksakru může za to, že viděli příliš mnoho filmů a pak věří příběhům o kondorech. Izet se po nějaké době probral ze šoku, zapomněl na svou zajateckou epizodu a vrátil se k hezčím, lepším a chytřejším příběhům.

Když ho pak všechny ty rány a strachy přebolely, zůstalo mu do smrti jediné trápení, řezník Mijo, kterého četnici podřízli na Vracích. Izet neustále dumal nad tím, jestli ho hlavu stála lež, kterou mu nabídl, nebo jestli si ve správnou chvíli nedokázal pohrát se slovy, anebo jestli opravdu existují v životě takové situace,  kdy je chytřejší nic neříkat.

Z povídkového souboru Sarajevski Marlboro (Zagreb 1994) přeložil Jiří Hrabal.

Knihu autorových povídek vydá nakladatelství Periplum.