Z díla srbského spisovatele Milorada Paviće je u nás znám pouze román-lexikon o 100 000 slovech, nazvaný Chazarský slovník, konkrétně exemplář pro ženy. Nyní přinášíme ukázku z nového románu-antologie Papírové divadlo. V něm je 38 povídek spolu s údaji o jejich fiktivních autorech, každý z nich je představitelem jedné ze světových literatur. Všechny spisovatele a údaje o nich si vymyslel a všech 38 povídek napsal Pavić.
Čang Lu (Čína)
Čang Lu se narodil v Nan-ťingu, psal dramata („Ču s holčičkami“, „Vítr pro husy“, „Tři holiči a kočka“). Studoval v Moskvě. Mluví plynně anglicky. Je považován za enfant terrible čínské literatury. Proslavil se odpověďmi, které poskytl v jednom interview. Na otázku: Co si myslíte o Mao Ce-tungovi? odpověděl protiotázkou: To je kdo? Na otázku: Co si myslíte o Tchien-an-men? opáčil: To je kde? Jeho práce vycházely u nakladatele jménem Burdon. Čang Lu má na svědomí plagiát nejznámějšího románu jistého evropského spisovatele; když se na to přišlo, musel k soudu. Vyšla o tom dokonce kniha.
AIDS
„Hoď se do pucu, nech doma kalhotky a přijď k sídlu společnosti Kowloon. Zvu tě na super párty. Vůně třešňového tabáku, dámské parfémy z Evropy a vonné oleje z Afriky. Samet a aksamit, broušená zrcadla, úplná Jampaka jako na Bali. Tutovka!“ šeptal jsem do mobilu.
„Fakt?“ nadchla se Soňa. Byla odněkud z Evropy a studovala v Šanghaji jako já, Číňan z Koreje. Já bydlel s otcem a bratrem, ona se šesti spolubydlícími, z nichž vždycky jedna či dvě menstruovaly.
Když jsme se sešli před budovou Kowloonu, napočítali jsme 65 poschodí. Při tom počítání jsem dospěl k závěru, že kdyby Soňa chtěla jíst rýži hůlkami, dělalo by jí potíže vstrčit je obě najednou do jejích příliš malých úst. Bylo už po pracovní době a my jsme bez větších problémů zamířili k výtahu. Se spoustou knoflíků, mosazi a s kobercem vypadal přepychově. Vznášela se v něm vůně třešňového tabáku, dámské voňavky, umělých znamínek krásy a egyptských olejů. Měl dokonce plyšové sedátko s opěradlem v podobě zrcadla sahajícího až ke stropu.
„To má být ono?“ zeptala se Soňa.
„Přesně tak. Nad námi je 65 pater, to znamená, že máme k dispozici necelých patnáct minut na to, abychom si to rozdali. Jestli to nezvládnem, budeme mít s trochou štěstí stejně tolik času při návratu dolů.“
Stiskl jsem 65. patro a hned se rozepnul.
„Snad to nechceš dělat tady,“ zamumlala Soňa a přitiskla se ke mně celým tělem. Opřel jsem se v koutě výtahu, který se příjemně pohupoval, a jelikož Soňa skutečně nechala doma kalhotky, byl jsem v momentě v ní. Ovinula mě nohama a zašeptala:
„Ty se udělej, já nemůžu!“
„Proč ne?“podivil jsem se a zadržel sperma, které se už dralo ven.
„Ve výtahu nemůžu. Co kdyby někdo přišel!“
„Tomu říkám být sama proti sobě! Vždyť je po pracovní době, co by tu kdo pohledával?“
Výtah nás nepřestával kolébat, ale najednou se zatřásl a zastavil. Někdo nastoupil. Běloch. Chvilku na nás zíral a já si všiml, že v zrcadle vidí obnaženou Soňu v mém objetí a že je mu jasné, co provádíme. Nasměroval výtah dolů, zastavil ho mezi sedmým a osmým patrem a ztlumil světlo. My dva se celou dobu pohybovali ve svém koutě nahoru dolů, jak káže matka příroda. Vtom se muž rozepnul, plivl si na nádobíčko a vjel do Soni zezadu. Jakmile jsem ho z druhé strany ucítil, byl jsem hotov mlčky jako zlatá rybka. Nato se k mému údivu udělala i Soňa vřískající jako šimpanz. Nakonec zachrochtal i on a byl hotov dřív, než ho mohla Soňa vůbec zahlédnout. Pak se zapnul a uvedl výtah do pohybu. Beze slova.
Vystoupil v třetím poschodí a my v přízemí.
—
Dlouho jsem Soňu přemlouval, abychom se zas sešli před Kowloonem. Nakonec souhlasila – přitahovala ji vzpomínka na nádherné vůně a broušená zrcadla, a taky už měla dost různých kutlochů bez hodin a splachovacího záchodu. Znovu jsme tedy po pracovní době vstoupili do známé budovy. Tentokrát jsme si vybrali výtah nalevo, stejně zařízený. Už známým postupem jsem jej uvedl do chodu, zmáčkl nejvyšší patro, zapřel se do kouta a přitáhl si Soňu, která mě objala nohama.
„Ty přece víš, že já se ve výtahu neudělám,“ zopakovala mi do ucha, když jsme stoupali k 38. poschodí.
„Říkáš?“ reagoval jsem bez špetky sarkasmu, když vtom se výtah zastavil v 33. patře.
Vstoupil mohutný černoch s barevnou kravatou. Zmáčkl knoflík, aniž by se k nám obrátil – jako bychom byli vzduch –, pak se otočil už připravený a vrazil svůj černý klacek Soně zezadu. Zaržál jako kůň a v tu ránu byl hotov. To se událo v 49. patře. V 53. poschodí se udělala Soňa, supící jak smečka šakalů, a když se ašant zapnul a v 61. patře vystoupil, skončil jsem i já, němý jak sovětský amur…
Při odchodu mi Soňa řekla:
„Super! Byla jsem třikrát, ale dál už to takhle nejde. Koleduju si o AIDS.“
A tak jsem se s ní oženil.
—
Nastěhovali jsme se k nám. V duchu jsem si říkal: ještě že nejsme Japonci, u nich není nikdy žádná postel prázdná, tam spávají na směny! Bylo mi sice jasné, že při první příležitosti budou Soňu šukat otec i brácha a ona že nebude proti, ale s tím se muselo počítat. Pořád to bylo lepší než s někým neznámým ve výtahu.
Ostatně já už byl natolik dospělý a moudrý, abych věděl: bude-li Soňa spát i s jinými, víc si s ní v posteli užiju.
Isidro Chac Mool (Mexiko)
Chaac je staré indiánské jméno boha deště. Někdy bývá směšováno s názvem pololežící sochy (pravděpodobně obětního kamene) Chac Mool v mayském středisku Chichén Itzá na Yucatánu. Takových soch, s pohledem vždy upřeným k nebi, je v Mexiku víc. Isidro Chac Mool je dnes pseudonym mexického spisovatele. V časopisech vycházejících v Ciudad de México, na Kubě a v Kolumbii takto podepisoval své básně autor, kterého nikdo nikdy neviděl. V Monterrey byly na jedné výstavě roku 1989 vystaveny obrazy jakéhosi Isidra Chaca Moola, ale není jasné, zda šlo o osobu totožnou se spisovatelem. V nakladatelství Sexto Piso vydal knihu veršovaných povídek „Smrt Chaca Moola, boha deště“, z níž jsme vybrali titulní povídku. Při překladu nebylo možné zachovat rytmus originálu.
Smrt Chaca Moola, boha deště
Zaslechl jsem hlas: vzpomeň si, jak jsi zemřel.
Byl to můj hlas, ale
Jako by promlouval k někomu jinému.
A já si vzpomněl. Vzpomněl jsem si umíraje
Na jediný den ve svém životě.
Ten den měl blíž k mému skonu než zrození.
Seděl jsem na staré lavičce u řeky Panaco.
Od ní se zvedal travnatý břeh.
Snášel se večer a já v tom šírání
Pozoroval trénink ragbyového družstva.
Nevadilo jim houstnoucí šero.
Nevadilo mi, že mě v té polotmě nevidí.
Nacvičovali běh do kopce, aby získali rychlost.
Sílu už měli, jen bylo třeba ji krotit.
Cvičilo šest skupin po čtveřicích.
Na sobě měli helmy a chrániče ramen.
Vypadali jak kosmonauti.
Tepláky měli každý své,
Takže jim nohy hrály všemi barvami.
Na povel zdolávali kopec obdivuhodnou rychlostí.
Ve své výstroji jako v plné polní.
Před vrcholem někteří řičeli dolujíce
Poslední krůpěj síly ze svých šlachovitých nohou.
Jiní málem nedoběhli a jen stěží se
Dokázali vrátit zpět pod kopec.
Dolů scházeli po schodech
Vedoucích na opačné straně svahu.
Přesto chtěli ještě. Stále znova.
Ten, který je trénoval, to po nich vyžadoval.
Pořád znova. A oni zdolávali kopec čím dál rychleji.
Soupeřili. Někteří zůstávali pozadu, ale nevzdávali to,
Byli však i tací, co dobíhali poslední.
Všiml jsem si jednoho v červených teplácích.
Snažil se, ale moc se mu nevedlo.
Jednou i upadl. Přesto se znovu vzchopil a doběhnuv
Nahoru jako poslední, vyrazil ze sebe cosi mezi
Zaúpěním a skřekem. A já v té chvíli pochopil,
Že ten to nikam nedotáhne. Že mu Bůh
Nenadělil schopnost vzlétnout vzhůru
A že se tam nikdy nedostane rychlým během.
Ten hoch v červených teplácích, horší než ostatní,
Byl můj syn. Tak to s ním taky dopadlo.
Václav Sedláček (Česko)
Sedláček se narodil v Plzni. V sedmdesátých letech studoval v Praze žurnalistiku a filmovou režii. Poté byl nějaký čas dopisovatelem z Moskvy a Berlína. Jeho filmy (Hodina štěkotu a Ztracené podrážky) se nesetkaly s příznivým ohlasem. Povídky psané pod pseudonymem Zastřelený nikdy nevydal knižně. Zveřejňoval je u jednoho ruského nakladatele v ruském překladu a upravené pro čtení na mobilním telefonu. Anonymně mu jednu knihu vydal pražský Odeon. Očití svědkové tvrdí, že si novinovými výstřižky s kritikami svých filmů vylepil koupelnu. Pro jeden pražský časopis prohlásil, že nikdy nezemře. Zemřel loni.
Nejkratší povídka o Praze
„Bylas už někdy v Praze?“
„Ne. A ty?“
„Já se tam narodil.“
„Jsem ráda, že se do ní podívám. Je to hezké město?“
„Uvidíš ho za deset minut, jen co dorazí vlak. Do té doby si o něm poslechni povídku, a sama si uděláš úsudek.“
„Ty myslíš, že bude mít vlak takové zpoždění, že máme čas na příběhy?“
Vlak přijede včas. A to, co uslyšíš, je nejkratší povídka o Praze.
Byla taková ta nanicovatá doba dne, kolem půl čtvrté odpoledne. A nebyl sníh jako teď, naopak. Kolejnice žhnuly, že by se na nich dala opéct klobása. Psal se rok 1920. Ve vzduchu byl cítit uschlý plevel a dehet. Slunce pálilo, jako by chtělo něco říct, ale na malém nádraží pražského předměstí (kde nestavěly rychlíky) bylo námětů k rozhovoru pramálo. Na lavičkách rozmístěných po obou stranách východu na peron seděli jen dva muži. Že se tu ocitli právě v této hodině, znamenalo podle všeho jediné: oba čekali na lokálku do Kladna. Seděli tu asi jako teď my dva, jenže mířili z Prahy, ne jako my do Prahy. Jeden z nich, ten menší, měl na hlavě čepici s kšiltem a druhý, s velmi dlouhým krkem, se škrtil v tvrdém bílém límečku s kravatou. První mohl být obchodník s dobytkem a druhý, soudě podle obleku s proužkovanými kalhotami, advokát nebo bankovní úředník. Oba se mlčky potili. Pak jeden z nich, ten s čepicí, vytáhl kostkovaný kapesník s odérem laciné kolínské a otřel si krk.
„Pařák,“ pronesl a sundal čepici.
„To ano,“ přitakal ten vysoký a přehodil si nohu přes nohu.
Zároveň vytáhl hodinky z vesty, kterou měl na sobě navzdory vedru. Hodinky byly rozpálené, ale šly. Zjistil, kolik ukazují, zaklapl víčko a vložil je zpátky do kapsičky. Menší muž otočil hlavu a podíval se na velké, černě orámované nádražní hodiny, které bezútěšně tikaly. Mlely svá zrnka jedno po druhém. V stojatém čase se ozýval sbor cvrčků.
„Kde nic tu nic.“
„Ano, stále nic.“
Nato menší muž vytáhl z kapsy placatku s vodou a zhluboka se napil. Ten druhý se zahleděl na sežehlé kytky v závěsných nádražních truhlících.
„Už jede, myslím,“ poznamenal.
„Zdá se.“
Zvlněnou krajinou se zdáli neslo pískání. Když vlak zastavil, ten s čepicí nastoupil do poloprázdného vagonu třetí třídy a ten vyšší, s tvrdým límečkem, do prázdného vozu druhé třídy. A tak oba odjeli do Kladna.
„A dál?“
„To je celé.“
„To má být vtip?“
„Žádný vtip. Tak to bylo. Jeden z těch dvou byl Franz Kafka (1883–1924), autor Procesu, a druhý, taky Pražák, Jaroslav Hašek (1883––1923), tvůrce dobrého vojáka Švejka.
Ze srbocharvatštiny přeložila Stanislava Sýkorová.
Román Papírové hlavy, vyjde v nakladatelství Mladá fronta.
Milorad Pavić (nar. 1929 v Bělehradě) vydal svou první knihu v roce 1952. Napsal deset románů: Chazarský slovník (česky Odeon 1990 v překladu S. Sýkorové), Krajina malovaná čajem, Vnitřní strana větru, Poslední láska v Cařihradě, Kazeta na psací potřeby, Hvězdný plášť, Sedm smrtelných hříchů, Unikát, Druhé tělo a Papírové divadlo, knihy pro děti Barevný chléb a Neviditelné zrcadlo, šest sbírek povídek a interaktivní hry, které se hrály v New Yorku, ve Francii, v Německu a Rusku. Pavić je od roku 1982 členem Srbské akademie věd a umění. Přeložil díla francouzských básníků Plejády, A. S. Puškina a G. G. Byrona. Jako profesor Univerzity v Novém Sadu a během působení na Bělehradské univerzitě napsal dějiny novější srbské literatury (baroko, klasicismus, preromantismus), soubor svých statí o současné literatuře nazval Román jako stát. Vždy usiloval o to, aby se změnil způsob čtení literárního díla, od něhož se bude odvíjet i způsob psaní. Tak vznikly jeho knihy napsané formou slovníku, křížovky, klepsydry, příručky pro hádání z tarotových karet, astrologického průvodce pro nezasvěcené, či v podobě knihy se stovkou konců anebo teď románu–antologie, jehož zlomek má čtenář právě v rukou.
–sts–