Netvor

Na zem se skácel k večeru, krátce po páté hodině.

Květnové moře svěřuje zapadající slunce horám na úzké mořské šíji a oddaně nese chvění soumraku, to mlčenlivé vzývání prchajícího světla.

Z obrysu skalnaté výspy se vznesl mořský orel. Někde tam si asi postavil hnízdo.

Když usedl do větví na vrcholek rudé sosny na útesu, aby odpočal křídlům, poznal Narimoči, který kdysi sám chodíval na lov, že je to mořský orel. Dravcovo peří téměř splývá s kmenem sosny, je ale vidět, kde sedí, kývaje skloněným krkem na hranatých ramenou, protože poslední paprsky slunce ozářily větve do červena.

Orel znovu rozepjal křídla. Ohromná, černá až zlověstná křídla. Propletl se větvemi a vyrazil vzhůru k obloze. Stoupá a ztrácí se v nezvykle průzračném vzduchu podvečerního nebe. Jistě někde v hloubi těla pocítil výstrahu hrozícího nebezpečí. Jako šíp prorazil širokou oblohu a vtělil se v jediný oslnivý bod pohybu směřujícího výš a výš.

Narimoči stál na verandě. Vypjal se na špičky, aby přehlédl okraj střechy, kde začínala obloha. V té chvíli mu vzhledem k nepřirozené pozici a pokročilé skleróze praskla céva v mozku.

Vila stojí na pahorku, který ji odděluje od venkovských lázniček Cukune, skrčených na okraji poloostrova Izu. Přímo pod ním je tunel, který zkracuje autobusovou trasu. Zadní vjezd do tunelu tvoří skalnatý útes, odkud se znovu otvírá pohled na moře. Narimoči Macudaira měl ve vile pronajaté třípokojové křídlo. Pečovala zde o něj vzorně dcera jeho druhé manželky, která již před časem odešla na věčnost.

Když se Narimoči probral z mdlobného spánku, který trval noc a den, uslyšel nejdříve naléhavý, hluboký a nesmírně monotónní zvuk. Několik minut mu trvalo, než si uvědomil, že je to bzukot včely poletující kolem vistárie, jež se pne po laťkové mřížce. Když byl úplně při vědomí, snažil se vyjasnit to zmatení otázek a obav, i situaci, v níž se ocitl, a událost, která se sběhla kdesi na pozadí jeho přervaného vědomí.

Propadal se do nezvyklého, hlubokého pocitu ochromení. Nemohl mluvit. Kromě vnitřního krvácení v levé sféře mozku, které ochromilo pravou polovinu těla, pronikl samostatný malý výron do řečového centra.

„Už přišel k sobě!“

„Asi chce něco říct.“

„To jsem já, Higaki, slyšíte mě?“

Majitel vily Higaki, pomenší tlouštík ve středních letech, přiblížil Narimočimu obličej těsně před oči. Oči starého pána se pod ledovým obkladem na čele na zlomeček vteřiny rozšířily strachem, pak zmateně zatěkaly po pokoji, zamrkaly a zavřely se. Zahlédl totiž ve tváři před sebou výraz malého kluka, který právě dostal pár pohlavků za to, že ukradl nějakou hloupost.

I Higaki vycítil jeho strach. Odvrátil se, pohlédl na Narimočiho nejmladší dceru Icuko a lehce zavrtěl hlavou.

Narimoči měl zavřené oči. V duchu kypěl hněvem. Mít strach, k vzteku. On, který v celém svém dlouhém životě nepoznal strach z člověka. Někde vedle něj se ozvalo šeptání. A šustění šatů při sedání a vstávání, suchý zvuk lehkých úderů šlapek tabi o rohože a jemné praskání rohoží.

„Už je při vědomí, ne?“ To je nejstarší syn, Nariaki. Je už v letech, ale jeho chladný, ostrý hlas zní velice mladě.

„Ale nemůže asi mluvit,“ říká Higaki. „A nemůže si o nic říct, to bude těžké ošetřování…“

„To nevadí, já se o něj budu stejně starat sama, přece ho nesvěříme ošetřovatelce,“ řekla rychle Icuko. „Nedělejte si starosti.“

„Není to lepší, že ztratil řeč?“ prohodila lhostejně starší dcera Teruko. „Icu to aspoň bude mít lehčí.“

„Cha, cha,“ zasmál se Nariaki.

Narimočim zalomcoval zuřivý vztek a chtěl se zvednout. Pohnul trochu horkou, zmrtvělou levičkou. Přikrývka se svezla na stranu a ostrá hrana ledového obkladu mu drhla obličej, jak sáček s ledem klouzal z čela na tvář. Chroptění je přivolalo všechny čtyři.

„Jen klid, jen klid,“ konejšili blahosklonně pacienta.

Zavřeštěl klakson. Do tunelu vjíždí autobus. Hukot motoru se odráží ozvěnou v zahradě a zní slabě až sem. Jak slábl v dálce, vracelo se sem jakoby zapomenuté burácení mořského příboje. Najednou prolétla Narimočimu hlavou vzpomínka na odlétajícího orla. Vzpomínka, na kterou už myslí v minulém čase… Houf mraků táhl zářivou, bělostnou oblohou a celá ta velkolepost ani nemohla být z tohoto světa.

Vikomt Narimoči Macudaira spoléhal ve svém dosavadním životě na brutální sílu svého ducha, či spíše na mocný vliv démonických sil. Alespoň si to myslel. Už od malička si liboval v krutých, zlovolných kouscích – zastřelil třeba vrbovým lukem toulavou kočku, uřízl jí hlavu a pověsil ji na starou švestku. S radostí poléval vařicí vodou vrabčátka vypadlá z hnízda. Kdoví, čím to bylo, že při téhle povaze, která neměla ani špetku lidské přitažlivosti pro jeho bližní, si dosud pohrával s ostatními lidmi, jak si zamanul. Dalo by se říct, že díky svému původu, ale vždyť i lidé mnohem urozenější než on se často šeredně spálili, když se mu dostali do rukou. Mohli bychom říct, že za to vděčí své rodové pýše, ale on sám se ke své důstojnosti často choval nesmírně lhostejně, ba skoro si ji v jistých případech sám podkopával. Vždyť například klidně přijal nabídku takového Higakiho, aby se k němu nastěhoval do vily. Pružinou Narimočiho bytí se stal prožitek neštěstí a zla způsobeného co možná nejvíce lidem. Věřil skálopevně, že v něm od narození sídlí jakási temná síla. Honosil se i tím, že mu bohové dali do vínku dar rozumět záhadám a tušit nepoznané. Poslal například někoho k čertu. A ten člověk jako z udělání zemře nebo onemocní. Pohled na lidské utrpení se mu stal nevyčerpatelným zdrojem potěšení. Když mu bylo kolem třiceti, začal horlivě konat milosrdné skutky; ne že by mu to šlo od srdce, chtěl se jen pokochat pohledem na útrapy bídy a hrůzy zhoubných epidemií. Zbožňoval pomluvy a klevety, štvaní a zákeřnosti, urážky a škodolibosti, nesmyslné klepy a skandály všeho druhu.

S nevšedním nadšením ruinoval lidi, kteří se právě došplhali na poslední stupínek své těžce vydobyté kariéry, a vnášel hoře rozkolu mezi manžele, kteří se příliš milovali. Jeho pomstychtivost neznala hranic a nic ho neuráželo víc než nezasloužené štěstí. Když v půli studia opustil Císařskou univerzitu v Kjótu, vzali ho do Správy císařské domácnosti, které se říkalo „Odkladiště druhorozené šlechty“. Jeden kolega se zamiloval do jisté dvorní dámy. Narimoči to všude patřičně rozhlásil a kolegu to stálo existenci. Zato si ale co nevidět vykopal vlastní hrob.

V té době se právě konaly námluvy jistého mladého prince s jeho sestřenicí. Shromáždila se celá rodina a princ právě před všemi slavnostně pronášel: „Jsem panic, čistý jak lilium“, když Narimoči, princův starý kumpán z mokré čtvrti, zvolal: „Ale jděte, výsosti“ a poskytl rodině podrobný výklad jejich tajných zábaviček. Nedlouho před námluvami vyfoukla totiž jeho výsost nezvykle sprostým a poťouchlým způsobem Narimočimu oblíbenou milostnici. Narimoči, který to považoval za osobní urážku, zběhal kdekterou kjótskou čajovnu, až shromáždil nezvratné důkazy o princových radovánkách, které předložil rodině své sestřenice. Námluvy skončily pomluvami.

„Svou nenávist k Vám ponesu až do hrobu,“ oznámil mu nato princ bez obalu v dopise, kterým mu dával na vědomí, že s ním přerušuje veškeré styky.

Tu zimu musel Narimoči v naléhavých záležitostech často do rodného kraje, a jednou, když byl opět na cestách, našel se v jeho stole velice neuctivý spis. Obsahoval nejen zlolajný, posměšný kuplet na adresu princovu, ale troufl si dokonce tropit šašky z chlípnosti samotného císařského veličenstva. Náhodou to bylo ke konci éry Meidži, v době, kdy byla veřejnost zrovna vzrušena aférou Šúsuie Kótokua [japonský anarchista, popraven pro velezradu v době, kdy se japonští socialisté pokusili zavraždit císaře – pozn. překladatele].

Díky té posměšné skladbičce začali Narimočiho omylem považovat za socialistu. Hodně lidí si ho spletlo schválně. Hlavně ti, kterým ležel v žaludku už delší čas za to, že potopil kolegu. Našel se dokonce člověk, který ochotně donesl pamflet princovi do domu. Princ se strašně rozzuřil. Do jeho sídla se ihned dostavil sám šéf Správy šlechtických erbů a titulů.

Poté, co se vrátil do Kjóta, uvědomil si Narimoči, že kdyby se aféra začala proslýchat na veřejnosti, uškodilo by to nejvíc princovi. Promyslel si dobře svůj protitah a vyvázl s pouhou důtkou. S prací ve správě Císařské domácnosti byl ovšem konec. Prince proklel. Úplně moderní, protestantskou kletbou, jež se obejde bez mocných zaklínadel a kouzelných fortelů, kletbou, kterou je dobré si v mysli pořád recitovat a nikdy na ni nezapomínat.

Roku třetího éry Taišó, 1914, zesnul princ na náhlou chorobu. Narimoči se rozptyloval sbíráním různých druhů pornografických fotografií. Hlavně po první světové válce se dovážely spousty negativů seriálu „Sto pozic z boudoiru“ německé výroby. V té době se také sám naučil fotografovat. Od fotografa pochytil všelijaké triky kopírovací techniky. Fotomontáží dosazoval na pornografické snímky hlavy mužů, kteří mu nebyli po chuti, a i když tyto pochybné výtvory nikomu neukazoval, přece se jimi královsky bavil.

Protože prezident jedné banky, který byl zároveň správcem majetku jejich vikomtského domu, odmítal vydat Narimočimu peníze, tomu nezbylo, než aby jeho holou hlavu složil na snímku do klína německé krasavici přímo na žírné brázdy jejího břicha. Postiženému se samozřejmě ani nesnilo, co se s jeho portrétem děje.

„Tomu se teď musí zdát samé nádherné sny a ani neví proč – to tak nemohu nechat,“ říkal si Narimoči a zašel hned ráno zcela bez důvodu prezidenta navštívit.

„Vám se ale včera v noci musely zdát překrásné sny…“

„Co, prosím?“

„No, představuju si, jaké jste asi měl krásné sny…“

„Podívejte, vikomte. Já nemám čas na legraci. Běžte si střílet z někoho jiného.“

Loňského roku zdědil Narimoči šlechtický titul, protože starý pan vikomt se odebral na onen svět. Za to, že jeho dům ani v nejmenším nesdílel osud tolika vznešených rodů, které přivedl na buben krach patnácti bank, vděčil ale jedině prezidentovi a jeho bance. Přesto, když se vdávala bankéřova nejmilejší dcera, předstíral Narimoči nemoc a svatebního obřadu se nezúčastnil. Jeho mlhavé sny se často zastavovaly u práva první noci, které by mohl vůči této krásné dívce uplatnit, a byl uražený, že se s ním ani slůvkem neporadili a dohodli svatbu bez něho. Hned po svatbě začal mladou paní vytříbeně svádět, a když nakonec podlehla, oznámil to sám pyšně manželovi. Paní zůstavila dvě děti a oběsila se. Manžel se k druhému sňatku už neodhodlal.

Jednou, když byl v nejlepších letech, se Narimoči setkal se zajímavým, sobě rovným protivníkem. Byla to gejša Ofuku z vykřičené čtvrti Gion. Rozvedla se s jakýmsi zazobaným ósackým kupcem, za kterého byla provdána, a pak nastoupila jako novicka v nevěstinci. O příčinách rozvodu kolovaly všelijaké zvěsti. Ofuku prý ze srdce nenáviděla děcko mužovy první manželky. Nebyla ale z těch, které nosí srdce na dlani, a vypadala ve všem všudy jako hodná a krásná ženuška. Ba i tchyně ji milovala. Chlapečkovi z prvního manželství bylo osm let. Macecha Ofuku často za mrazivých nocí stahovala ze sirotečka přikrývku doufajíc, že se nachladí, nebo ho přecpávala přes moc sladkostmi a dobrotami, až mu bylo nanic, a těšila se, že když to půjde dobře, může dojít i k nějaké menší otravě. Chlapec ale byl zdravý jako řípa a tahle vlažná muka nevedla ke kladným výsledkům.

Jednou večer si Ofuku vzala sirotka s sebou do koupele. Už z lázně poručila sloužícímu, který zvenčí přikládal pod kotlem, aby ho pořádně roztopil. Najednou do dveří nakoukla služka, která chtěla vyřídit, že má paní telefon. Vidí nahou Ofuku sedět na vaně s pevně zavřeným poklopem Po chlapci ani vidu. Podařilo se ho zachránit chvilinku před udušením ve žhavé páře. Ofuku ho nejdříve posadila samotného do vařicí vody a pak mu jakoby žertem přiklopila na hlavu masivní poklop z cedrového dřeva.

Služka to hlásila pánovi a Ofuku si prý balila raneček.

Když ji ale vydržoval Narimoči, ani ji nenapadlo namlouvat si, kdo tu vlastně bude udávat tón. Ztichla a rodila děti. Nariakiho a Teruko. Asi měsíc po porodu svěřil Narimoči děti do péče první manželky. Doufal, že zabije dvě mouchy jednou ranou a obě ženy budou tímhle krokem jaksepatří trpět. Matku bude trápit, že ji oloupil o děti, a neplodnou ženu odsoudí k mukám žárlivosti. Když byla jeho paní poprvé v jiném stavu, rozzuřil se Narimoči kvůli něčemu a nakopl ji zepředu přímo do břicha; začala strašně krvácet, potratila a zůstala neplodnou. Zemřela nakonec na souchotiny…

Den se zvolna vlekl ke konci. U samých uší mu zčistajasna zazněl dětský smích.

Pak zaslechl přidušený hovor. Jak dlouho ale vydrží děti být zticha? Nový výbuch smíchu. Narimoči pootevřel oči.

Svěžest květnového času září zahradou i oblohou nad mořem. Do široka se bělají oblaka, jak rozptýlený světelný prach. Táhnou se z dálky volného moře k samé lomenici střechy.

„Dědečku, už jste vzhůru? Odpusťte, že tu náš kluk pořád otravuje,“ ozval se kdosi zvučným, mladistvým hlasem.

Vnuka zesnulého bankéře, Hisaa, by ani ve snu nenapadlo, že Narimočiho lehkomyslnost dohnala jeho matku k sebevraždě. Děd ho už odmalička vodil často na návštěvu k Narimočimu a z tohoto srdnatého chlapce vyrostl asi pětatřicetiletý šťastný mladý muž, který nebyl s to uvěřit v lidské zlo. Dětství ho zřejmě nijak nepoznamenalo.

Narimoči ještě více natočil hlavu, aby viděl do zahrady. Hisao se svalil do židle na verandě a volal na manželku, která se zahleděla na moře. Na sobě má křiklavý, kostkovaný oblek a pod ním široká ramena – hrával na univerzitě ve vybraném mužstvu kopanou. Sňal z ramene fotoaparát a ukázal ho Narimočimu. Výrobek nějaké neznámé nové americké firmy. Kdyby jen trochu vládl ústy, mohl by Hisaovi, nadšenému bůhvíproč tím americkým krámem, pořádně vynadat. Je to marné. Svraštil alespoň brvy a hrozivě zkřivil ústa. Ale Hisao už dávno volá na manželku a nedbá škaredé staré tváře zarostlé nečistým strništěm…

I dnes poletují včely kolem květinové mřížky. Mají zřejmě nablízku hnízdo, jež není vidět. Narimoči trochu nadzdvihl hlavu a rozhlédl se – tu uviděl pruh moře, který mu přeťal zorné pole. Na moři se vznášel lilkový stín ostrovů. Vtom se objevila mladá paní, která drží za ruku dítě. Vede je asi na procházku k útesu. Dítě se vzteká a povykuje a vůbec si nevšímá nemocného. Narimoči se na ni díval, jak se k němu s lehkým úsměvem na rtech blíží přes trávník. Má na sobě vycházkový kostým a Narimočiho bystrozrak zřetelně rozeznává její blýskavé, houpající se náušnice. Třpytí se jako malé, tančící rudé plamínky – kruhy jsou zřejmě ze zlata, na nich visí achátové butony. Starý šlechtic pocítil nevýslovnou, bodavou žárlivost. Chtěl by na ni promluvit. Ani v tomhle věku mu nechyběla bohatá zásoba slov, která dokážou lámat ženská srdce a zraňovat mužská. Ale ze rtů se mu vydral jen bezsmyslný chrapot. Ústa vykrajují tvar slov, která chtějí vyslovit, do prázdného vzduchu… A utvořená slova se vzápětí rozplývají a mizí jako mlžný opar… Zkusil vstát. Ale jeho nehybné tělo, které celý život bilo bezdůvodně lidi hlava nehlava, teď leží pohřbené v loži jak těžký kámen ze skalky.

Kam jenom šla ta Icuko? Ani Hisao s Mucuko si žádné starosti nepřipouštějí, nechovají se jako lidi, kteří si přišli odbýt povinnou návštěvu u nemocného. Vlastně s ním spíš než jako s nemocným jednají jako s nějakým hluchoněmým senilou. Mluví a mluví a nečekají na odpověď. Hisao říká, že jedou na víkend, a tak se jim hodilo se tu po cestě zastavit. Jeho žena Mucuko sedí na verandě a občas zavadí o Narimočiho útrpným nebo provinilým pohledem.

„Mockrát vám děkuji, že jste mi to tu pohlídali,“ ozvala se Icuko, která se z nákupu vrátila rovnou do zahrady, na ruce nákupní tašku.

„Už se probudil? Takhle podle obličeje by člověk ani neřekl, že je nemocný, viďte?“

„Už jsem toho dědečkovi navyprávěl, jenom škoda, že nemůže odpovídat…“

„Ani nevím, jak vám poděkovat… Mohla bych vás pozvat na čaj? Račte prosím do vedlejšího pokoje…“

Když odvedla manželský pár s dítětem, vrátila se Icuko do pokoje, položila otci ruku na čelo a zeptala se: „Jak je vám, tatínku?“

Narimoči kývl hlavou. Cožpak to, že nemůže mluvit, mohlo všechno tahle změnit? Viděl dceřiny nenapudrované zrůžovělé tváře, jaké mívají kjótské mnišky, lehké chmýří kolem svěžích rtů a úzké, podlouhlé oči. On, vikomt Narimoči, který se tak často do tváře prostých děvčat nedíval, a když už, nikdy na ně nezíral z téhle blízkosti, nikdy netušil, že by z té tváře mohla dýchat taková vůně mládí.

Do města na nákup bylo dost daleko a Icuko se chůzí v slunečním žáru lehce zpotila. Tváře měla rozpálené, oči zarudlé a z jejího zrychleného dechu vanula vůně květnového mořského větru, vůně trávy a horký pach, který stoupá z kůry ovocných stromů, když se do nich po dešti opře slunce. Chvílemi zahlédl kmitnutí pružné broskvové dužiny jazyka, který se vrtí jako nějaké lstivé zvířátko ve vlhkém mžení slin. Mládí, které dosud nepatřilo žádnému majiteli, předvádělo tvář Icuko opravdu zkormoucenému divákovi. V jejích očích nebyl ani stín bázně. To vzalo Narimočimu poslední naději. Ani útrpnost – dělá to všechno prostě a laskavě. I když až dosud pečovala u otce o celou domácnost, i když se zatím nevdala, určitě nemá v úmyslu se obětovat. Dělá to z lásky. Cítil to i z jejího něžného: „Jak je vám, tatínku?“ Nesnesitelný objev. Zavřel oči na znamení, aby šla za hosty.

„Snažte se vydržet v klidu, každý pohyb by vám mohl uškodit…“ Takhle důvěrně s ním Icuko před záchvatem nikdy nemluvila. Když trochu pootevřel oči, viděl její pevné bosé nohy, jak spěchají chodbou do přijímacího pokoje. Chodila vždycky na nákup docela prostě, v sukni a naboso a pod lehkým opálením se jí na pěkných nohou rýsovaly žíly, jako nakreslené modrou křídou. Její nohy šlapaly po odrazu bílých skleněných dveří, který se zrcadlil v nablýskané podlaze chodby, a s jistotou mířily do přijímacího pokoje.

Zřejmě jen matka téhle dcery, má druhá žena, neumřela mým přičiněním. Neuvědomuju si, že bych se proti její mámě kdy provinil. Je to zvláštní, vždyť jsem zabil přinejmenším patnáct ženských. Když jsem jednu z nich vyhodil, brečela přes hodinu na zahradě, přestože lilo jako z konve. Mohl jsem ji zatáhnout dovnitř, ale vadilo mi, že by mi promokl oblek, který jsem si nechal ušít. Nudil jsem se, a tak jsem si mezitím pozorně pročítal nějaké anglické noviny. Přečíst tolik stránek trvá pěknou dobu. Pořád mi v paměti podivně straší velká reklama společnosti Mikimoto, která v nich byla otištěná. Žena pak během tří dnů bez jakékoli pomoci zemřela na akutní zápal plic. Jako pohřební dar jsem pozůstalým věnoval pět jenů. Bulvární listy vydaly skandální odhalení, v němž ze mě udělaly vyvrhele. Dal jsem si tu práci, že jsem pozval novináře z plátku a na Šinbaši jsem pro ně uspořádal opulentní hostinu. Poté vyšlo dementi článku, kde o mně psali jako o ‚charakterním muži‘! Já a charakterní muž? Jasně, charakterní muž!

Chtěl se zasmát, ale pokus o úsměv byl stejně marný jako snaha nafouknout děravý balónek. Jeho ztuhlá ústa se jen zašklebila. Zdálo se mu, že má ještě pořád na čele sáček s ledem, chtěl si na něj sáhnout, ale sáček už tam nebyl. Vodní polštářek mu pevně podpíral hlavu.

V té chvíli ucítil, že mu tvář zahalil stín. S jednou rukou na šódži tam stál čtyř- nebo pětiletý chlapec a shlížel na Narimočiho. Bylo to Hisaovo dítě, jež před chvílí zahlédl.

Narimočiho zachvátil bezdůvodný pocit strachu.

Dítě si jednou rukou vytahovalo krátké kalhoty a škrábalo si svědící místo na stehně. Zíralo na Narimočiho a nepatrně se usmívalo, potom se jako kočka otřelo o hranu šódži. Pak sebralo odvahu a ještě se o pár kroků přiblížilo k lůžku nemocného.

Narimočimu jdou děti na nervy. Nešlo mu do hlavy, proč se po celém světě projevuje láska bytostem, jako jsou děti. Když byl Hisao dítě, Narimoči se k němu choval laskavě pouze proto, že se cítil provinile.

Dítě došlo až k lůžku, posadilo se na paty a nespouštělo oči z tváře starého pána. Jeho výraz nevyjadřoval strach, nebylo v něm nic než zvědavost. Narimoči uznával zvědavost namířenou vůči sobě pouze za předpokladu, že byla spojena se závistí. Ale nezdálo se, že by mu čtyřletý chlapeček něco záviděl. Dítě s trochu pootevřenými ústy upřeně pozorovalo starce a doprovázelo to dlouhými povzdechy. To dítě nějak často vzdychá. Pak natáhlo ruku, dotklo se starcovy hlavy a přehnaně vážně se zeptalo:

„Tobě je hrozně špatně?“

Narimoči zoufale potřásl hlavou a propichoval dítě nenávistným pohledem. Ale nebojácné děcko na to nedbalo, široce se usmívalo a oči mu zářily. V obou koutcích úst mělo vybledlou žluť zaschlých vaječných žloutků.

Dítě skočilo jako panter na futon a pověsilo se nemocnému na krk. Pak se smíchem uchopilo povislou kůži na jeho tvářích a vší silou ji napínalo na obě strany. Pak ho škubalo za vousy, tahalo doleva i doprava jeho bílé vlasy, zakrákalo ho za uši a hrálo si s jeho ušními boltci. Narimoči po něm chtěl chňapnout rukou, kterou ještě dokázal používat, ale neměl v zesláblé paži pod přikrývkou dost sil, aby se zbavil váhy čtyřletého dítěte. Baculaté dětské prstíky se mezitím bořily do starcova vrásčitého krku. Narimočiho tvář v mžiku zrudla.

Zavraždí mě! Zavraždí mě!

Konečně vymanil svou paži zpod přikrývky a pokusil se dětskou ručku uchopit. Dítě hbitě před jeho rukou uhnulo, uteklo na protější stranu pokoje a bez ustání se smálo. V tom okamžiku si Narimoči vzpomněl, že má vedle polštáře zvonek, zašmátral po něm, a pak kovovým zvonkem jako o překot třásl.

Icuko a Hisao s manželkou, kteří okamžitě přiběhli, se té podívané začali nepokrytě smát. Když viděl, jak se dospělí smějí, smál se chlapec ještě více. Žádný z nich neprojevil pochopení pro Narimočiho záchvat paniky. Ani sžíravý hněv ve starcových očích, ani naléhavý výraz žadonící o záchranu nedokázaly nijak překonat směšnou stařeckou ošklivost uslintaných úst. Icuko poklekla a otřela Narimočimu sliny ručníkem. Pak mu bez špetky vzrušení otřela z čela pot.

„Dědečku, ten chlapec vám jen chtěl dát najevo, jak vás má rád. Když vás před chvílí slyšel chrápat, tak se přece taky smál. Nebuďte dětina – přece se nebudete zlobit, že se dítě směje.“

„Poslyš, Icuko, nevadí ti, když si vyfotíme, jak si náš malej s dědou hezky rozumí?“ zeptala se Mucuko.

„Ano, to je výborný nápad. Zatím je ještě dost světla, tak by to hezky vyšlo. Icuko, souhlasíš?“ přidal se Hisao, který očekával, že Icuko bude proti, ta však bez zaváhání souhlasila.

„Tatínku, to bude pěkné, ne? Nikdy jsem neslyšela, že by se někomu přitížilo proto, že ho vyfotili.“

Narimoči kroutil naléhavě hlavou, a Icuko pochopila, co tím sděluje, ale Hisao, který tomu nevěnoval pozornost, už připravoval scénu. Dítě usadil vedle polštáře. Narimoči odtahoval z polštáře hlavu, aby ho nemohl vyfotografovat. Závěrka objektivu cvakla a zachytila ústa, která připomínala šelmu lapající po dechu.

Narimoči vzápětí upadl do mdlob a jeho vědomí se během následujících dvou dnů potulovalo kdesi v mlhách. Lékař nepředpokládal, že mu praskla další céva, měl spíše podezření, že se jeho neurologické onemocnění zkomplikovalo.

Narimoči měl řadu vidin. Mořský orel roztáhl křídla a chystal se vzlétnout, ale neletěl. Vydával jen smutný nářek a usilovně se ploužil po zahradě zalité měsíčním světlem. V té chvíli se kolem orla vyrojilo nesčetné množství mravenců, kteří se jako černý proud nahrnuli do jeho vnitřností a požírali ho zaživa… Jindy Narimoči viděl, jak sem do zátoky pluje za měsíční noci po mořské hladině obrovská, jak uhel černá nákladní loď, plná mužů a žen, k nimž se kdysi krutě zachoval. Loď spustila kotvu na úpatí útesu. Pasažéři, kteří nesli tašky, jeden za druhým stoupali na útes. Měli dlouhé nehty a hbitě vystupovali z jednoho skalního výběžku na druhý, aniž by upustili tašky. Na vrcholu útesu se seřadilo množství tváří a upřeně pozorovalo pokoj nemocného Narimočiho…

Většinou míval takovéhle obyčejné vidiny. Narimočimu v podstatě chyběly poetické vlohy. Když na něho ale tyto banální vidiny zaútočily, vyvolávaly v něm blouznivé záchvaty skutečně nefalšované hrůzy.

Po čtyřech či pěti dnech se vrátil do stavu, v němž byl před ztrátou vědomí; nemluvil a polovinu těla měl ochrnutou, ale dostal znovu ohromnou chuť k jídlu.

Došlo k tomu jednoho rána na začátku druhé poloviny května.

To jitro bylo nádherné. Moře bylo klidné a obloha jasná bez jediného mráčku. Na moře vyplulo mnoho rybářských člunů a Narimoči i ze svého pokoje viděl spoustu jejich roztroušených bílých plachet, jež míjely jedna druhou a plynuly vzduchem, jako by se navzájem přitahovaly. Ve větvích borovice hustokvěté cvrlikal houf ptáků a magnolie byla celá zahalena velkými květy, které dělaly dojem nevkusných umělých květin. Včely poletovaly nějak činoroději a také klaksony automobilů zněly častěji než obvykle. Z tunelu vyjíždělo mnoho osobních automobilů a džípů, které mířily do lázeňské oblasti. Z toho poznal, že je neděle. Od okamžiku, kdy ztratil vědomí, uběhl právě týden.

Už od předchozího večera pobývali ve vile také Higaki, Nariaki a Teruko a dokonce přijel i Hisao, který cítil určitou odpovědnost. Icuko rozestřela otci pod bradu ručník a krmila ho mlékem, které mu podávala na stříbrné lžíci. Mléko se každou chvilku rozlilo, steklo mu po bradě a zmáčelo ručník. Icuko byla v tak povznesené náladě, že pozapomněla na svou jemnost a nešetrně narazila lžící do jeho citlivých dásní, jež nechránily falešné zuby. Narimoči jí to oplatil tím, že vyplivl všechno mléko, které měl v ústech.

Nebyl zde vůbec nikdo, kdo by chápal jeho rozhněvanou a uvězněnou duši. Všichni se smáli Higakiho drsným vtipům, dokonce i Icuko jeho žerty zaujaly tak, že se jí občas zastavila ruka se lžící.

„Věř mi, že ti nikdy nezapomeneme, jak ses obětavě staral o bezmocného tatínka. Vážně, dokonce se staráš i o Icuko… Higaki, myslím, že jsi fakt třída! To by obyčejný člověk nedokázal!“

Teruko, která si uvědomovala, že se jí pochlebování vyplatí, začala používat podobné průhledné lichotky. Ovšem, jako blízká příbuzná, která ani v nejmenším nepřispěje ze své kapsy, zakrývá svůj nezájem tím, že prohlašuje fráze jako „Myslím, že jsi fakt třída!“ nebo „To by obyčejný člověk nedokázal!“.

Teruko, která byla vychovávaná jako princezna a chovala se bezostyšně, se posmívala staršímu bratrovi Nariakimu, že neví nic o životě, ačkoliv si ve skutečnosti neměli co vyčítat.

„Higaki, přiděláváme ti spoustu starostí, viď? Ani ti nemůžeme být dost vděční.“

Nariaki mluvil se svou typickou nadutostí. Chtěl se kdysi stát skladatelem, ale kvůli své vrozené lenosti ničeho nedosáhl, a tak choval ve zřícenině otcova sídla angorské králíky a žil z jejich prodeje; to, že si člověk jako on dovolil mluvit takhle ledabyle s prezidentem makléřské firmy, působilo nepříjemným dojmem.

„Ta vaše vděčnost mne zahanbuje. Nechte toho. Vždyť to dělám z přátelského citu. Jsem vlastně velký obdivovatel vašeho tatínka. Pro bývalého pána jsem hotov udělat cokoliv. A neuvádějte mne do rozpaků tvrzením, že to zní staromódně. Je to prostě jen tím, že mám vašeho tatínka moc rád.“

„Prosím tě, co na něm máš rád?“

„Jak se říká, každému podle jeho chuti, ale váš tatínek má nejspíš povahu palčivou jako česnek, ne?“

„Ale česnek je přece také účinný hormonální lék.“

Icuko mlčela. Mlčení bylo známkou kritiky; sama se již k otci chovala jako k milované panence, která musí být pečlivě ošetřována. Když však poslouchala, co ostatní říkají, uvědomovala si, že i otci zůstaly uši, které slyší, a oči, které vidí. Měla pocit, jako by se otcovy uši a oči nacházely kdesi na jiném místě než jeho tělo. Zdálo se jí, že se nejspíš jeho uši a oči mlčky upírají z onoho světa ke světu tomuto. Ale i kdyby se v onom světě něco doslechl, nemusel se za to nijak stydět ve světě vezdejším. Jen před těmito ušima a očima se zřejmě člověk dokáže chovat zcela bez zábran.

„Snědl všechno?“

„Ne, najednou přestal polykat.“

„Tak já ho zkusím krmit.“

Higaki nedbal na to, že si pomačká kalhoty, sedl si úhledně na paty a vzal do ruky lžíci na mléko.

Narimoči znovu pocítil onu neurčitou úzkost. Ale úzkost teď patřila k jeho životu. Jeho vyznáním se už stal strach z lidí.

Higakiho oči a oči starého aristokrata, napůl zalepené ospalky, se setkaly. Higakiho malé oči, baculatá brada a nos jako knoflík – to vše se Narimočimu zdálo směšné. Vlastně to, že se stal závislý právě na Higakim, v něm vyvolávalo ještě větší veselí. Podbradek pod Higakiho ústy s křivými zuby přetékal dobrou vůlí, a jak starému pánovi nabízel lžíci s mlékem, měl tvář nabubřelou samou ochotou, jen a jen krknout. Bylo velmi nepříjemné vybavit si znovu bystrý výraz mládence, kterému dal Narimoči kdysi facku.

Stalo se to před pětadvaceti lety. Syn muže, jenž v té době dělal správce, ukradl zapalovač, který Narimoči nechal ležet u besídky v zahradě za domem. Vlastně ho ani neukradl, spíše si ho jen zvědavě prohlížel, a Narimoči, který se v té chvíli vrátil, chlapce chytil a vrazil mu facku. Byl to drobný chlapec, ale velice bystrý. Narimoči si uvědomoval, jak je chytrý, ale nelíbila se mu jeho ošklivá tvář. Narimoči se choval nemilosrdně i vůči krásným lidem, ovšem v takové krutosti byla příměs lásky. Vůči ošklivým lidem však neprojevoval ani náznak slitování.

Staromódní otec se kvůli tomuto incidentu Higakiho zřekl, a ten pak pobýval jako učedník u jistého burzovního makléře. Získal důvěru svého pána a vydobyl si svou cestu vzhůru. Po válce dostal povolení vytvořit si vlastní společnost a stal se prezidentem vlastní makléřské firmy. Koupil si tuto vilu, a místo aby najal někoho, kdo by se o ni v době jeho nepřítomnosti staral, pozval svého někdejšího pána a jeho dceru, kteří ve válečné vřavě ztratili svůj dům, aby se stali jeho hosty.

Higaki naplnil lžíci mlékem až po okraj. Potom stiskl spodkem lžíce Narimočiho dolní ret. Nariaki a ostatní se s očekáváním naklonili blíže a povzbuzovali ho.

„Tatínku, vypijte to!“ pronesl chladným rozkazovačným tónem Nariaki. Přes úsečnou mluvu je to ale člověk překvapivě jemné povahy.

„To snad můžete spolknout, ne? Je to přece dobré!“ kárala ho přísně Teruko.

„Do toho, Higaki, do toho!“ povzbuzoval bezelstný Hisao.

Narimoči tušil, že vše se rozhodne podle toho, jak se v tomto okamžiku zachová. Předtucha tohoto druhu nemůže být nikdy mylná. Ve skutečném životě jsou někdy významné situace, které navenek vypadají bezvýznamně. Kdybychom použili poněkud nadneseného přirovnání, mohli bychom je srovnat s atentátníkem, který se v nenápadném oblečení vmísil do davu.

Je zábavné paličatě svírat ústa a odmítat jídlo. A také je zábavné odvrátit hlavu a rozlít mléko. A konečně, zábavné je i odstrčit rty prudce lžíci a vidět, jak je Higakiho nos od mléka mokrý jako psí čumák.

Narimoči vrhl letmý pohled na Icuko. Ta se skláněla nad otcovou péřovou přikrývkou, v prstech držela bílé pírko, které vyčnívalo z hedvábného povlaku přikrývky, a pohrávala si s ním. Zdálo se, že se vůbec nestará o to, jak se chová Narimoči. Ale pokud by se na ni někdo pozorně zadíval, pochopil by, že po čemsi touží. Nikdo si jí však nevšímal.

Když to Narimoči viděl, nabyl pocitu, jako by se sám bezděčně čemusi oddával. Poslušně otevřel ústa. Mléko hladce proklouzlo napůl zdřevěnělými rty.

„No, tak už to polyká.“

„Jaký to je? Dobrý, viďte?“ řekl Higaki. Narimoči od něho jako ve snu přijímal další lžíce.

Teruko, kterou už nudilo jen přihlížet, si od Icuko půjčila zrcátko, a pak se zvedla, aby se nalíčila. Zrcátko chvíli odráželo paprsky ranního květnového slunce, které se na okamžik rozběhly do všech stran po pokoji.

Icuko řekla: „Tatínku, když se budete chovat takhle rozumně, budete co nevidět v pořádku!“

„Přesně tak, přesně tak,“ dodal Higaki.

Po chvíli vstali Higaki s Hisaem a odešli na procházku, Icuko šla připravit oběd.

Zdá se, že Narimoči se poprvé v životě nechal unášet příjemným pocitem vnitřního míru. Cítil, že obloha je krásná a moře je krásné. Švitoření ptáků a dokonce i bzučení včel zněly něžně. Přestože si byl vědom, že má polovinu těla ochrnutou, měl pocit, jako by nalezl jakousi osvěžující harmonii.

Teruko neměla k dispozici toaletní stolek, a tak si postavila zrcátko na okenní rám a vestoje si upravovala tvář. Když dokončila svůj make-up, vzala opět do ruky zrcátko a odrážela jím po pokoji světlo jako blesky. Starší bratr Nariaki, který ležel na pohovce a četl ranní noviny, ji okřikl:

„Přestaň, vyrušuješ mě!“

„Ale já jsem od rána tak naštvaná, že nevím, co mám dělat. Icuko si asi myslí, že jsme děti, a podle toho s námi zachází. Nás nechává spát v tomhle malém pokoji, a ona sama odchází s Higakim na noc do hlavního pokoje.“

„S tím můžeme těžko něco dělat, když to byl od začátku Higakiho záměr.“

„Teda já jsem takovým chováním naprosto znechucená!“

„Když jsem sem přijel a viděl, jak se Icuko změnila, tak jsem si říkal, a jé je. Higaki se prostě chopil vhodné příležitosti.“

Nariaki okázale zívl.

Když to Narimoči slyšel, jeho chvilkový pocit klidu se zcela rozplynul.

To snad ne, Higaki… Pro všechno na světě, proč právě Higaki!

Vybavil se mu ten zvláštní vážný výraz, který měla Icuko, když si předtím pohrávala s bílým pírkem z přikrývky. Právě to byla láska. Takže to jeho, Narimočiho, přimělo, aby přijal od té nicky Higakiho lžíci. Bylo by lepší, kdyby to byl jed. Ale i kdyby to byl třeba jed, nemůže dělat nic jiného, než čekat, co mu dají.

Narimočiho oči plály vztekem. Schopnost předvídat a rozumět záhadám se mu vytrácela před očima. Zřejmě už nezabere ani prokletí. Kdo se pokusí pochopit jeho uvězněné tělo a jeho zajatého ducha? Vždyť jim nerozuměl ani on sám. Modlil se, aby zemřel. Beztak ale neměl pochybnosti, že nezávisle na jeho prosbách se k němu tak jako tak smrt jednoho rána snese jako drobná bankovka hozená žebrákovi.

Narimoči Macudaira neznal výčitky svědomí. Pokud by se bývala rozbujela bolest, kterou lidem celý život působil, pokud by se z této bolesti zrodily zástupy synů bolesti, vnuků bolesti a dalších potomků bolesti, Narimoči by možná pocítil silnou touhu se kát. Semínka bolesti, která zasel, sice rostla, nebyla však ničím jiným, než zvrácenou láskou, falešnou lidumilností a vlažnou kritikou. Nedostalo se mu žádné odvety. Vůbec žádné! Nedočkal se ani stejné neústupné rozhodnosti, s níž se on těšil z bolesti a ran jiných lidí. Ani jediný člověk se mu nemstil. Jediné, čeho se mu dostalo, byla ta trocha mléka, kterou mu lila do úst drobná a pěstěná, ale odpudivá ruka úspěšného zbohatlíka; to byla jediná odplata za jeho celý život.

Narimoči tolik toužil po tom, aby mohl mluvit, teď v něm ale jeho ohromná zloba vyvolávala pocit, že když se vzdá přání mluvit, dostane se mu zvláštního druhu vysvobození. Stařec, který byl pohřbený ve starobě, nemoci a pachu výměšků, žil ve své nedobytné noře a tajně snil o životě, jehož smyslem bude rafinovaná pomsta. V duchu si říkal: Nehodlám Icuko svěřit takovému sprostému praseti, přinejmenším ona se ode mě nesmí odpoutat, kvůli mně musí být opravdu nešťastná.

Higakiho jednání bylo den ze dne otevřenější.

Když se jednou Narimoči probíral z dřímoty, zaslechl hlas Icuko, která říkala: „Nech toho, tady ne, prosím tě, nech toho!“ Ti dva se stali troufalejšími, vznášeli se v sedmém nebi a často zapomínali na Narimočiho existenci. Jednou neměli čas věnovat pozornost tomu, že vikomt zvoní na zvonek, a tak se mu stala jistá trapná nepříjemnost, které si víc než dvě hodiny nevšimli.

Jednoho večera došlo k výpadku energie. Icuko přinesla svícen a postavila ho u Narimočiho polštáře.

Když odložila stojan s hořící svíčkou, vstala a odcházela do hlavního pokoje. Narimoči využil této příležitosti a nastavil jí levou nohu, o kterou zakopla a upadla.

Icuko si myslela, že to je žert, a tak vykřikla: „Nechte těch hloupostí! Tak přece nechte těch hloupostí! Zhorší se vám nemoc!“

Narimoči sevřel obě nohy ležící dcery mezi svou levou nohu, kterou svobodně vládl, a pravou nohu, kterou neovládal. Pak uchopil levou rukou svícen a ramenem surově stiskl dceřina ňadra.

Levou ruku měl zručnou, a tak mu záměr vyšel dokonale. Plamenem svíčky sežehl Icučinu tvář. Bránila se s takovou vervou, že plameny zachvátily i část jejích vlasů. Oheň se šířil, jako by jí chtěl důkladně a pečlivě obkroužit hlavu. Ve vlasech se však plameny vážněji nerozhořely.

A tak poslední pleticha Narimočiho Macudairy selhala. Neobyčejně šlechetný Higaki se brzy statečně oženil se ženou s ošklivě zjizvenou tváři. Týden po jejich svatbě Narimoči náhle skonal po dalším záchvatu mozkové mrtvice.

Z japonského originálu přeložili Antonín Líman a Dita Nymburská.

„Estetika zla“ Jukio Mišimy

Setkal jsem se s Jukio Mišimou asi dva roky před jeho rituální sebevraždou a mluvili jsme, mezi jiným, i o jeho povídce Netvor. Když jsem mu řekl, že se mi její provokativnost velice zamlouvá a že jsem jí už část přeložil, Mišima se usmál a řekl: „V té jsem si vzal na mušku jednoho strýce.“ Po příjezdu do Kanady jsem tento neúplný překlad založil kamsi do zásuvky, protože povídka tak bizarní jako tato by stejně nebyla mohla v tehdejším Československu vyjít. Na konečné verzi se pak po pětačtyřiceti letech z poloviny podílela kolegyně Dita Nymburská.

Mišima obdivoval markýze de Sade, Georgese Bataille a Antonina Artauda a spolu s nimi věřil, že „estetika zla“ nepodporuje nutně skutečné zlo v normálním životě. Mišima byl pravděpodobně nejvzdělanější a nejsečtělejší moderní autor v Japonsku a zcela jistě znal Dostojevského dilema ze Zločinu a trestu – zlý čin může sloužit jako akt sebepoznání, jako posunutí či rozbití konvenčních etických hranic. Neuvědoměle konvenční dobro nemá velký morální význam a největší naději na spasení, jak praví Peguy, má obrácený hříšník, protože si rozdíl mezi dobrem a zlem jasně uvědomil. Jelikož Mišima dopsal Netvora v roce 1949, kritici obvykle připisují krutost této povídky rozpadu lidských hodnot ve druhé světové válce a cynickým pocitům marnosti, které zničující totální válka po sobě zanechala. Zatímco Dostojevského hrdina se bouří proti Bohu, Mišimova vzpoura je spíše namířena proti konvencím japonské společnosti, zřejmě nejkonformnější společnosti na světě. Jeho povídka není dokonalá, ale mějme na paměti, že ji psal teprve čtyřiadvacetiletý autor.

Mišima byl jednoznačný homosexuál, který navenek hrál roli dokonalého manžela a otce rodiny, ačkoli mu tato role musela být z duše protivná. Řekl bych, že značná dávka tohoto instinktivního odporu ke spořádanému rodinnému životu a měšťácké morálce jako takové je hnací silou této zajímavé, byť rozporné povídky. Mohli bychom se ptát, proč si blízcí příbuzní nechají od Narimočiho líbit všechna jeho zvěrstva, ale i tady Mišima přesně vystihuje přežívající konvence rodiny z vyšších kruhů: otec je vrcholná autorita a je třeba mu projevovat úctu, ať je jakýkoliv.

Mišimova matka, která ho znala ze všech lidí nejlépe, vyslovila po jeho rituálním seppuku zdánlivě děsivou větu: „Doufám, že konečně zažil ten intenzivní okamžik štěstí, po kterém celý život toužil.“ Paradoxem Mišimova života je, že štěstí se rovná kráse, a krása je nerozlučně spojena se smrtí; je-li to krása vrcholná, nemůže být svou samou podstatou z tohoto světa. Dokonalá krása připomíná citlivému člověku příliš bolestně jeho vlastní nedokonalost, a proto ji musí zničit, tak jako Mišimův koktavý mnich pálí Chrám zlatého pavilonu v slavném románu stejného jména. Krása, po které touží měšťák, to je pro Mišimu tisíckrát přelitý odvar.

Antonín Líman