Nové album severočeského dua nazvané iii nepřináší překvapení ani zklamání – je jen dalším potvrzením neotřesitelné pozice skupiny v rámci české hudební scény, byť se pohybuje na jejím nejzazším okraji.
Napalmed patří dlouhá léta k tomu nejlepšímu, co může česká industriálně-noisová scéna nabídnout. Jejich tvorba se vyznačuje radikální soustředěností na zvuk, jemuž je podřízeno vše ostatní, a na rozdíl od mnoha jiných uskupení zacházejících s hlukem nikdy nesklouzli k patosu ani k okouzlení mystikou. Od svých začátků používají jak elektronické zdroje zvuku, tak i amplifikovaný kovový materiál (údery, tření) a album iii v tomto ohledu nepředstavuje novum. S předchozími „velkými“ alby, s třískladbovým Up to the Ears in the Tinnitus (1997) a dvouskladbovým Never Mind the MSBR, Here’s the Napalmed (2001), vytváří iii s jedním jediným trackem zajímavou sestupnou řadu. Zcela určitě to ale neznamená, že příštím vydavatelským počinem bude prázdný nosič, zabalený do originálně pojatého obalu. Stejně jako je tvorba Napalmed neslučitelná s tím, čemu se běžně říká hudba, vylučuje se i s mlčením.
Hluk bez tajemství
Album iii odsunuje jakýkoli popis na hranici únosnosti. Ne že by byl nemožný či zbytečný, ale nad napsaným se bude vždy vznášet stín nedostatečnosti. Je sice možné soustředit se na průběh nahrávky a zkoumat, jak a z čeho je sestavena, nicméně nic podstatného se tím neosvětlí. Možná proto, že jde o jediný osmdesátiminutový track, v jehož rozlehlosti se postřehy typu „v čase 56:50 se na tři vteřiny zapne flanger“ stávají poněkud irelevantními. Ale možná také proto, že se pohybujeme po povrchu věcí bez podstaty, na což se většinou těžko zvyká, zvlášť když se stále objevují náznaky, že by se někde mohlo skrývat nějaké tajemství. Jednotlivé zvuky můžou lehko vzbudit zvědavost a vyprovokovat pátrání po jejich původu. Jenže stejně jako výsledek nemůže být přiřazen k žádnému existujícímu významovému komplexu (kromě toho, že jde o žánr noise), ani rozpoznání zdrojů zvuku nemůže být tím, co by poskytlo záchytný bod. Jistě, pro zainteresovaného kutila není žádná slepá ulička dostatečně slepá, avšak běžnému vnímateli, podlehne-li této zvědavosti, musí tvorba Napalmed připadat jako křížovka bez tajenky. Úleva nepřijde a na to je třeba si zvyknout.
Studiová podoba Napalmed nikdy nemůže být tak strhující jako živé vystoupení – jednak je nahrávka až příliš vydána napospas vnějším okolnostem (dá se ztišit, ignorovat, vypnout atd.), jednak chybí vyhrocený kontrast expandujícího, nezastavitelného zvuku a měkkého, zranitelného lidského masa. To je však omezení, které platí pro většinu skupin, starajících se především o intenzitu výrazu. Album iii se dá chápat jako zdařilý pandán k živému vystupování: aniž bych zpochybňoval, že je schopné obstát samostatně, jeho hlavní smysl vidím ve funkci dokumentační. CD může dobře fungovat i jako iniciace, protože navzdory své délce i navzdory tomu, že v ní není obsažena „žádná hudba, žádné ticho, jen a pouze čistý drsně tovární improvizovaný hluk“, je vzhledem k jmenovaným omezením přece jenom vstřícnějším signálem než bezohledně atakující živá performance.
Mezi radostí a klaustrofobií
Nahrávka je bez ohledu na proměny, jimiž prochází, a určité kolísání v intenzitě jednotlivých částí v podstatě jednolitá. Zhruba po dvaceti minutách masivní hlukové vlny sice dojde k něčemu, co by se dalo nazvat, jakkoli nemístně to v souvislosti s Napalmed zní, zklidněním (bublání vody doprovázené náhodnými údery a řevem, evokujícím bezradnost zvířete uvíznuvšího ve vodovodním potrubí) a zhruba po dalších dvaceti minutách jsou nevázané sonické erupce vystřídány náznakem strojových rytmů na temně ambientním podloží, celková atmosféra je však víceméně jednotná a nedochází k žádnému radikálnímu kontrastu: jednotlivé části vyvolávají pouze různé představy stísněnosti.
Napalmed ale v žádném případě nejsou cesta k depresi – tomu odporuje takřka radostné koncertní zapálení obou aktérů (i když v poněkud maniakálním duchu), neúnavná vydavatelská činorodost a v neposlední řadě důraz na neobvyklé provedení obalů, z nichž některé působí vyloženě hravým dojmem. Tvorba Napalmed je potvrzením paradoxu, že i k něčemu, co se tak rádo vystavuje chaosu, rozvratu či zániku, lze přistupovat se zaujetím až s radostí. Hluk sice obecně patří k heterogenním jevům, které jsou z lidského života vytěsňovány, přesto je evidentní, že se – stejně jako další vytěsňované jevy – může stát místem, kde se dá za určitých předpokladů bydlet. Tento paradox vychází z jedné ze základních jistot: ať už se věnujete jakékoli činnosti, musíte být vždy alespoň trochu živí.
Autor je zakladatel nezávislého vydavatelství KLaNGundKRaCH.
Napalmed: iii. Napalmed; 2007.