Hudba bez obvyklých triků

Začátky vašeho sólového projektu L’ocelle mare, stejně jako avantrockového dua Cheval de fris, v němž jste působil předtím, jsou spojené s hudební scénou v Bordeaux. Sahají vaše hudební kořeny ještě hlouběji do minulosti?

Své první zkušenosti s hudbou jsem sbíral v malém městě Ribérac v departementu Dordogne na jihozápadě Francie, odkud pocházím. V mládí jsem poslouchal punk rock, hardcore a další odnože extrémní rockové hudby. Začal jsem hrát na baskytaru a zpívat v kapele se dvěma kamarády z dětství. Později jsem vysílal na místním nezávislém rádiu a vytvářel zvukové koláže na kazetách. Moje skupina se změnila v čistě instrumentální projekt – basa, bicí a páskové manipulace. Ale bylo opravdu těžké s touto hudbou na venkově koncertovat. Moji spoluhráči navíc projevovali čím dál míň nadšení.

V roce 1998 jsem se tedy rozhodl přestěhovat do Bordeaux, nejbližšího velkého města. Brzy jsem potkal Vincenta Beysselance a založili jsme spolu Cheval de frise. Nejprve jsem hrál na baskytaru, po čase jsem ji vyměnil za kytaru. V Bordeaux byla v devadesátých letech silná rocková scéna, ale když jsem se přistěhoval, byla už téměř mrtvá. Naopak nastupovala elektronická hudba a mnoho lidí opouštělo tradiční rockové nástroje. Přesto vznikla nová, jakkoli velmi malá avantrocková scéna a já jsem se stal její součástí.

V Česku si stále dost lidí pamatuje Cheval de frise, ale málokdo z nich sleduje vaši pozdější sólovou tvorbu. A není se čemu divit, v mnoha ohledech jde o velmi vzdálené světy. Co vás vlastně přimělo opustit poměrně známou a oblíbenou kapelu a vydat se jiným směrem? A jak na tuto změnu reagovalo publikum?

Příčinou rozpadu Cheval de frise byla dvojí krize: vztahová a tvůrčí. Byl jsem v té době opravdu znechucený amplifikovanou hudbou a především math rockem, s nímž jsme byli spojováni. Tento druh muziky byl čím dál techničtější, zábavnější, frenetičtější, ale já jsem v něm cítil prázdno – scházela mi v něm hloubka. Usiloval jsem o hudbu v surovějším stavu, zbavenou opakování a všech obvyklých triků, které ji činily prvoplánově přitažlivou. Lákaly mě miniaturní formy, chtěl jsem hrát sám a bez elektroniky. Také jsem měl potřebu být zcela autonomní, už se mi nechtělo spoléhat se na kohokoli dalšího.

Je mi jasné, že spousta lidí mohla mít problém tuhle změnu přijmout; někteří byli možná jenom skeptičtí. Ale musím říct, že jsem nikdy nečelil žádným vyloženě negativním reakcím.

V L’ocelle mare jste ono prázdno, o kterém jste mluvil, vyplnil tichem, napětím, vyčkáváním. Striktní pravidelnost jste nahradil kolísáním. Souvisel odklon od amplifikované hudby i další posuny také s tím, že jste se odstěhoval z Bordeaux na samotu do chaty bez elektřiny?

Nebylo to tak, že bych hned po zániku Cheval de frise odešel někam mimo civilizaci. Zůstal jsem ještě nějaký čas v Bordeaux, většinou jsem hrál s Radikal Satan. A když jsem se nakonec v roce 2006 rozhodl z Bordeaux odejít, strávil jsem nejprve celý rok na turné. Během toho roku jsem nahrál své první sólové album. To místo v lese jsem objevil až v roce 2007 a žil jsem tam skoro čtyři roky. Bez elektřiny, vodovodu, auta… Ale stále jsem často cestoval a koncertoval, takže moje izolace byla opravdu jen částečná. Kromě toho to bylo v mém rodném kraji – mohl jsem být v kontaktu se svou rodinou a s několika málo kamarády. Každopádně to byla fantastická zkušenost: hodně jsem se v té době ve své tvorbě posunul. Moje třetí album, Engourdissement, bylo skoro celé nahráno právě tam, v chatě nebo u blízkého jezera.

Vaše debutové album je v porovnání s těmi následujícími velmi klidné, místy až kontemplativní. Další nahrávky jsou nástrojově i zvukově bohatší a pestřejší je i paleta nálad. Některé momenty působí až neuroticky. Je to tím, že se mezi první a druhou deskou proměnil váš přístup ke skládání, potažmo nahrávání?

První deska je kolekcí pevných, do detailu propracovaných kompozic a nahrávání bylo velmi jednoduché: dva mikrofony, žádné dohrávky, většina skladeb je mono. Nechtěl jsem měnit zvuk nástrojů, jen jsem se snažil zachovat dynamiku v plné šíři. Byl to pokus o asketický přístup a něčeho podobného jsem chtěl dosáhnout i ve svém životě, což se mi, jak už jsem říkal, o něco později podařilo.

Pak se stala zvláštní věc: v době, kdy jsem žil v chatce bez elektřiny, jsem se začal znovu zajímat o amplifikaci. Koupil jsem si malé kytarové kombo s napájením na baterie a začal jsem experimentovat s ozvučením banja a se zpětnými vazbami. Byla to kombinace akustického nástroje s jemným, ale přebuzeným ozvučením. Počínaje druhým albem Porte d’octobre se změnil i můj přístup k nahrávání: hotových písní jsem měl jen pár, mnohem více jsem experimentoval s nahrávacím procesem a také jsem byl otevřenější náhodě.

Můžete trochu přiblížit, jak pracujete s amplifikací?

Používám řadu malých komb a na koncerty jsem s sebou začal vozit malý PA systém a vlastní mikrofony, abych měl co největší kontrolu nad výsledným zvukem. Dřív jsem býval nervózní, když jsem se musel spolehnout na mikrofony a zvukové systémy koncertních sálů, často totiž nebylo snadné dosáhnout uspokojujícího výsledku. Hlavní ale je, že zatímco v minulosti bylo mým cílem co nejvěrněji zachytit zvuk akustických nástrojů, nyní se samotná amplifikace stala nástrojem. Experimentuju s různým umístěním mikrofonů, živým mixováním, hraju si s frekvencemi a feedbacky a tak dále. Je za tím dlouhý a pomalý proces – více než deset let živých vystoupení.

Proč jste začal před akustickou kytarou upřednostňovat banjo?

Původně jsem hledal hlasitější akustický nástroj, na který bych mohl hrát stejným způsobem jako na kytaru. Jeden kamarád mi dal staré banjo a já jsem si na něj nechal přidělat stejný krk, jaký měla klasická kytara, na niž jsem hrál v Cheval de frise. L’ocelle mare jsem plánoval jako projekt, v němž budu používat tento nástroj, ale skladby, které jsem napsal dříve, se nedaly pro banjo uspokojivě transponovat, takže jsem si pro ně klasickou kytaru ponechal. Později jsem už nebyl schopen ve hře na kytaru najít žádný nový směr a banjo mi poskytlo mnohem větší možnosti. Vzhledem k tomu, že používám nylonové struny, původně určené pro desetistrunné klasické kytary, vlastně nezní jako běžné banjo. Po pravdě řečeno, zvuk klasického banja ani nemám rád.

Hudba Cheval de frise byla velmi přesná, až virtuózní. Struktura skladeb L’ocelle mare působí volněji, přesto ale jde o velice precizní útvary. Je vůbec v nějaké fázi vaší tvorby místo pro improvizaci či nepředvídatelné prvky?

Snažím se reprodukovat své skladby co nejpřesněji, ale výsledné provedení se někdy liší v závislosti na okolnostech, které nemůžu mít plně pod kontrolou. Podstatné jsou akustické vlastnosti sálu, materiál podlahy, a dokonce i teplota či vlhkost vzduchu. Mé duševní rozpoložení a naladění publika může také mnohé změnit. Nicméně má současná tvorba je přece jen volnější a otevřenější neplánovanému dění.

Už několik let žijete ve Španělsku. Z Madridu jste se přestěhoval do nedalekého městečka Alpedrete. Zapojujete se nějak do místních hudebních aktivit, nebo jste zůstal v pozici solitérního umělce?

V Madridu jsem žil jen několik měsíců a cítil jsem se tam opravdu nešťastný. Byl jsem uvězněný v malém bytě – nemohl jsem se tam naplno věnovat své hudbě a o velkoměstský život jsem neměl zájem. Mnohem lépe je mi v Alpedrete, kde žiju bez přátel i komunity, pouze se svou partnerkou a dcerou. Jsem často na cestách a poklidný rodinný život mezi turné mě udržuje v rovnováze. Pokud jde o hudební scénu, Španělsko zřejmě není úplně ideální zemí pro druh hudby, kterému se věnuju. Občas si někde zahraju, ale nemám pocit, že bych si tu vybudoval hlubší kontakty či dokonce nějakou komunitní síť. Měl bych se víc snažit, ale asi jsem na tohle trochu líný.