Nutnou součástí výbavy moderního politika je viditelný a rozeznatelný styl. Jedině jím se odlišuje od ostatních a začíná jako politik existovat, jedině díky osobitému stylu dokáže přitáhnout pozornost a zájem veřejnosti.
Osobitý styl se získává různě. Oblékáním – tady překvapivě začínají všichni mladí a nadějní pravicoví politici v Česku, jak je vidět ve filmu Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá. Následují gesta, specifické vyjadřování, umění rétoriky – to se v Česku bohužel podceňuje, číst zajímavě a působivě projevy neumí nikdo, ani Václav Klaus, ani Mirek Topolánek; rétoricky nejsilnější je kupodivu Jiří Paroubek, když se příliš nepřeříkává a soudružsky nekřičí, a Jiří Čunek, který ale po prvních pěti minutách ztrácí schopnost soustředění a jeho řeč se přelévá přes nekonečnou kaskádu zadrhnutí a přeřeků.
Nejdůležitější definiční znak stylu politika je ovšem způsob, jakým postupuje při řešení problémů. Začíná to už tím, jak si problémy definuje (tedy jaké věci si připouští a jaké mu zcela unikají), končí tím, jak se staví k výsledkům svých činů. Jinými slovy: styl politika se nakonec vždy předvádí jako jistý životní postoj, který odhaluje hlubší vrstvy existence, než je jen povrchová politická forma, neboli ten prostý fakt, že nějaký člověk je momentálně navlečen do pracovního oděvu politické profese, která je, jak známo, „povoláním jako každé jiné“. Právě proto je politický styl tím, co na voliče nejvíce působí, co je k politikovi zaručeně a trvale přitahuje, ale zároveň je to tato stránka politického povolání, která dokáže potenciální fanoušky definitivně, navždy odpudit. Zvláště pak tehdy, když se někdo snaží předvádět rádoby nový styl, který je bohužel zatraceně starý a místy dokonce velmi nechutný. Jenom to zprvu není tak zřetelně vidět.
To by mohl být také případ pražského primátora Pavla Béma, kdysi nadějného mladého politika, který, jak se zdá, do sebe velmi rychle nasál snad všechny zlořády a nešvary prostředí, v němž se pohybuje, takže by se na něm daly skoro vyučovat. Psychologové by řekli, že primátorova „houbovitá savost“ je výsostným projevem vysoké inteligence, definované jako schopnost přizpůsobit se, ale není vyloučeno ani mnohem ostřejší negativní čtení, protože mezi přizpůsobením se a zvráceností je často jen velmi jemná hranice, která závisí spíše na místě, z něhož se na věc díváme, a na očích, jež používáme, než na nějakých obecně uznávaných měřítcích. Je tedy tělesně, místně, postojově orientována. Záleží na „nátuře“, na tom, co je naše tělo ještě schopno unést. Odolnější jedinci mají tuhle hranici jinde než přecitlivělé třasořitky.
Jako studijní materiál pro posouzení, jak je to v případě Pavla Béma, může posloužit postup, jejž pražský primátor zvolil vůči desítkám tisíc lidí, kteří podpořili protestní petici Za Prahu kulturní. Primátor se nejprve zcela postavil za radního pro kulturu Milana Richtera, včetně jeho slavné „(ne)tržní a (ne)systémové“ dotace na vstupenku. Bagatelizoval protest, dělal hluchého a slepého. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že situace je neudržitelná, vystupuje Bém jako spasitel a jedná s ministrem kultury o řešení situace. A hle, zázrak! Následuje rychlá proměna postoje. Radní Richter je od stranického kolegy Béma veřejně plísněn v médiích, vzápětí město přidává nespokojeným divadelníkům čtrnáct milionů korun. Radní Richter je, pravda, ponížen, ale zůstává na místě, protože koneckonců jsme jen lidé a děláme chyby. Konečný výsledek: Pavel Bém je záchrance nešťastného Milana Richtera, zachránce divadel, zachránce pražské ODS, zachránce dobrého jména hlavního města, zachránce smysluplnosti politiky, a přitom se nedá říct, že by jen tak snadno a populisticky podlehl tlaku davu.
Vypadá to jako zásah génia pragmatismu. Všichni něco dostali, a tudíž mohou být relativně spokojeni, což je z jistého pohledu nejlepší možné řešení, neboť absolutní spokojenost vždy také znamená, že někdo musí zůstat absolutně nespokojený. Ale je to také pragmatismus machiavelistického typu, jehož prvotním cílem je vyvážení sil, přesněji svázání siločar tak, aby byla otupena nebezpečná energie protimoci – kritické občanské i té potenciální vnitrostranické, v tomto případě (kontra)moci radního Richtera – a vládce tak získal kontrolu nad situací. Takový výklad předpokládá jistý analytický nadhled. Přinejmenším vystoupení z vlastního místa a tělesné existence a empatický přechod do těla vládcova. Není to operace složitá a nemožná, ani vládcova logika není nepochopitelná, ale jakmile dochází k návratu do vlastního těla, stává se z Bémova postupu slizký oportunismus hrubého zrna.
Soud nad géniem pragmatismu na hraně zvrácenosti je individuálně tělesný, ale právě proto také obecně sdělitelný a porovnatelný. Ze všeho nejvíc to možná paradoxně platí pro samotného génia. Pokud ovšem ještě nějaké soudné tělo má.
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.