Nedávná sbírka Violy Fischerové Předkonec črtá před námi v drsných konkrétních obrazech poslední věci člověka. Je to sbírka o smrti, či „jen“ o umírání?
Předkonec je tvrdé a drsné místo. Neúprosný kout, definovaný nejvíc tím, čemu se tolik brání: koncem. Předkonec: ještě ne konec, ale vše už se obrací jen k němu. Předkonec, titul předposlední sbírky Violy Fischerové, knížky útlé a střídmé, avšak zasvěcené věcem nejtěžším, nejbolestnějším, věcem nepochopitelně a krutě „jedinečným“ v tom smyslu, že k nim nelze získat ten jediný pravý klíč, lze je jen sdílet s ostatními jako tušení, dohady, obavy, nikoli jako vlastní zkušenost. Předkonec – tam jsme ještě spolu. Koncem projde už každý sám.
Kaddiš za umírající
„Taky se v noci budíš/ A leká tě předkonec?“ Od vstupního čtyřverší, které jako motto sbírku otevírá, jsou dány dvě určující linie knihy: úzkost – a volání po spoluúčasti. Chceme se ujistit, že „v tom“ nejsme sami. Chceme najít blížence v nejistotě a nevědomosti o nejzazších věcech. Chceme třeba i jen mlčet s někým, kdo je ochoten přijít a na chvíli s námi pobýt v naší bezradné starobě. Chceme se ujistit o sdílené nehostinnosti tohoto světa, jenž se koneckonců vždy nějak stře ke konci. I mořské chaluhy, medúzy či zkrátka „květiny“ jsou zahlédnuty předkonečným lidským okem: „Vržené na suché kameny/ poznají jaké to je/ být cizí na zemi“. Jsme tu cizí: nevíme totiž, co nás čeká. Nevědomost o tom, kam odcházíme, kam budeme vrženi, z nás dělá cizince. Přitom předkonec je stav, který má původ už kdesi na počátku, dávno před koncem, a trvá, možná nás skrytě provází celý čas, co tu jsme.
Podobná širší, obecnější rovina, zahrnující do celkové vize světa i nelidskou přírodu, nelidský čas, lidskou-nelidskou cizotu světa i naší existence v něm, však ve Fischerové sbírce rychle, vlastně okamžitě ustupuje velmi konkrétním, často až brutálně fyzickým veršům, které v úhrnu působí jako drsně věcný „kaddiš“ za umírající, stárnoucí, znemohoucnělé blízké. „Nemáš parkinsona/ je to prý/ degenerativní nervové onemocnění// těžce vyslovuješ/ kameníš/ máš závratě až padáš“ Je to litanie sice naléhavá a prožitá, nakonec ale bez spirituální úlevy, průniku k hlubšímu smyslu zásvětí. Básnířčina konkrétnost a nesentimentální vcítění jsou přitažlivé svým odhodláním, zároveň si ale autorka zužuje prostor. Místo básnického prohlubování tématu, které by přineslo poznání různorodějších stránek věci, případně i kus objevné zastřenosti a nevyslovenosti, tu spíš mezi bolestně fyzickými obrazy zas a znova probleskuje zklamání, uměřená civilní hořkost ze závěrečného „spiknutí“ světa. Ptáci: „Ti nebeští/ kálejí viry/ Ti na zemi/ je mstivě zobou“.
A teď jsme na řadě
Utrápené lidské fyzično však v sobě místy zjevuje i skrytou vznešenost vytrvalého, nezdolného ducha. Či spíš duše: je-li duše něčím přece jen víc živočišně teplým, ulpívavým, přeznívajícím z lidsky důvěrného světa do cizoty za koncem. „O jaké sladkosti sníš/ když na mne/ tak namáhavě/ ceníš úsměv“. Život je rasovina k nepřežití, ale ani odejít z něj nelze snadno. Snad právě odcházení je nejtěžší. Doufali bychom: odchod ze světa je nějakým způsobem „zhodnocen“ podobou oné „sladkosti“, již jsme zde na světě objevili. Jíž jsme se oddali, jež nám byla přisouzena, abychom skrze ni svět našli či lépe pochopili. Opouštěná „sladkost“, byla-li tou pravou sladkostí, tím pravým poselstvím o světě, jímž jsme snad zmoudřeli, by pak mohla přinášet i rozhodující úlevu, katarzi, rozhřešení. K podobným úvahám však Fischerové básně poskytují jen nejhrubší půdorys, jestli vůbec. Básně Předkonce jsou až příliš ponořeny do palčivě, ale i ubíjivě bezprostředního okamžení. Z čehož zas plyne jejich drsně bolavé kouzlo – spolu s podstatným omezením. Místy tak texty sbírky nabírají až hořce „anekdotický“ nádech. Jindy ovšem, třeba v uhrančivé předposlední básni z oddílu věnovaného umírajícímu bratrovi, by bylo zbytečné, nemístné chtít nebo čekat víc než právě jen pár stroze do tmy načrtnutých tahů.
Básně Předkonce nejsou o smrti. Jsou o umírání, odcházení. K smrti samotné se tu neproniká, nevytváří se tu básnická „hypotéza“ toho, čím by smrt v životě či ve světě mohla být, jak by všechny ty samozřejmé a neproniknutelné veličiny – život, smrt, svět – k sobě mohly patřit. Ne, ve sbírce jde o náš, lidský vztah ke smrti, o to, co okolnost smrti či jejího očekávání vnáší do našich životů. Rozhovor se tu nevede o smrti či se smrtí, ale o našich obavách, trápeních, o námaze a váznutí předkonce, až k závěrečné logické, moudře banální větě: „A teď jsme na řadě“.
Ta věta by mohla znít úzkostně, rezignovaně. Ze všeho nejvíc však, v řádu Fischerové věcnosti a výrazové oproštěnosti, zní nakonec jako prosté konstatování. Fischerové verše dovedou být patřičně skoupé na slovo, dokážou být soustředěné a stří dmé, nestojí příliš ani o hudbu, ani o vzdutou obraznost; naopak právě strohý rytmus jejich krátkých linek jako by tu byl odkazem k případným nevyřčeným obsahům v pozadí, pocitům a myšlenkám beze slov. Je ostatně zajímavé, že čím blíž konci (čím hloub v předkonci), tím naléhavěji a „realističtěji“ zní i docela prosté otázky, dříve banálně symbolické, povšechně setrvačné: Kam jsi odešel, že se nevracíš?
A co se počítá?
I když se sbírka snaží přimknout k civilismu a nevybíravé „všednosti“, s níž portrétuje lidské odcházení, a tím paradoxně „odlehčit“ váze svého tématu, je to přece jen knížka vpravdě bezvýchodná, text za textem se utvrzující v stavu bezmoci, v poloze celkového „povzdechu“ nad tíhou žití. To vede k pocitu jednostrunnosti, který nás posléze nad sbírkou přepadne. Přičemž básnířka se nevyvaruje ani míst až moc doslovných, příliš vězících v ustálené, omšelé metaforice. „Duše na jazyku – a nikde naděje“. „V kleštích, které tě taky vyrvou ze života“. „Tenká výseč v hlavě/ i v srdci“. Také apostrofy Boha či Pána, objevující se v závěru, působí dost rétoricky, povšechně, bez souvislosti s hlubším duchovním, životním konceptem. Podobně obecně a unaveně vyznívají i úvahy o „zestárlých holkách“ a dávných láskách, co nás už nepoznají – až po ty psy u popelnice, pokoření, bolest.
„Potmě sčítaje/ komu jsme daly/ a komu ne…“ No ano, závěrečné „počty“ života. „A co se počítá?“ – Chtělo by se říct: Ovšemže všechno! Od začátku vždycky všechno, nikdy nikdo, žádný bůh či nebe, nenaznačoval nic jiného. Stejně jako předkonec trvá od první vteřiny lidstva. Předkonec, sladce nedoceněný úsměv věčného začínání.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Viola Fischerová: Předkonec. Agite/Fra, Praha 2007, 76 stran.