Kde je zvíře?

Jednasedmdesátiletý Philip Glass je ikonou minimalistické hudby. Od poloviny šedesátých let minulého století, pod vlivem tvorby indického virtuosa Raviho Shankara a po studiu východní notace uplatňuje při komponování repetitivnost a variace tématu, charakterizující jeho „music with repetitive structures“.

Syntézou s filmovým obrazem mu proslulost zajistila intelektuální tzv. quatsi trilogie (1982, 1987, 2002) nebo Kundun (1997) a naposledy Hodiny (2002). Vedle nejrůznějších minimalistických forem dokončil celkem dvacet oper, mezi nimiž je mnoho jedinečných prací. Kráska a zvíře (1994) je v pořadí druhou operou z trilogie podle filmů Jeana Cocteaua; otevírá ji Orfeus (1993) a uzavírají Hrozné děti (1996). Partituru Krásky a zvířete počítačem upravil, aby hudba a zvlášť zpěv byl synchronní s filmem: zpívané party přesně časově odpovídají replikám herců ve filmu. Opera byla poprvé provedena s projekcí, bez původního zvuku a orchestr, stejně jako je tomu nyní v Redutě, hrál na jevišti v pozadí.

Mytické příběhy, opulentní v dramatičnosti a také vykreslením charakterů postav, jsou věčným zdrojem interpretačních variet, uplatňujících konotace a symboliku. Původně indický, ale i řecký mýtus, který se stal základem motivu Krásky a zvířete, byl simplifikován kulturními dějinami do pohádkové formy. Možná nejpopulárnější je francouzská verze z poloviny osmnáctého století, která inspirovala i Cocteaua. Režisér brněnské inscenace se pokusil zvrátit tradiční přístup k původnímu námětu, zasadil příběh do současnosti a vydělil z něj pouze postavy rodiny a milence, aby exponoval jejich vztahy, kterými upozorňuje na soudobé krize. Sledujeme příběh osob vzájemně se míjejících, jež jsou individualitou a zištností vedené k emancipaci a až protichůdnému jednání. Zbylým postavám příběhu nechal Rocc sice zaznít, ale jejich přítomnost potlačil.

Sevřeni prostorem

Cocteauova adaptace je temně surrealistická pohádka s množstvím symbolických odkazů, prostoupená otázkou života a smrti, která přetváří mnoho původních magických prvků do symbolů přechodu mezi oběma světy. V jejím duchu se nese i scénografie inscenace, je však statická a během celého představení konstantní: evokuje prostranství ulice s půdorysem zebry, přechodem pro chodce. Přechod není svébytný, je spíš jakýmsi meziprostorem, tranzitem mezi bytím a nebytím, životem a smrtí nebo stabilitou a neklidem, v němž je neradno se zdržovat, kde se čas zastavil a odehrál/vyprávěl příběh. Nejistota místa je ještě potvrzena sevřením kukátka jeviště výstražným pásem a semaforem, který pohyb v prostoru ovládá. Postavy do něj vcházejí řadami dveří ze dvou protilehlých stran, protilehlých světů. Každý má své vlastní: cesty jsou různé, způsob však tentýž.

Orchestr je usazen u zadního horizontu a nad ním je zavěšeno naddimenzované okno, jímž projekcí nahlížíme do světa Zvířete a v němž se stále naléhavěji zjevuje kůň, čekající Krásku. Nevyužité orchestřiště je uzavřeno, a prodloužené jeviště tak sahá až k hledišti. Zpěváci možnost úzkého kontaktu s publikem příliš nevyužijí a zdržují se v obvyklé distanci za okrajem forbíny. Pocit nezvyklé divácké účasti však přetrvává.

Zvíře v nás

V dramatu rodiny Kráska osaměle svádí svůj boj, nesouc zvíře sama v sobě. Jejím prostřednictvím je vizualizováno, i jeho percepce je pouze auditivní a zobrazení dokonce překračuje hranici duality, když se k sobě obrací vnitřním hlasem. Kráska v zrcadle spatří jen sebe samu. Nápis na zrcadle, její rukou koketně vyvedený rtěnkou, je převrácený, a tím je signifikantní jeho původ; ostentativně přemalované rty naznačují, který ze dvou světů v ní nakonec vítězí, a Kráska, podobně jako bájná Diana, si pro tuto chvíli zvíře podrobuje.

Inscenace nezobrazuje klasické střetnutí nevyváženého sporu dobra a zla v bytostech. Zvíře zastupuje vnitřní animální element, se kterým civilizovaný člověk svádí nekonečný zápas jak na poli vnějším, tak také právě na poli niterném. A konečně popírá i konflikt jako východisko, když odkazuje k hledání cesty poznání a smíru.

Autor je student divadelní a hudební vědy.