Předehra k budoucím dionýsiím

V rámci večera Profily vystoupili v pražském divadle Duncan Centre v sólových choreografiích mladí taneční umělci, absolventi stejnojmenné konzervatoře. Vedle Ley Čapkové a Dory Hoštové, které jsou zdejší taneční komunitě dobře známé, tu uvedl své nové dílo – a po dlouhé době se představil v Praze – i Jiří Bartovanec, v současné době člen proslulého berlínského souboru Sasha Waltz & Guests.

Bartovanec (1983) prošel v posledním ročníku studia na pražské taneční konzervatoři Duncan Centre úspěšně konkursem do této skupiny. To bylo v roce 2003. Tančil ve významných dílech přední berlínské choreografky (noBody, insideout, Dido & Aeneas a Medea) a v současné době je stálým členem souboru. Letos v dubnu tu byla uvedena jeho samostatná choreografie pod názvem Když se moje mysl kolébá, vím, že je 7.

Hypersenzitivita a sen

Od prvního nadechnutí obnaženého hrudníku, od vln, které vyslány dechem proudí pod hypersenzitivní kůží všemi směry, je zřejmé, že máme co dělat s mistrovským zvládnutím těla. Tanečník vyvolává dojem, že jeho záda mají větší množství svalových fascií než průměr populace. A dokážou se rozehrát jako protínající se kružnice a vlny, když na hladinu hodíme několik rozptýlených kamínků. V polotmě jeviště stanula před námi animální bytost, osamělý polozvěr. Je v ustavičném střehu, pátravě hledí do tmy, překypuje však energií, jejíchž přebytků se musí zbavit občasnými záchvaty třasu. Také častými obsedantními záklony. Existují-li v tanci idées fixes, pak by jí u tohoto tanečníka byl záklon. Záklon jako extrémní pohyb, směřující téměř ke křeči.

K polonahému tělu v nijakých kraťasech má postava na nohou bačkory-důchodky. V nesrozumitelném záchvatu autistického hněvu náhle jednu z nich vymrští. Kraťasy mají kulatou světlou záplatu v místě análního otvoru; snad je to zvířecí skvrna, kdo ví? Jakou roli hraje americká vlajka na podšívce jeho sáčka, není úplně jasné. Tanečník nás na ni okatě upozorňuje. A co znamená, když si téměř zavře hlavu mezi dvě visací lampy a pak se mezi nimi houpe jako na houpačce? A když rozevře stěnu sálu a vyvede akci na dvůr – co nám to naznačuje hrou se čtyřmi zářivkami, které ho nejprve uzavřou do svého čtverce a pak opřeny o tělo tvoří šipku či stylizovanou postavu?

Choreografie nám dává hádanky nesourodými symboly, se kterými na nás postupně tanečník vyskakuje, podobně jako to dělá sen. Dává nám stejně nejisté klíče k jejich pochopení a výkladu. Ale právě tak jako sen dopadá na nás jeho tanec divokou, iracionální energií, dosud nerozklíčovanou, ale mohutnou a vnitřně skloubenou. Zdá se, že dramaturgie snu a tance, které teprve čekají na napsání, budou mít hodně společného – symbolickou mluvu a zejména vytváření „těžkých obrazových jader“ situací, dále nesourodost, kolážovitost vyjadřovacích prostředků, „nejednotu“ místa, času a děje, skokové a alogické spojitosti. Z obou se jejich aktéři – snící či tanečníci – probírají omyti potem. Prošli právě katarzí.

Soukromé dionýsie

Ač je tanečník na scéně osamělý, je evidentně velmi rozrušen, jeho hledavé těkání a prudké změny nálad/pohybů působí až paranoidně, či spíše vyvolávají dojem, že máme co dělat s člověkem pod vlivem drogy. Naléhavá exprese tanečníka, jeho přetékající energie spolu s tělesnou dokonalostí a krásou eféba pak nám neodbytně vnucují představu mladistvého Dionýsa, nikoli však v břečťanu a vinné révě, nýbrž v kraťasech, důchodkách a americké vlajce. Nicméně živel, který nese jeho iracionální, opojený, tělesně krásný i křečovitý tanec ve snovém přítmí, je nepochybně živlem dionýským. Jsou to však dionýsie pouze soukromé; schází družina, průvodci, kteří by participovali na společném opojení. Někdy se pátravý pohled tanečníka zastaví i na nás, divácích, ale zdá se, že nás nevidí, a pokud ano, v kdovíjaké podobě vlastně? Jako divou zvěř? Jako nějakou přírodninu, šutry…? Symboly, které užívá, míří zase zpět k němu samému. Tento mladý Dionýsos je ještě nemá s kým sdílet. Jeho energie je však k budoucím dionýsiím už předehrou.

Autorka je taneční publicistka.