Ještě nedávno jsem myslel – snad že nejsem politolog, anebo že jsem od politologů občas něco četl? – že pojem „totalitní režim“ označuje něco poměrně přesného. Že totalitní režim má své znaky: pohanské obřady, pohanský liturgický kalendář, nároky na celý život poddaného. A že existují totalitní režimy poměrně nekrvavé (husákovská restaurace) a naopak netotalitní diktatury vražedné (režim Pinochetův); a ovšem různé jevy přechodné. Buď jsem se mýlil od samého začátku, anebo se to změnilo. Prohlásím-li dnes, že nynější běloruský režim není totalitní nebo že režim generála Jaruzelského v osmdesátých letech nebyl totalitní, budu patrně považován za kryptokomunistu, slavjanofila či původce dalších hříchů. Prohlásím-li, že režimy jako Tisův, Frankův, Mussoliniho či Hortyho nebyly totalitní, ba že ani naše druhá republika nebyla totalitní, budu patrně považován za sympatizanta pravicových, antikomunistických a v různé míře antisemitských zřízení. Pojem „totalitní režim“ označuje dnes v běžné veřejné mluvě prostě – režim, který mluvčí považuje za odpudivý. Víc už „totalita“ obvykle neoznačuje.
Jana Hybášková nabídla v blogu na Aktuálně.cz text nazvaný Pražská deklarace, přijatý počátkem června na mezinárodní konferenci Svědomí Evropy a komunismus, v němž se kromě jiného vyzývá „k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické (plurál?! – pozn. autora) tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a, coby neodmyslitelné součásti svých ideologií, vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století“. Text obsahuje pár dobrých myšlenek, ušlechtilých banalit a jazykových zvláštností různého druhu ještě víc. Těžko nesdílet zděšení a smutek signatářů, že oběti komunistických režimů patrně ve své většině nebudou nikdy spočítány a nedostane se jim ani symbolického zadostiučinění. Těžko však věřit, že spravedlnosti se dosáhne zaříkáváním na způsob „konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové snahy nalézt pravdu a obnovit paměť“. To je fráze ukázková. Je něco jako „konečné usmíření“? Lze „obnovit paměť“? Znamená to, že „paměť“ už kdysi dávno byla? Nepřispívají fráze spíše k banalizaci než k pěstování paměti? Co si o tom asi myslí jeden ze signatářů, autor Zahradní slavnosti a dalších her o těžkostech dorozumívání?
P. S. Posledně jsem tu psal, jakou španělskou vesnicí jsou i pro větší české redakce pojmy ze života křesťanství a církví. Pár dní poté jsem četl v Mladé frontě Dnes reportáž o životě rakouské římskokatolické řeholnice, která musí časně vstávat, neboť slouží pro sestry z kláštera – mši.