Norsko otevřelo na jaře v Oslu novou budovu Národní opery a baletu. Mramorová opera vystupuje z fjordu a místní obyvatele přitahuje jako magnet. Zaplatili ji, takže tu mají svá práva.
Koncem května jsem po návratu z Osla dostala e-mail s předmětem Noví sousedé. Stálo v něm, že se 28. května rozhodly tamní úřady přesunout Munchovo muzeum, Stenersenovo muzeum umění a hlavní knihovnu Deichmanske do nové čtvrti Bjørvika, východně od budovy Norské opery a baletu, slavnostně otevřené na jaře 2008. Muzea by měla být dokončená v roce 2011, knihovna v roce 2012, psala mi Maria Børja z tiskového oddělení opery. Napadlo mne jen, v jakém stadiu pří bude v té době nová pražská Národní knihovna Jana Kaplického?
Díky osvícenému rozhodnutí norských politiků tak vzniká v osloském fjordu moderní kulturní čtvrť Bjørvika. Její součástí pak budou i nové kancelářské a obytné budovy. Ne všichni v Oslu s výstavbou souhlasí, padají podobné argumenty jako v případě pražských výškových budov: že mrakodrapy zničí panorama a město se vizuálně zásadně promění. Zatím mají diváci a návštěvníci ze střechy opery celý přístav a hlavní město i fjord jako na dlani. A Maria se svou kolegyní Lene hrdě prohlašují, že zatímco dosud bylo Oslo menším bratříčkem Kodaně, dnes se jí směle vyrovná. Šéf opery a správní ředitel Bjørn E. Simensen svou instituci srovnává jak s operou v Kodani, tak i v Sydney. Změnu, kterou pro soubory znamená nová budova, označuje za revoluci a podporu kultury za základ přežití malého národa.
Právo vidět a vědět
V neděli odpoledne proudí k opeře davy. Podobné v Česku přiláká snad jen výstava korunovačních klenotů. Na umělý poloostrov, na kterém budova stojí, se lze dostat přes lávku od hlavního nádraží a od hotelu Opera a dál přes poměrně rušnou komunikaci. Ta má však do roku 2011 skončit v tunelu a mezi nádražím a operním domem vznikne pěší zóna. Opera leží zhruba na pomyslné ose mezi hlavní třídou Karl Johan gate, u níž stojí norský Parlament (Stortinget), a Královským palácem (Slottet). Každý den je pro návštěvníky volně přístupná mramorová střecha opery, určená pro procházky nebo pikniky, a prosklený foyer s restaurací a kavárnou s výhledem do fjordu, barem a prodejnou dárkových předmětů. Prostory nabízejí i pohled na vnější dřevěné stěny „kotle“ hlavní a druhé, menší scény. Kdo obejde celou budovu, dlouhou 207 a širokou 110 metrů, může si přes prosklené stěny prohlédnout i vlásenkárnu, výrobnu kulis nebo kostýmů. Tyto prostory jsou umístěné tak, aby do nich zájemci mohli nahlédnout – je to projev vstřícnosti k daňovým poplatníkům, kteří zaplatili stavbu opery a přispívají na její provoz. Opera funguje jako společnost s ručením omezeným, v níž má 90procentní podíl stát a 10 procent patří Fondu norské opery, a stát její chod významně financuje. Opera tak patří všem Norkám a Norům, respektive všem norským daňovým rezidentům. Proto má průhledné dílny, denně otevřený foyer, nabízí prohlídky s průvodcem a proto také proběhla první baletní premiéra Worlds Beyond choreografa Jiřího Kyliána s otevřeným zákulisím a diváky na jevišti. Z českého pohledu je také velmi zajímavý fakt, že opera nemá parkovací místa (kromě několika pro handicapované) a je koncipována jako prostor pro pěší.
„Rychlá“ fakta
Pro stát, respektive ministerstvo kultury a církevních záležitostí operu navrhla norská architektonická kancelář Snøhetta, která vzešla jako vítěz z mezinárodní soutěže. Stavba vyšla na 4,4 miliardy norských korun, vybavení pak na dalších 178 milionů. Zhruba 30 milionů norských korun stála umělecká díla, která jsou součástí budovy – mramorová venkovní piazza, fasády a vnější obložení hlavní scény, základní kámen, stěny šatny či plovoucí objekty, které mají být zakotveny na moři, opona atd. V roce 1999 norský parlament svou většinou odhlasoval, že místem výstavby bude čtvrť Bjørvika. Rok nato proběhla mezinárodní soutěž a už v červnu byl znám vítěz. Za rok byl na stole pilotní projekt, který v roce 2002 prošel parlamentem. V roce 2003 začala stavba, jež byla dokončena v zimě 2007, a to před ještě původním termínem. Na jaře 2008 se do nové budovy přestěhovaly soubory z předchozího místa působení ve Folketeater a 12. dubna se opera slavnostně otevřela veřejnosti.
Opera navíc není jedinou novou kulturní budovou, která se v Oslu otevírala právě letos. Novinkou je také například Národní muzeum architektury (v Česku mimochodem nic podobného neexistuje; výstavní či přednášková činnost této instituce by se dala snad přirovnat k fungování pražské Galerie Jaroslava Fragnera), respektive přístavba budovy z roku 1830, navržená domácím architektem Sverre Fehnem. Vstup do budovy, která stojí těsně pod osloským hradem (Akershus), je zdarma, tak jako do všech národních expozic. Podobně jako do opery přes prosklený foyer vstupuje moře a nebe, zde do architektonického muzea přes sklo vstupuje ulice a Fehnovy zvětšené kresby, překopírované na skleněné desky a umístěné za prosklené stěny nového výstavního sálu.
Musíme tvořit
„Jestliže nepřevezmeme zodpovědnost a nebudeme nyní tvořit, naše děti se nebudou mít na co dívat, nebudou mít co číst, co poslouchat a nakonec ani co cítit. Proto potřebujeme vaši podporu a podporu lidí, které volíte. Všichni potřebujeme snít,“ píše Jiří Kylián v programu k první baletní inscenaci v opeře, „továrně na výrobu snů“, Worlds Beyond. I Kylián se rozhodl dát divákům či účastníkům večera dárek – pozval je proto do zákulisí. Za scénu rozmístil výjevy inspirované Orfeem v podsvětí a Ariadninou nití v Labyrintu (extravagantní inscenace Monteverdiho Orfea mimochodem otevřela druhou scénu opery). Labyrintem zákulisí pak vyvedl publikum na jeviště. Každý divák si tak podle Kyliána může říct: „Ano, stál jsem tam, na tomhle jevišti.“
Kylián dobře ví, jak si podobným přístupem v dobrém slova smyslu diváka omotat okolo prstu. Když totiž každý zažije zákulisí, zažije, jaké to je, stát na jevišti, v následné choreografii Wings of Wax pak doslova hltá každý pohyb tanečníků a každý tón hudby. A to až po závěrečné opulentní arcimboldovské finále a aplaus vestoje.
Kylián koncipuje večer tak, aby ukázal schopnosti tanečníků, jejich vážnou i komediální polohu a pohybové mistrovství, ale zároveň předvádí, co dovede mistr vykouzlit s místní technikou. V první choreografii visí nad hlavami tanečnic a tanečníků kořeny stromu, které obkružuje jednoduché „oko“ nažloutlého světla. V následující choreografii 27´52´´ se tanečnice a tanečníci mazlí s bílým baletizolem. Na závěr kusu Falling Angels sjedou světelné rampy dolů, až se divákům zatají dech. Krátká choreografie oblečená do zlatých sukní, která vznikla přímo pro norskou Operu, tvoří vlastně jakousi předehru k strhujícímu zlatému finále, inspirovanému Arcimboldem.
Autorka je divadelní kritička.