Ministerstvo mrtvé kultury

Nad rozpočtem ministerstva kultury na následující léta se stahují mraky. Všeobecné šetření ho tlačí dolů. Zatím to vypadá, že na živé umění by nemuselo zbýt nic. Při nejlepším snad nějaká ta almužna.

Nakladatelství Volvox Globator a Dauphin letos vydaly knihu Dicka Hebdige Subkultura a styl. Hned v úvodu první kapitoly si Hebdige vypůjčuje definici kultury z Oxford English Dictionary, kde se mimo jiné píše: Kultura je „intelektuální stránka civilizace“. To považuji za bezkonkurenčně nejvýstižnější definici.

Jaké stopy intelektuálního rozměru naší civilizace po nás zbudou dalším generacím? Zaostřeme na Česko. Podle aktuálních postojů ministerstva kultury je odpověď evidentní – zůstat má jen to, co vyprodukují příspěvkové organizace. A další priority ministerstva? Samozřejmě památky a kulturní dědictví. Ochraňovat minulost budeme do roztrhání těla. Nezávislá živá (tedy rozuměj v širokém pojetí nepříspěvková) kultura ať přežije, jak umí, nebo ať třeba uhyne. Bude ji snad někdo postrádat? Ministerstvo kultury, které by se za ni mělo bít jako lev, zřejmě ne.

 

Co chceme?

V průběhu prázdnin vysílá do veřejného prostoru ministerstvo zprávy, které odhalují budoucnost podpory kultury. Podle vládního návrhu se má pro rok 2013 snížit rozpočet ministerstva o 1,5 miliardy korun na 6,9 miliardy (do roku 2015 by měl rozpočet klesat dál až na 6,5 miliardy korun). Když se Marie Reslová z České pozice zeptala ekonomického náměstka ministerstva kultury Martina Sankota, kde bude resort škrtat, odpověděl stručně a jasně: „Šetřit musíme všude vzhledem k návrhu rozpočtu kapitoly na rok 2013. Méně budeme škrtat v rozpočtech svých příspěvkových organizací. Ve zřizovatelských listinách mají stanoveno, k jakému účelu byly založené, a ministerstvo kultury by jim mělo poskytnout prostředky na to, aby své poslání mohly naplnit. K dalším prioritám ministerstva patří i kulturní dědictví a péče o kulturní památky.“ Z odpovědi je vylučovací metodou jasné, kde se bude škrtat víc: v oblasti podpory živé kultury (církve to pochopitelně nebudou – počet věřících sice klesá, ale o jejich místě ve společnosti si na rozdíl od kulturních organizací pochybovat netroufáme, to bychom se považovali za barbary).

V létě se stala nečekaná událost: Alena Hanáková vylezla zpoza barikády, za níž se na ministerstvu po měsíce ukrývala, a poskytla rozhovor časopisu Týden (vyšel 30. 7.). Připomínám, že Ádvojka takové štěstí neměla (viz A2 č. 12/2012). To, že je rozhovor s ministryní, placenou z peněz daňových poplatníků, tak neobvyklá událost, samo o sobě dost svědčí o marasmu, v němž se resort nachází. Kromě toho, že se dojemně přiznala, že má zábrany před novináři, mj. uvedla: „Myslím si, že bychom neměli usnout a slepě chránit devatenácté století, i když je krásné. Nemůžeme ustrnout v tom, že nebudeme nic jiného tvořit. Kdyby tomu tak bylo, tak jsme stále v jeskyních. Nová architektura tedy patří do center měst. Kromě toho, že je nová, musí být ale také kvalitní.“ Je škoda, že se nad touto myšlenkou hlouběji nezamyslí. Třeba by pochopila, jak potřebné jsou soustavné investice do živého umění. Tím spíš, pokud rozvíjí myšlenku, že by měl cestovní ruch spadat pod ministerstvo kultury, protože kultura sem přitahuje turisty. Kdy už někomu konečně dojde, že si s památkami nevystačíme, a vyvodí z toho důsledky? Copak se do Londýna jezdí jen kvůli Buckinghamskému paláci? Jistěže ne – také na výstavy současného umění, špičkový tanec, muzikál, za vizionářskou módou atd.

 

Záchranáři

Česko je v oblasti kultury příliš zatížené minulostí a péče o ni nás odvádí nejen od současnosti,
ale hlavně nám zabraňuje soustředit se na budoucnost. Proč se konečně nesmířit s tím, že i „historické dědictví“ je občas smrtelné a peníze se někdy vyplatí systematicky investovat raději do současného umění? Třeba i proto, že kulturní nabídka, tento pro mnohé nepochopitelný „měkký faktor“, je jednou z okolností, které zvažují investoři, než alokují své finanční prostředky. Zatím jsme posedlí konzervací, muzeálním přístupem, archivací. Kdy už se o nich odvážíme pochybovat? A ještě jeden paradox: tolik milujeme památky, ale vůbec nám nevadí, že se stávají kýčovitým Disneylandem (viz centrum Prahy), ani že je zničíme fušerskými opravami jako Karlův most. To jen ukazuje, jak je náš přístup ve skutečnosti měšťácky povrchní.

Ale vraťme se ke sníženému rozpočtu, v jehož důsledku reálně hrozí, že na živou kulturu, a tedy grantovou politiku peníze prostě nezbudou. Co se v reakci na tuto zprávu mezi zainteresovanou veřejností stalo? Nic. Informaci přinesla některá média a tím to končí. Žádný pokřik se nekoná. Jsou přece prázdniny.